Vědci se zaměřili na houby a příznaky jejich působení, zejména hnilobu dřeva, na vybraných habitatových stromech a houby na mrtvém dřevu v hromadách a valech klestu. Zaznamenávali však i přítomnost ostatních hub. V případě nemožnosti určení houby přímo v terénu pracovníci odebrali části kmenů, větve či kůra s plodnicemi nebo jinými částmi hub a houbu určili v laboratoři.
Vlevo – outkovka chlupatá (Trametes hirsuta) na javoru klenu; vpravo – rhizomorfy václavky (Armillaria sp.) na olši lepkavé; Račín. Foto: František Lorenc
Vzorky půdy výzkumníci odebrali z celkem 30 míst, a to z nadložního organického horizontu, v němž se hromadí rozkládající se zbytky rostlin, a minerálního horizontu v hloubce 0-10 cm. U každého odběrového místa zaznamenali jeho charakteristiku (holina či porost, množství a typ klestu a buřeně).
V odebraných vzorcích půdy vědci pomocí analýz DNA určili přítomné druhy hub. Každý druh byl poté zařazen do příslušné ekologické skupiny – houby mykorhizní, živící se na mrtvém dřevě, způsobující choroby rostlin a další.
Na habitatových stromech se vyskytovaly především dřevokazné houby, nejčastěji václavka smrková na smrku, václavky na listnáčích, troudnatec pásovaný na smrku a borovici, ohňovec borový na borovici, klanolístka obecná na bříze. Na habitatových klenech byla hojná také svraštělka javorová, vytvářející nápadné černé skvrny na listech.
Vlevo - dřevnatka parohatá (Xylaria hypoxylon) na mrtvém dřevu, Nové Veselí; vpravo - dřevomor červený (Hypoxylon fragiforme) na odlomené větvi buku lesního, Račín. Foto: František Lorenc
Na mrtvém dřevě, dominantně tvořeném smrkem ztepilým, byl nejčastější černorosol smrkový, vytvářející nenápadné černé povlaky, dále lupenatá houba lištička pomerančová a chorošovitá houba bránovitec jedlový. K dalším hojným druhům na mrtvém dřevě patřily především dřevokazné houby.
Z mykorhizních hub žijících ve vzájemně prospěšném soužití s kořeny stromů byly hojně nalézány čechratka podvinutá, holubinka hlínožlutá, hřib hnědý, hřib žlutomasý a mnoho dalších. Většina mykorhizních hub vytváří během vlhka výrazné plodnice, z nichž mnohé sbírají houbaři.
Smrk ztepilý napadený václavkou a troudnatcem. Foto: Jan Řezáč
Celkově měl na výskyt hub zásadní vliv druh dřeviny, a zda se jednalo o živý strom nebo mrtvé dřevo, zatímco rozdíly mezi lokalitami byly minimální.
V půdě vědci nalezli pomocí DNA analýz 11 410 druhů hub. Nejčastěji byly zastoupeny houby vřeckovýtrusné (široká skupina hub) a houby stopkovýtrusné (především „klasické“ houby s rourkatým nebo lupenatým s kloboukem). Z ekologického hlediska byly v půdě nejčastější různé skupiny hub živících se odumřelými částmi rostlin a dalších organismů. Největší počet druhů hub se nacházel v organickém horizontu.
Podíl hub v půdě způsobujících choroby rostlin byl nízký. Z nich naprosto převažoval původce rakovinné kůry dřevin Nectria rammulariae, především v místech s přítomným klestem nebo štěpkou. V několika případech byli zaznamenány původci kořenových hnilob rodu Fusarium (nejčastěji v místech s hustou buření), ojediněle původce rakoviny rostlin rážovka Neonectria major, sypavka borová a kořenovník smrkový.
Podrobnosti o projektu obnovy kalamitních holin jsou k dispozici zde.
Z lesnického hlediska tento stav nepředstavuje pro lesní porosty hrozbu. Obnova kalamitních holin tedy mohla být realizována bez nutnosti použití mimořádných opatření vůči houbovým původcům chorob.
Na základě získaných výsledků vědci pro zvýšení druhové rozmanitosti hub doporučují výsadbu více druhů dřevin, zachování habitatových stromů a ponechání alespoň části mrtvého dřeva v porostu (např. klestu na valech či hromadách).
Podle TZ VÚLHM, red.
