Kalamita podkorního hmyzu z let 2018-2023 je někdy označována za kalamitu století nebo dokonce tisíciletí. Plocha nově vzniklých holin dosahovala každoročně 40-55 tisíc hektarů a jednotlivé holé plochy měly často rozlohu desítek až stovek hektarů.
Nyní se ve zvýšené míře diskutuje vliv tohoto rozsáhlého odlesnění na vodní režim krajiny, na infiltrační schopnost lesních půd nebo na riziko ztráty organické hmoty a uvolňování rizikových prvků do půdního roztoku a do vodních zdrojů. Avšak přes obrovský rozsah – jak po stránce objemu vytěženého dřeva, tak z pohledu množství a velikosti vzniklých holin – se jedná o odlesnění dočasné.
Kalamitní plocha Nové Valteřice v roce 2024; probíhá zde masivní přirozená obnova, která je vhodně doplňována umělou výsadbou.
Většina vlastníků lesa totiž intenzivně pracuje na obnovení vytěžených ploch. Pokud na to jejich kapacity nestačí, nebo pokud se o zalesnění aktivně nestarají, dochází ke spontánní obnově přirozenými sukcesními pochody. A to jak bylinného a keřového patra, tak i pestré směsi lesních dřevin. Rizikové odkrytí povrchu půdy tak není dlouhodobé a v řádu jednotek let dochází ke snižování negativních efektů holých ploch.
Přesto nelze přehlížet nebo zlehčovat riziko ovlivnění množství a kvality organické hmoty, změny ve srážko-odtokových poměrech, vliv na místní a regionální klima, případně další rizika spojená se vznikem takto rozsáhlých odlesněných ploch.
Závažnou problematiku obnovy obrovských kalamitních holin řešili ve svém výzkumu vědci z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, České zemědělské univerzity v Praze a Mendelovy univerzity v Brně. Jedním z jeho výstupů je certifikovaná metodika Doporučené hospodářské postupy pro podporu sekvestrace uhlíku, zajištění kvality vody povrchových toků a imobilizace rizikových prvků.
Kalamitní plocha Nová Brtnice s výsadbou buku v roce 2022.
Metodika shrnuje poznatky z podrobněji studovaných kalamitních ploch, a to především ve vztahu k půdnímu chemismu, stavu půdní organické hmoty, uvolňování rizikových prvků, schopnosti lesa poutat uhlík a možnosti využití přípravných dřevin při obnově kalamitních ploch. Dále doporučuje opatření pro minimalizaci rizika ztráty organické hmoty na kalamitních plochách; popisuje vhodné postupy pro obnovu porostů a návrat k plnění všech funkci lesa; navrhuje zjednodušit plánování funkčně efektivní druhové skladby nových lesních porostů na rozsáhlých kalamitních holinách s cílem zachování lesního půdního prostředí.
Provedená šetření a experimenty na kalamitních plochách při řešení projektu ukázaly, že na kalamitních plochách se výrazněji mění teplota vzduchu i půdy a dochází k mírným změnám v kvalitě organické hmoty. Změny v chemismu lesní půdy však nejsou tak výrazné a neprobíhají skokově.
Navíc se ukazuje dočasnost těchto pro půdu a lesní ekosystém negativních až rizikových procesů. Již při nárůstu bylinného patra následovaného přirozeným zmlazením pionýrských druhů dřevin je povrch půdy postupně zakrýván a teplotní a vlhkostní výkyvy se snižují.
Kalamitní plocha Nová Brtnice s výsadbou buku v roce 2024.
Při aktivním managementu kalamitních ploch – podle cílů a možností vlastníka lesa to znamená různý poměr využívání přirozené a umělé obnovy – tak dochází k postupnému omezení až vyloučení negativních procesů ve vztahu ke stavu lesní půdy. Získané vědecké poznatky totiž ukazují, že aktivní management cílený na podporu kvality lesní půdy i kvalitu pěstovaných porostů přispívá k sekvestraci uhlíku více než ponechání (hospodářských) lesů samovolnému vývoji. Pro ochranu lesní půdy a pro postupnou obnovu porostů a obnovu plnění všech funkcí lesa (produkčních i mimoprodukčních) lze proto jednoznačně doporučit aktivní management kalamitních ploch.
Aktivní přístup má totiž celou řadu kladných efektů a měl by být preferován před celoplošnou přípravou půdy a před přímým zalesněním cílovými dřevinami s následnou nákladnou péčí na ochranu zalesněných ploch před buření a dalšími negativními vlivy.
Zároveň by aktivní management měl být preferován také před úplným ponecháním kalamitních ploch samovolnému vývoji, pokud to umožňují vlastnosti stanoviště a možnosti vlastníka lesa.
V souvislosti s probíhající klimatickou změnou je více sledována také uhlíková bilance. Odlesněné plochy vystavené intenzivnímu oslunění a zahřívání se v důsledku zvýšené mikrobiální činnosti (respiraci půdní bioty) stávají zdrojem oxidu uhličitého (CO₂).
Kalamitní plocha na Vysočině postupně zarůstá směsí listnatých a jehličnatých dřevin.
Bilance se na těchto plochách mění z úložiště uhlíku na jeho zdroj (nejčastěji ve formě CO₂). Přestože je tato změna dočasná a trvá řádově pouze jednotky až nízké desítky let, je důležité pomocí aktivního managementu tuto dobu pokud možno zkrátit a umožnit lesu postupný návrat k plnění všech jeho funkcí, včetně jeho schopnosti odebírat z atmosféry oxid uhličitý.
Hodnocení celkové zásoby uhlíku poutaného v lesní půdě v celém půdním profilu v porostech jehličnatých, listnatých a smíšených není jednoznačné. Vždy totiž zaleží na podloží, typu a hloubce půdy, podílu skeletu i na dalších půdních a stanovištních poměrech a také na konkrétních druzích dřevin.
V každém případě lze říci, že s měnícím se klimatem se jeví jako důležitější zaměřit se na pěstování stabilních, vitálních a odolných smíšených porostů, optimálně více etážových s důrazem na plnění širokého spektra funkcí a užitků, které les poskytuje. Odolnost porostů k výkyvům počasí, bořivým větrům, častějším přísuškům nebo déletrvajícímu suchu může být důležitějším faktorem při rozhodování o volbě dřevin, formě smíšení a hospodářských postupech než to, kolik uhlíku bude les poutat.
Podle TZ VÚLHM, red.
Foto: archiv VÚLHM
