V letokruzích je zapsaný kdejaký hřích spáchaný na lese

Miloš Kloupar u jedné z tůněk u luk pod Lednicí.

Miloš Kloupar na fakultě patřil do studijní skupiny, které se říkalo „lesoplundři". V době jeho studií byl totiž obor lesnictví rozdělen na těžbu a pěstění a Miloš Kloupar patřil do technického směru, kde byla upřednostňována mechanizace. Paradoxně na přelomu tisíciletí se tento „lesoplundr" zasloužil o záchranu lužního komplexu v Kančí oboře na jižní Moravě, za což se mu dostalo ocenění od Ministerstva životního prostředí.

Lužní ekosystémy a jejich specifika

– Téměř celý profesní život jste pracoval v lužním lese. Jaká má hospodaření v lužním lese specifika?
Hospodařilo se zde pasečným způsobem a obnova se dělala sadbou nebo síjí. V minulosti na polesí Tvrdonice zalesňovali tak, že házeli do vody žaludy, které při povodních zakrylo bahno, ale nedá se říct, že by to byl oficiální způsob. Přirozená obnova se z několika důvodů nedařila. Především bylo o žaludy hodně zájemců – je tady spoustu myší, dalším konzumentem jsou divočáci. Obrovským problémem je buřeň, která v lužním lese velmi rychle roste, a než žalud vyklíčí, tak už ho v buřeni nenajdete. Byly zde požadavky, aby se po těžbě nedělala celoplošná příprava půdy a na ploše se nechávaly pařezy, kde by se mohli vyvíjet roháči nebo tesaříci. Na druhou stranu ruční vyžínání v těchto podmínkách je nákladné a velmi náročné, a když na jaře porost zaplavila dvakrát voda, buřeň rychle vyrostla a asimilační systém sazenic vyrůstal v zástinu. Potom, koncem května nebo začátkem června, kdy se mohlo v porostu vyžínat, znamenalo náhlé oslunění likvidaci prakticky celé výsadby. Z hlediska těžby zde byla kategorie porostů tzv. trvale nepřístupných. Do částí, které byly zamokřené, se technika dostala třeba jednou za několik let. Dnes je to něco jiného, toky jsou ohrázované, stávající technika se do porostů dostane.

– Jaké jsou obecné předpoklady pro skloubení lesnického hospodaření a zachování unikátního biotopu lužního lesa?
Chce to rozumný přístup. Především je nutné zachovat lužní les jako takový. O hospodaření přírodě blízkým způsobem, když lužní les dávno nežije v přírodě blízkých podmínkách, když vlastně přežívá s odřenými ušima, se mluvit nedá.

– Mluvíme o periodě velkého sucha v letech 1989–1993, kdy lužní ekosystém na jihu Moravy začal trpět nedostatkem vody. Pamatujete, jak jste jako lesník vnímal tuto situaci?
V Kančí oboře se k suchu po letech 1989–1993 přidalo ohrázování řeky Dyje a čerpání vody pro prameniště Břeclav a Lednice, které způsobilo ještě další pokles hladiny podzemní vody. Těmito zásahy byly vyloučeny záplavy a letní kolísání hladiny Dyje, a tím pádem ovlivňování hladiny podzemní vody. Docházelo k prosychání porostů, což bylo způsobeno jednak úbytkem dosažitelné vody pro kořenový systém stromů, a jednak tím, že některé porosty byly kvůli mírným výchovným zásahům v mládí přehoustlé. A protože prosychání bylo velice intenzivní a docházelo ke znehodnocování dřeva, museli jsme preventivně těžit potenciální souše, tzn. stromy, které vykazovaly, že by mohly během roku uschnout. Tři roky jsme dělali pouze nahodilou těžbu v celém polesí Horní les. Vlivem sucha vyschla většina periodických tůní a začali se ztrácet živočichové a rostliny na ně vázané. To byl impuls, abychom se pokusili něco s vodou v Kančí oboře udělat. S dostupností vláhy pro lužní lesy souvisí složitá otázka, jak zajistit rozvržení dostupnosti vláhy pro porosty v rámci celého vegetačního období. Když se už lidským zásahem upravil vodní režim ve vodotečích, je potřeba udělat něco pro to, aby les měl alespoň dostatek vody a nestresoval se. Je potřeba znát hydrologii lesa na základě víceletého monitoringu a odvážit se navrhnout a prosadit revitalizace.

Projekt revitalizace Kančí obory

– Změna vodního režimu vznikla jako následek vodohospodářských úprav na řece Dyji. Ty byly řízeny tzv. ze shora. Bylo obtížné iniciovat změny na tomto území z pozice vedoucího polesí? Kde jste pro svůj záměr hledal podporu?
Kupodivu to obtížné nebylo, podporu jsem našel u města Břeclav. Změnu vodního režimu ve vodoteči v Dyji jsme ovlivnit nemohli, ale využili jsme toho, že do oblasti Kančí obory byla přiváděna voda z řeky Dyje. Jednalo se o jeden páteřní kanál, který byl prohloubený někdy v 50. letech lesním závodem Břeclav. To byl základ budoucího revitalizačního systému.

– Můžete přiblížit, jak samotný návrh revitalizačního systému vznikal?
Situaci v lužních lesích jsme probírali na poradách, venku s lesníky a uvažovali jsme, zda a jak by bylo možné vodu rozvést do porostů do míst, kde je jí málo. Tenkrát jsme předpokládali, že by horizontální průsak z nově vytvořených koryt měl být dostatečně velký, aby ovlivnil hladinu dostupné vody pro kořenový systém porostů. Na projekt se mi tehdy podařilo získat peníze z dotací. To ještě byla jiná doba, než je dnes, hierarchie kulatých razítek nebyla tak mocná. Při samotné tvorbě kanálů jsme museli být obezřetní, aby změny, které provádíme, nebyly nevratné a abychom ekosystému spíše neublížili. Jednak by to byl hřích spáchaný na lese, a jednak jsme byli pod drobnohledem ochranářů.

– Jaké má revitalizační systém parametry?
Celková délka kanálů zahrnující staré i nové je bezmála 22 kilometrů s vodní plochou 6,5 ha. Stálé tůně mají při provozní hladině 9,6 ha a další 4 ha plochy zaujímají periodické tůně. Celkově při plném zvodnění zaujímá vodní plocha 20 ha.

Obnovená tůň na Varadínku.

– Systém je obrovský – jak dlouho se budoval a na jakém principu funguje?
Systém se budoval po etapách od roku 1991 do roku 1995. Vždy jsme vybrali určitou část území, kterou jsme vedli páteřní kanál, a k němu jsme připojili další revitalizační prvky. Kromě nově budovaných revitalizačních prvků jsme využívali stávajících terénních depresí, starých kanálů, které v porostech byly z minulosti na odvod povodňové vody. Velká revitalizace proběhla v lokalitě Palachy, kde byla dříve podmáčená část lesa s rákosinami, vrbami, a v době, kdy jsme s revitalizacemi začali, bylo celé území suché. Zde jsme obnovili tůně a jezírka. Zavodňovací systém v Kančí oboře umožňuje téměř na polovině revitalizovaného území celoplošný rozliv, ale ten jsme nevyužívali, protože nám postačoval průsak z kanálů a zaplavené plochy by se navíc staly zdrojem komářích kalamit. Nutno ale říct, že revitalizace nikdy nebude plnohodnotné řešení a nenahradí povodně jako takové. Povodeň s sebou přináší celou řadu funkcí, které jsou nezastupitelné, například vytrhává rostliny a semena a ty unáší jinam, proto populace rostlin i živočichů v tůních nedegenerují.

– Nedílnou součástí revitalizací byl i monitoring, čeho se týkal?
Potřebovali jsme ověřit, jestli revitalizaci děláme dobře, proto se prostřednictvím stálých sond měřila hladina podzemní vody. Sledoval se také proces repatriace druhů vázaných na vodu, které po revitalizaci byly do lokality navráceny. Otakar Pražák z referátu ochrany životního prostředí a současně předseda místní organizace ČSOP si vzal na starost repatriaci druhů, které zmizely po vodohospodářských úpravách. Členové organizace pod jeho vedením získali rostliny z jiných lokalit, namnožili je a vysázeli do revitalizovaných tůní a kanálů. Jeho zásluhou byl do těchto vod vysazen také karas obecný, který se brzy stal v nových tůních dominantním druhem, a piskoř pruhovaný. Dalším navráceným druhem byl skokan ostronosý. Z rostlin se vrátil například leknín bílý, stulík žlutý a řezan pilolistý. Obecně se sledováním zjistilo, že začalo ubývat některých suchozemských druhů a naopak skokově přibývalo druhů, které byly odkázány na rozmnožování ve vodě. Například následující rok po té, co jsme napustili do tůní na Palachách vodu, rozkvetly tisíce bledulí letních, to byla nádherná odměna. V nových tůních jsme zaznamenali úplnou populační explozi čolků. Bylo to asi tím, že se nestačili rozmnožit naplno jejich predátoři, v průběhu několika let se pak počet čolků snížil na obvyklou úroveň.

– Pokud vím, měřil se také přírůst stromů, jaké byly výsledky?
Ano, ale byla to hrubá orientační měření. Je pravda, že v letokruzích je zapsaný kdejaký hřích, který se na lese spáchal. Tvorba jarního a letního dřeva je ovlivněna množstvím dostupné vody, ale příroda má tolik proměnných, že nelze jednoduše podle letokruhu říct, že za vším stojí sucho. Ale je pravda, že po revitalizaci jsme několik let po sobě zaznamenávali zvýšený přírůst letokruhů.

– Jak jste zmínil, na projektu revitalizace jste spolupracoval s odborníky z řady oborů, mezi nimi s mnoha přírodovědci. Jaké jsou předpoklady pro dobrou mezioborovou spolupráci a proč se to někdy nedaří?
To je složité. My jsme s vědci chodili do lesa a učili jsme se od nich a oni od nás. Oni přiznávali na různých setkáních, že se naučili chápat les trochu jinak, a neměli proto přemrštěné nároky plynoucí z jejich předmětu zájmu. Prostě viděli, že snaha je oboustranná, a my jsme s konzultacemi s nimi neměli problém. Ovšem pochopitelně ne vždy to jde. Když přijde entomolog a diktuje, aby se nechávaly konkrétně takovéto stromy a výstavky, a když ne, tak bude zle, to spolupráci neprospívá. A můžeme se bavit o ochraně jednotlivých druhů, ale základem je otázka, jakým způsobem zlepšit vodní režim, který je podmínkou pro existenci lužního lesa. A v dnešní době vidíme, že hladina spodní vody se posunuje směrem dolů. Maxima jsou posunutá mnohem níž a místa, kde vystupuje voda nad terén, ubývají.

– Znamená to, že revitalizační systém v Kančí oboře v současných podmínkách klimatických změn už nemusí být pro lužní ekosystém dostačující?
V lužním lese a není to všude, ale na polesí Tvrdonice obzvlášť, jsou v mnoha vrstvách nad sebou neprostupné jílovité vrstvy, které znemožňují pohyb spodní vody směrem nahoru. Když je průtrž mračen, voda se obvykle za chvíli vsákne, ale v místech s jílovitou vrstvou voda zůstane nad ní a je pro porosty dostupná. Dřív, když napršelo na horním toku Moravy, tak se Morava vylila, zaplavila les – třeba jenom na půl dne, ale tím se nasytily vrchní horizonty nad nepropustnou vrstvou a stromy měly několik týdnů co pít. Zatímco dnes při nedostatku srážek tento proces neprobíhá. Měli bychom ho tedy nějakým způsobem simulovat, dostat vodu do horních vrstev ke kořenům. Další věcí je, že když je voda v kanále pořád na stejné úrovni, dochází ke kolmataci (zmenšování propustnosti, pozn. redakce) a kanál je pak jako z betonu. Podle výsledků vzorků, které jsme poslali na expertízu, jsou rozdíly v propustnosti v místech, která jsou zvodněná dlouhodobě a kde je voda jen občas, dokonce v řádech. Proto jsem navrhl, aby se dodatečně vybudoval ještě povrchový závlahový systém.

– Můžete přiblížit, jak by tento systém měl vypadat a fungovat?
Mělo by se jednat o povrchové rýhy, které by přiváděly vodu více do porostu přímo ke stromům. Rýhy by byly do půl metru široké, hluboké maximálně čtyřicet centimetrů a vedly by kolmo na kanály, které mají stavítka, a tedy ovlivnitelnou hladinu vody. Předpokládám, že by bylo nutné systém ověřit na zkusné ploše o rozloze přibližně dvou hektarů, kde by se formou vrtů sledoval nástup vody, výška hladiny.

Nové stavidlo v lokalitě Rohatá dokončené v roce 2015.

Aktuální hrozby pro lesy

– Pořád se dotýkáme problému sucha, je to podle vás to největší nebezpečí pro naše lesy?
Můžu vycházet z toho, co znám, a to jsou lužní lesy. Ty ohrožují dvě zásadní věci – jednak ty, které nemůžeme ovlivnit – klimatické změny a následné oslabování porostů a hromadná hynutí apod. Ale druhou věcí je, že na tyto změny těžkopádně reagujeme a hledáme obtížně cesty ke zlepšení. Na polesí v Tvrdonicích mají velký problém s usycháním jasanových porostů. Lesní správce přišel s nápadem, že by mohl zkusit začít pěstovat topol, který se může za 30–40 roků vytěžit, a po té plochu zalesnit původní dřevinou, pokud k tomu budou podmínky. Topol mu sice povolili, ale nesmí to být kultivar, pouze náš černý topol. Proč by se nemohly třeba 20 let pěstovat i vyšlechtěné topoly, které rychle rostou a jsou z nich nějaké peníze? Že jsou nepůdní, co je dnes původní? Pokud za 20 let budou vykáceny jako mýtní, pařezy se rozdrtí, tak pak ať mi někdo ukáže – tady rostl nepůvodní druh.

Děkuji za rozhovor (15. 4. 2016), Petra Kulhanová

Foto: Petra Kulhanová

Celý rozhovor najdete v Lesnické práci 6/2016.