Vědci analyzovali databázi obsahující více než 6 000 vegetačních ploch v lesích, na loukách a horských vrcholech v Evropě, přičemž pozorování pokrývají období od 12 do 78 let.
„U každého druhu jsme podle jeho rozšíření a map průměrných teplot určili jeho teplotní preference. Na dlouhodobě sledovaných plochách jsme z těchto údajů sestavili souhrnný ukazatel za celé společenstvo a porovnali stav dříve a dnes. Z rozdílů mezi historickými a současnými daty jsme zjistili, o kolik se změnila indikovaná teplota v jednotlivých typech vegetace,“ uvedl Radim Hédl z Botanického ústavu AV ČR.
Ukázalo se, že průměrná změna na horských vrcholech je asi pětkrát větší než v lesích a na loukách. „Proto říkáme, že tam posun probíhá pětkrát rychleji,“ dodal Hédl.
Odborníci uvádí, že jelikož horské vrcholy se mění nejrychleji, odpovídá to závěrům klimatologů, podle kterých nárůst průměrných teplot je nejrychlejší právě na horách. Chladnomilné druhy tam postupně mizí, protože mají omezené možnosti přesunu do jiných chladnějších míst.
Louky vykazují hlavně nárůst druhů teplomilných rostlin, zatímco lesy vykazují kombinovaný trend. Ustupují některé chladnomilné druhy a zároveň přibývání teplomilnější.
Vědci také zjistili, že rostlinná společenstva se mění pomaleji než teplotní poměry. Tím se vytváří takzvaný klimatický dluh, tedy rozdíl mezi současným klimatem a dosud pozorovanou reakcí druhů.
Nové poznatky pomáhají odborníkům lépe porozumět tomu, jak se evropská příroda vyvíjí v čase. K vysvětlení rozdílů je podle nich třeba brát v úvahu více vlivů než jen samotnou teplotu. Dopad může mít například i místní hospodaření, stav půdy a její znečištění či odlišné srážkové režimy. Vědci proto chtějí v budoucnu podrobněji zkoumat, jak se tyto faktory kombinují a jak ovlivňují dlouhodobý vývoj krajiny.
Podle ČTK a nature.com, red.
