Sofronka slouží po změně majitele výzkumu i veřejnosti

 

 

 

 

 

Zrušení pracoviště VÚLHM na Sofronce bylo náhlé a nikdo ze zaměstnanců s tím nejen nepočítal, ale ani na to nebyl připraven. Ze dne na den jsme se ocitli na pracovním úřadu a já jsem se snažil hledat východisko z této nelehké situace u orgánů města Plzně. Naštěstí se nakonec arboretum Sofronku podařilo zachránit převodem pod Správu veřejného statku města Plzně jako součást úseku lesů, zeleně a vodního hospodářství.

 

Samozřejmě jsme spolupracovali na problémech kolem převodu majetku. Co se týká odborné spolupráce, v tomto roce bude pokračovat měřením a hodnocením provenienčních plot s borovicí pokroucenou.

 

Město Plzeň bylo vždy historickým vlastníkem všech pozemků arboreta, takže po zrušení pracoviště VÚLHM a jeho převodu pod město bylo logické převést na město i stavby, které na těchto pozemcích vznikly. A protože současná činnost arboreta je veřejně prospěšnou činností, byl převod těchto majetků bezúplatný.

 

Změna vlastníka arboreta Sofronka se nikterak neprojevila. Péče o provenienční plochy je standartní a výsledky výzkumu jsou prezentovány, stejně jako dříve, v publikacích.

 

Arboretum bylo po změně v roce 2009 především zpřístupněno veřejnosti. Pro kolektivy je možné objednat si exkurzi s výkladem, pro individuální návštěvníky byla vybudována naučná dendrologická stezka po arboretu. Pracovníci arboreta se zapojili do výuky lesní pedagogiky a spolupráce se školami je velmi intenzivní. Ve spolupráci s dalšími lesnickými subjekty (KŘ LČR v Plzni, ÚHÚL – pobočka Plzeň, Myslivecké sdružení Bolevec, Odbor životního prostředí Plzeňského kraje) je každoročně na jaře a na podzim pořádán Den lesa s dopoledním programem pro školy a s odpoledním programem pro veřejnost.

 

- Jaké je konkrétní uplatnění výsledků výzkumu na provenienčních plochách a komu výsledky hlavně slouží?

Plochy byly v rámci výzkumných úkolů VÚLHM pravidelně měřeny a hodnoceny a výsledky těchto výzkumů byly zakomponovány do realizačních výstupů pro provozní lesní hospodářství, do metodik, směrnic a podobně. Témata byla velmi různorodá, od semenářské rajonizace po vliv stanoviště na růst různých proveniencí.

 

Město Plzeň, resp. lesní hospodáři městských lesů plně respektují koncepci založení arboreta. Cílem výchovných zásahů v hospodářském lese jsou kvalitní dřevařské sortimenty, kdežto cílem výzkumných ploch je získávání informací o zkoumaných dřevinách.

 

Přestože mnozí „strašili“ a předpovídali katastrofické scénáře, k ničemu takovému nedošlo. Pouze u severoamerické borovice banksovky došlo k polehnutí asi 25 % pokusné plochy následkem mokrého sněhu. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že osivo u takto postižených proveniencí bylo sbíráno z živých, ale ohnutých nebo vyvrácených stromů. Genetika prostě funguje dokonale: když vysejete osivo z vyvrácených stromů, tedy stromů s nedokonalým kořenovým systémem, můžete spolehlivě očekávat to samé u jejich potomstva.

Historie a současnost Sofronky Pozemek arboreta Sofronka leží na severním okraji Plzně v rekreační oblasti boleveckých rybníků na kraji rozsáhlejších lesních porostů v nadmořské výšce 330–350 m. Jedná se o stanoviště s velmi chudou písčitou půdou s minimálním obsahem živin a s minimálním množstvím humusu, klimaticky suché, s častými extrémy teplot a s hojným výskytem časných i pozdních mrazíků. Těmito podmínkami je limitováno přežití většiny introdukovaných druhů. Všechny výsadby byly prováděny způsobem běžným v normálním lesním provozu, tj. v pravidelných sponech 1x1 m, resp. 2x2 m. Jednotlivé partie jsou vysázeny ve čtvercích nebo v obdélnících, obsahujících 100 až 200 sazenic od každého vzorku populace, aby se dal posuzovat habitus každého vzorku nejen z hlediska genekologické diferenciace, ale i z hlediska lesnického. Veškerý sadební materiál byl vypěstován ve vlastní školce na Sofronce z osiva získaného soukromou cestou od vědeckých a výzkumných pracovníků z různých států, díky osobním kontaktům zakladatele arboreta, popřípadě výměnou s různými institucemi. Ve školce i ve výsadbách se zásadně nepoužívalo hnojení ani chemická ochrana, do výsadeb se nezasahuje ani probírkou nebo prořezávkou. Kultury se ponechávají svému přirozenému vývoji, který je ovlivňován pouze přírodním výběrem, neboť vědecké pracoviště genetiky a šlechtění lesních dřevin se nezabývá produkcí dřevní suroviny, nýbrž získáváním informací o vnitřních schopnostech a evoluci zkoumaných druhů pouze v přirozených podmínkách prostředí. Od založení arboreta do současné doby bylo na ploše cca 22 ha testováno na 70 druhů borovic z celého světa a sbírka se tak stala jednou z největších na euroasijském kontinentu. V současné době zde roste 37 druhů rodu Pinus, z toho reprezentativně je zastoupeno 16 druhů borovic, které se zde úspěšně adaptovaly, plodí a přirozeně se zmlazují. Ostatní zkoušené druhy vyhynuly buď po první zimě, nebo během několika let. Sofronka se stala jediným lesnickým pracovištěm zabývající se evolucí lesa aplikovanou v ekosystémovém pojetí zacházení s lesem, tedy teorií biologického způsobu pěstování lesa. Arboretum bylo zařazeno do mezinárodního seznamu nejvýznamnějších botanických zahrad a arboret v centrálním registru v Readingu (Anglie).

 

 

 

 

 

Již delší dobu je problémem, a to nejen u borovice, kvalita porostů. Ta je samozřejmě v první řadě závislá na kvalitě osiva, a z toho bychom měli vycházet. Kvalitní osivo nám mohou poskytnout jen kvalitní stromy (rodiče) a my můžeme jít buď cestou extenzivní, nebo intenzivní. Extenzivní cesta spočívá v důsledné negativní selekci, tedy odstraňování fenotypově nevhodných stromů v rámci výchovných zásahů, což ale trvá velmi dlouho, prakticky do doby dospělosti porostů. Intenzivní způsob vede přes vyhledávání a uznávání nadprůměrně kvalitních stromů, ať už se nazývají mateřské, rodičovské, nebo nejvhodnějším, ale dnes už neplatným výrazem – výběrové. Z ramet těchto uznaných klonů založíme semenný sad, který nám dává kvalitnější osivo, než je běžný standard. A založíme-li vhodným způsobem testy těchto potomstev, můžeme za 15 až 20 let založit semenný sad 2. generace, který je zárukou kvality osiva, včetně jeho nezúžené variability.

 

Problematika imisních oblastí Krušných hor se nám vrátila jako bumerang právě proto, že nebyla ve své době řešena důsledně, ale cestou nejmenšího odporu. Většina druhů našich lesních dřevin se v té, na imise nejhorší době (80. léta), nedala použít, a proto bylo nutné použít dřeviny introdukované. A z těch zvítězil bezkonkurenčně smrk pichlavý, jednoduše proto, že nepotřeboval žádnou následnou péči. Málokdy se totiž v souvislosti se zalesňováním imisních holin zmiňuje jelení zvěř, která spolu s imisemi znemožňovala úspěšné zalesňování a mnohde byla i limitujícím faktorem úspěšného zalesnění. A právě smrk pichlavý v imisích nejen přežíval, ale současně jelení zvěři úspěšně odolával! To však byly jediné jeho klady. Jinak měl minimální přírůsty a už tenkrát bylo každému jasné, že jeho využitelnost v době obmýtí bude prakticky nulová. My jsme doporučovali používat borovici pokroucenou, sázenou ve větším sponu (4 x 4 m) a do ochrany tohoto pionýrského porostu sázet naše domácí druhy: buk, rezistentní smrk, popřípadě v budoucnu jedli. Naše výzkumné plochy s borovicí pokroucenou (Pinus contorta), založené počátkem 80. let na imisně nejzatíženějších lokalitách, patří dnes k nejlepším náhradním porostům. Jediný jejich problém byl ten, že na rozdíl od smrku pichlavého musely být velmi dobře chráněny před jelení zvěří, což je ekonomicky znevýhodňovalo. Jediná plocha, založená podle této strategie Oldřichem Hrdličkou, oblastním genetikem LČR, je na Blatenském vrchu a je potvrzením správnosti této teorie.

 

- Čemu by se podle vás měla v současnosti věnovat pozornost v oblasti šlechtění a genetiky lesních dřevin?

V oblasti šlechtění a genetiky lesních dřevin bychom se měli snažit dohnat to, co jsme zameškali.

U hlavních hospodářských druhů lesních dřevin a tam, kde je to vhodné, bychom měli podnikat kroky k zakládání semenných sadů 2. generace, které, jak už jsem se zmínil, dramaticky zlepší kvalitu pěstovaných porostů. Přitom se jedná o objekty, které jsou v souladu s přírodními zákonitostmi a pouze využívají toho, co nám příroda nabízí, tedy přesně podle definice, že „šlechtění je urychlená evoluce“.

U ostatních druhů lesních dřevin bychom se měli snažit o jejich udržení v lesních porostech v rámci zachování diverzity těchto porostů. Také k tomu nám mohou účinně pomáhat semenné sady nebo klonové archivy (třešeň, jilm, borovice blatka atd.). Je naší ostudou, že například borovice blatka, subendemit České republiky, tedy prakticky téměř výlučně náš domácí druh, jehož areál leží více než z 90 % na území ČR, je na pokraji své existence. Je velmi pravděpodobné, že tento taxon stojí před svým zánikem, na kterém se v minulosti podepsali nejdříve lidé těžbou rašeliny a lesnickými melioracemi podmáčených ekosystémů, a posléze i klima s nedostatkem půdní i vzdušné vlhkosti v posledním století. V současné době je populace tohoto taxonu ohrožena jak apatií ze strany lesního hospodářství, pro které nemá v podstatě žádný hospodářský význam, tak nedostatečnou ochranou orgánů ochrany přírody, jejichž „ochrana“ spočívá především v konzervaci stávajícího stavu, a to je v případě blatky naprosto nedostatečné. Mimo uvedené problémy s ekotopem totiž blatka trpí především introgresí borovice lesní, popř. jiných taxonů agregátu Pinus mugo, se kterými se velmi snadno kříží.

V této souvislosti je třeba připomenout, že v letech 2007 až 2011 byl řešen projekt na záchranu tohoto druhu (za cca 4 mil. Kč), jehož výsledky nebyly doposud využity. Na tomto projektu spolupracovaly ústavy VÚOZ Průhonice, VÚLHM, MENDELU v Brně a tehdejší FLE ČZU v Praze. To, že má blatka pro lesní hospodářství pouze okrajový význam, nemůže být přijatelný argument.

 

V oblasti genetiky a šlechtění lesních dřevin byla v 90. letech ze strany největšího lesního hospodáře, LČR s. p., nastoupena správná cesta. Na svou dobu poměrně kvalitní koncepce na 10 let a dobrá myšlenka oblastních genetiků, to byl velmi dobrý základ, na kterém se mnohé dobré udělalo. Po roce 2010 jsem však měl pocit, že se přes všechny proklamace dostaly genetika a šlechtění na vedlejší kolej. Přitom jsou to nejúčinnější nástroje pro zvýšení kvality a kvantity dřevní suroviny! V současné době se snad situace zlepšuje, o čemž svědčí i užší kontakty mezi LČR a FLD ČZU, katedrou šlechtění, kde je v současné době lesnické šlechtitelství doslova na světové úrovni. O tom ostatně svědčí i to, že je lesnická fakulta ČZU, nyní v čele s Milanem Lstibůrkem, pořadatelem světového kongresu IUFRO, kam se sjedou koncem srpna 2014 nejvýznamnější vědci lesnické genetiky z více než 40 zemí celého světa.

Další významný hospodář, Vojenské lesy a statky s. p., na sebe v oblasti šlechtění nijak výrazně neupozorňovaly. V posledních letech, poté, co zahájily úzkou spolupráci se zmíněnou pražskou lesnickou fakultou, se však situace u nich radikálně změnila. Katedra šlechtění jim „ušila na míru“ koncepci šlechtění a v rámci tohoto programu se rozjely šlechtitelské aktivity, především na poli semenných sadů hlavních hospodářských dřevin.

Co se týká způsobu financování lesnického výzkumu u nás, není ideální, ale obávám se, že jiným způsobem to ani jinak nejde. Problém vidím v tom, že „náš píseček“ v ČR je příliš malý a příliš si vidíme do karet. A tak není vyloučené, že se při posuzování konkurenčních projektů konkurence poškodí špatným posudkem v naději, že zbudou peníze pro nás. A taková možnost by se měla vyloučit.

Děkuji za odpovědi (16. 6. 2014), Veronika Lukášová