Sportovní dřevorubectví
Jak vypadala vaše cesta ke sportovnímu dřevorubectví?
Do naší vesnice se přistěhovala sousedka se svým dnes už bývalým manželem, který se sportovnímu dřevorubectví věnoval. Sama pak působila v organizaci, která pořádá závody. Jako parta z vesnice jsme proto jezdili pomáhat s jejich přípravou.
Jezdila jsem tam já, moje sestra i mamka. Na závodech jsme poznaly také české závodníky. Později se moje sestra dala s jedním z nich dohromady a právě on přišel s návrhem, že bychom si tento sport mohly vyzkoušet. Nabídl, že nám půjčí veškeré potřebné vybavení. Nějakou dobu jsme za ním jezdily trénovat a zkoušet.
Po čase nás přihlásil i na naše první závody a od té doby jsme se staly součástí závodnické party. Společně trénujeme, závodíme a účastníme se ukázek i exhibic.
Karolina Urbanová, reprezentantka ČR ve sportovním dřevorubectví
Kde tento sport vznikl a kde má nejvíce příznivců?
Sportovní dřevorubectví pochází z Tasmánie, Austrálie a z Ameriky. Nejvíc příznivců má v Austrálii a Tasmánii, kde vznikla potřeba kácet přesílené stromy. Dřevorubci si do nich vysekávali kapsy, po kterých lezli nahoru do výšky, odkud mohli strom pokácet, protože dole byl příliš silný. Později se z toho staly závody o to, kdo zvládne strom pokácet rychleji.
Pak se tento sport rozšířil dál, především do Spojených států, kde se postupně stal rodinnou tradicí předávanou z generace na generaci. Není výjimkou, že jsou v jedné rodině čtyři generace dřevorubců nebo závodních dřevorubců. Do Evropy se dostal až později, takže tady se zatím setkáte většinou nejvýš se dvěma generacemi.
Kolik žen se sportovnímu dřevorubectví věnuje v ČR a v zahraničí?
U nás jsme čtyři, z toho tři Urbanovy – já, maminka a sestra. V Evropě většinou každý stát zastupuje jedna závodnice. Německo má dvě holky, Itálie a Švédsko po jedné, ve Velké Británii jich závodí deset…
Ale třeba ve Spojených státech i Austrálii je 30–40 závodnic, protože zde to většinou chodí tak, že když závodí muž, přidá se k němu i jeho žena.
Karolina Urbanová (uprostřed) s maminkou a sestrou na mistrovství České republiky. Foto: STIHL Timbersports
Existuje v Česku pro přípravu na závody potřebné zázemí a trenéři?
Fungujeme hlavně v rámci jednotlivých krajů. Přítel mojí sestry je z Plzeňska, má stodolu a skvělé zázemí, takže za ním jezdíme trénovat. Často se nás tam sejde třeba deset a trénujeme společně. Já mám doma vlastní pódium, takže mohu trénovat i sama.
A podobně to funguje i jinde. V Krkonoších je také jeden klub a na Vysočině mají kluci svoje zázemí. Většinou je to tedy regionální. Když chceme trénovat společně, musíme se sejít u někoho doma na jeho cvičném plácku.
Trénink a disciplíny
Jak probíhá váš trénink a příprava na závody?
Začínáme tím, že zajdeme do lesa připravit tréninkové dřevo. Kmeny oloupeme, aby neměly kůru, nebyly v nich kamínky a nečistoty. Když připravujeme dřevo na závody, tak ho soustružíme a zabalíme do fólie, aby udrželo vlhkost. Před závody ho připravujeme třeba půl roku dopředu, před tréninky stačí týden předem.
Když trénujeme společně, je dobré, že se na sebe díváme a radíme si. Nejedeme na rychlost, ale soustředíme se spíš na techniku, abychom odstranili nedostatky.
Neexistuje ale univerzální technika. Každý si musí přijít na to, co mu sedí nejlépe. Někdo je rychlejší a používá švih, jiný je zase víc silový. Já třeba víc používám svoje tělo, jsem pružnější a musím využít dynamičnost. Moje mamka je naopak mnohem silnější než já, takže dá větší ránu jenom svou silou.
Přes zimu se scházíme a trénujeme jednou týdně. V létě na to ale moc času není, protože o víkendech býváme na závodech nebo různých show. Když se blíží větší a důležitější závod, trénuju navíc i sama doma.
Rozhovor v kompletním znění najdete v zářijovém vydání Lesnické práce. Předplatné snadno získáte ZDE.
Jak dlouho jste se připravovala, než jste se mohla zúčastnit první soutěže?
Začaly jsme sekat v roce 2018. To jsme poprvé držely sekeru v ruce. A v roce 2019 jsme už jely na první závod do Rakouska.
V jakých disciplínách soutěžíte. Můžete je blíže popsat?
Závody jsou různé. Každý má trochu jiný formát. Ty nejzákladnější disciplíny, které se objevují na každém závodě, jsou „underhand chop“, což je přesekávání vodorovně položeného kmene pod nohama.
Následuje ruční pila „single buck“, tedy dvoumetrová kaprovka. S ní se řeže jedno kolečko, většinou borovice vejmutovka, protože je čistá, neničí zuby a netupí nástroj. Nabroušení pily je totiž velmi náročné. V Evropě to zatím nikdo neumí, takže když se nástroj otupí, musíme ji poslat většinou do Austrálie na přebroušení.
Další disciplínou je „standing block chop“, což je špalek upevněný na výšku. Ten se seká do půlky, pak se oběhne a přeseká se z druhé strany.
Ostatní disciplíny už záleží na konkrétním závodě. Někde soutěžíme i s motorovými pilami, jinde je součástí programu disciplína „springboard“. Při ní se do kmene vyseká kapsa, do které závodník zasune prkno, stoupne si na něj a vyseká další kapsu. Nakonec nahoře přesekává blok dřeva.
V téhle disciplíně ale častěji závodí muži. Pro ženy máme jen jedno prkno a zatím není moc závodů, kde ji předvádíme.
Disciplína „single buck“ na závodě Eurojack. Foto: Jakub Koumar, zdroj: Brána Jihlavy
Jsou ještě další rozdíly mezi mužskými a ženskými disciplínami?
Ženy sekají menší průměry. Na „standing block chop“ sekáme 25 cm a muži 30, na „underhand chop“ sekáme 27 cm a muži 30 nebo 32.
Muži mají navíc disciplíny „springboard“ a „hot saw“. „Hot saw“ je upravená velká pila s výkonem třeba 70 koní. S ní se řežou tři kolečka shora dolů, přičemž kmen je upevněný ve stojanu.
Já jsem si to zkoušela, ale je to opravdu nebezpečná disciplína. Pila váží kolem 30 kg, takže pro nás ženy je manipulace s ní hodně náročná. Když disciplínu zkoušíme, používáme menší upravenou motorovou pilu. Zatímco kluci zvládnou řez za 5–6 sekund, já ho udělám s upravenou pilou za 12–13 s. Vím ale, že tuto pilu jistě unesu a je to bezpečné.
Nástroje, vybavení a bezpečnost
Jaké nástroje při sportu používáte? Liší se od těch využívaných v lesnické praxi?
Nástroje vycházejí z těch tradičních. Jenom jsou mnohem ostřejší, než bývaly. Například sekery se nedají použít na štípání třísek nebo dělání paliva, protože úhel ostří je kolem 13 stupňů. Je úzký jako žiletka, takže by se při štípání zasekl. My sekáme kolmo k vláknům, protože tak sekera pronikne hlouběji.
U motorových pil je na některých závodech dovoleno, že mohou mít jakoukoliv úpravu, pokud splňují bezpečnostní parametry. My přidáváme výfuk, řetězy máme upravené až skoro do extrému – experimentujeme s úhly a typy broušení, což není správně podle výrobce.
Karolina Urbanová je držitelkou tří světových rekordů. Foto: archiv STIHL Timbersports
Jaké jsou náklady na jejich pořízení? Kde se vyrábí?
Sekery objednáváme z Nového Zélandu, ruční pily z Austrálie nebo z Kanady, motorové pily můžeme i z České republiky. Velké hot saw vyrábějí také ve Spojených státech a v Německu. Jedna sekera vyjde třeba na 15 000 korun i s dopravou a clem.
Dlouhá ruční pila stojí kolem 80 000 a ještě se na ni čeká přes rok, protože je málo lidí, kteří jsou schopni je brousit. Seznam čekatelů je proto velmi dlouhý, třeba já sama jsem na svou pilu čekala rok a čtvrt. Motorová pila stojí okolo 30–40 000 korun.
Jaké další vybavení je potřebné?
Klasické bezpečnostní pomůcky k motorové pile, neprořezné kalhoty, sluchátka a brýle. Na sekací disciplíny nosíme také ocelové ponožky v botách. Mají kroužky jako rytířské brnění a jsou vysoké až pod kolena.
Když stojíme na špalku, přesahují palce přes dřevo. Kdyby nám sjela sekera, tak ji ponožky zastaví, aby nepřesekla palec. Znám pár lidí, kteří už nemají palce u nohou, protože tyto ponožky nenosili. Já bych bez nich nešla sekat ani doma. A bez neprořezných kalhot bych nešla uříznout ani větev.
Přečtěte si také: Očima dvou generací: Zkušenosti s přírodě blízkými způsoby hospodaření
Máte nějaké tipy, na co si musí dát člověk pozor, aby nepřetěžoval svoje tělo a vyhnul se úrazům?
Určitě je důležité používat ochranné pomůcky. Bez nich bych do lesa nešla, bez helmy už vůbec ne. Stejně důležité je mít správně nabroušený řetěz. Když jdeme řezat, chceme, aby byl řez co nejplynulejší a nejrychlejší, a ne se zbytečně trápit vibracemi pily jen proto, že je řetěz špatně nabroušený.
Důležité je také věřit doporučením výrobců. Vědí, proč jednotlivé postupy doporučují. My při závodech někdy zacházíme s úpravami řetězů do extrémů, protože hledáme, co všechno vydrží a jak být co nejrychlejší. Řetězy si můžeme upravovat podle svých potřeb, ale pořád to musí být bezpečné.
Soutěže
Jaké typy soutěží se ve sportovním dřevorubectví pořádají? Můžete je blíže popsat?
Existuje několik organizací, které soutěže pořádají. Já závodím v seriálu Eurojack. Zapojené jsou tři země a během sezóny se konají tři závody, na kterých sbíráme body. Na konci se pak vyhlásí mistr a mistryně Evropy. Letošní seriál jsme dokončili právě včera, kdy proběhlo i závěrečné vyhlášení.
Pak je tu ještě STIHL Timbersports. Pro ženy jsou vypsané čtyři disciplíny, zatímco muži jich mají šest. V České republice nejdřív absolvujeme kvalifikaci na mistrovství republiky. Do něj postupuje dvanáct nejlepších mužů, zatímco my ženy jsme zatím jen čtyři, takže postupujeme automaticky. Většinou pak vítěz i vítězka mistrovství České republiky získají právo startovat na mistrovství světa. Letos se konalo v Budapešti. Já jsem se na něj kvalifikovala díky vítězství z loňského roku.
Velkou roli ale hraje také evropský žebříček. Na mistrovství světa může startovat dvanáct mužů. Čtyři místa mají vždy jisté zámořské země – Austrálie, Nový Zéland, Kanada a Spojené státy. Zbývajících osm míst připadá Evropě. Protože je evropských zemí víc, rozhodují dosažené časy a na šampionát postoupí osm nejrychlejších závodníků.
Teď už třeba víme, kdo vyhrál mistrovství České republiky, ale ještě čekáme, až své národní šampionáty dokončí i ostatní země. Pak se všechny výsledky porovnají a vybere se osm nejrychlejších Evropanů.
Podobně to funguje i u žen, jen je nás zatím méně. Na letošním mistrovství světa startovalo deset závodnic, přestože jich mohlo být až dvanáct. Záleží na tom, kolik míst pořadatelská země pro daný ročník vyčlení. Letos závodily čtyři ženy ze zámoří a šest z Evropy.
Jak jste na včerejší soutěži dopadla?
Vyhrála jsem. Obhájila jsem si svůj pátý titul v Eurojacku jako mistryně Evropy.
Trénink disciplíny „springboard“ se dvěma prkny. Foto: archiv Karoliny Urbanové
Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?
Celkově je pro mě letošní rok hodně úspěšný. Budapešť byla taková hezká třešnička na dortu. Potom jsem letěla na World Lumberjack Championships v Hayward ve Wisconsinu. Tentokrát jsem neměla žádné velké ambice, protože už jsem tam závodila loni a úplně se mi nedařilo podle představ. Aspoň jsem ale poznala, jak tam závody fungují. Letos jsme se proto s kolegyní z Německa rozhodly, že poletíme spolu.
Když jsem tam nakonec vyhrála dvě disciplíny, byli všichni hodně překvapení. Bylo tam asi 40 závodnic ze Spojených států a najednou jim tam přijela Evropanka a vyhrála! Ty holky mají opravdu vysokou úroveň a všechny chtějí zvítězit. Já jsem přitom jela hlavně s tím, že si závody užiju. Vůbec jsem nevěřila, že bych tam mohla vyhrát. O to větší radost jsem z toho nakonec měla.
Budapešť, Amerika a teď i včerejší závod jsou pro mě tři velké letošní milníky. To byly cíle, kterých jsem chtěla dosáhnout, a povedlo se. A navíc se mi podařilo vytvořit tři světové rekordy!
Studium, práce a budoucnost
Dřevařství jste si vybrala i jako studijní obor. Můžete prosím upřesnit, jaké vzdělání jste již dokončila?
Jako střední školu jsem absolvovala stavební průmyslovku se zaměřením na BIM projektování a 3D modelování, takže jsem chtěla ve stavebnictví pokračovat. Dva roky jsem studovala na ČVUT, jenže postupně jsem zjistila, že studium se už nedá skloubit s volným časem ani s tímto koníčkem, a tak jsem začala hledat jiný obor.
Narazila jsem na dřevařství na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze – pořád je to blízko stavebnictví, jen místo jiných materiálů pracujete se dřevem, které je mi blízké. Letos jsem udělala bakalářské státnice.
Budete pokračovat na magisterský stupeň?
Jsem přijatá na magisterské studium v oboru dřevostavby, takže se na něj moc těším.
Disciplína „underhand chop“. Foto: Lumberjack World Championships
Máte do budoucna nějaké sportovní sny?
Amerika byla jeden z mých velkých snů. Chtěla jsem se tam podívat a závodit.
Dalším snem je Austrálie. Koná se tam jeden z největších závodů, který trvá deset dní a pořádá se v Sydney. Závodí se na eukalyptovém dřevě. Používají asi osm druhů eukalyptu, které jsou ještě tvrdší než buk.
Ženy tam závodí sedm dní od rána do večera. Na rozdíl od soutěží u nás, kde jednu disciplínu zvládnete za 20 s, je tento závod především zkouškou vytrvalosti. Než bych se do něj pustila, musela bych se důkladně připravit.
Ideální je přiletět s předstihem a strávit třeba měsíc u některého z místních závodníků, abychom mohli společně trénovat. Všichni říkají, že je potřeba si na tamní podmínky zvyknout, osahat si jejich sekery a naučit se jejich styl sekání.
Do Austrálie bych se proto jednou moc ráda podívala. Je to ale spíš plán do budoucna. Teď si nemohu dovolit odjet na dva měsíce, když zároveň studuju a pracuju. Až dokončím magisterské studium, myslím, že přijde ten správný čas to zkusit.
Děkuji za rozhovor (3. 8. 2026), Martina Nentvichová
