Komu vyhovuje současný stav
– Pokud navážeme na úvod, komu podle vás současný stav vyhovuje?
Ten „současný stav" už trvá dlouho. Je charakteristický nerespektováním předpisů (normované stavy), zkreslováním evidencí (papírově je vše v pořádku, ale odlovy, a tudíž stavy zvěře a škody neustále vzrůstají), rychlým šířením nepůvodních (a často i nenormovaných) druhů zvěře a neochotou nebo neschopností státní správy situaci zásadně řešit (příkladem budiž několik metodických pokynů ze strany MZe bez viditelného výsledku). Největším (a zcela pochopitelným) potěšením myslivce jsou bezpochyby bohaté stavy veškeré zvěře. Jen pod tím slůvkem „bohaté" si každý představí něco jiného. Myslím, že současný stav vyhovuje ve skutečnosti málokomu. Museli bychom se ale zvlášť ptát na stav legislativy, stav zvěře, druhy zvěře, výši nájemného, výši uplatňovaných škod nebo výkupní ceny zvěřiny. Jenomže je zde jisté riziko, že se případné změny promítnou do stavů zvěře (někde by sice mohlo dojít i k navýšení, ale na většině území musíme připustit opak), do nezpochybnitelného výkaznictví (tužka by pak nemohla splnit odlov) nebo do fungování státní správy, které je už tak pěkně „zaběhané". Takže je pro řadu „zájmových skupin" nejbezpečnější a jednodušší nic moc neměnit. Situace se ale stává neudržitelnou i pro klasické lesníky – nutnost oplocovat je daleko vyšší a příjmy z prodeje dříví se hroutí. Přitom základní povinnosti vlastníka lesa musíme plnit bez ohledu na vnější podmínky. Kupodivu to tak úplně neplatilo pro udržení normovaných stavů zvěře.
Vnos dalších druhů dřevin má úspěch pouze za nepoškozeným oplocením. Přirozená obnova téže dřeviny mimo plot nemá šanci odrůst. Jablunkovsko. Foto: archiv Pro Silva Bohemica
Saský model myslivosti v našich podmínkách
– Pro Silva propaguje saský model myslivosti, který odvozuje počty zvěře na základě stavu ekosystému a lze ho jistě považovat z pohledu lesa za úspěšný. Na druhou stranu je jeho funkčnost vázána jen na část území Německa a obecně lze vidět u části německých myslivců k tomuto modelu značný odpor – zaznívají dokonce ostrá slova o genocidě zvěře. Má tedy tento model potenciál být funkční na větším území? A pokud ano, za jakých podmínek?
V Sasku jsme byli na několika studijních cestách, zrovna tak jako v Bavorsku i jiných zemích. Máme tedy velice široký přehled o tom, jak a s jakými výsledky a náklady se daří lesy pěstovat a jak moc jsou formovány vlivem zvěře. Zjednodušeně můžu říci, že lesníci i myslivci jsou na obou stranách hranice stejní – lišíme se spíš tím, jak jsme formováni národními legislativami a jejich vymahatelností, případně dobrovolností jejich přijetí. Saský model považujeme za velice vhodnou inspiraci – obdobné podmínky, obdobná historie předrevolučního provozování myslivosti. Byli jsme na úplně stejné startovní čáře. A ona „čára" je dnes zřetelná jinde – je jí státní hranice! Na česko-rakouské hranici si rakouský vlastník postavil svoji vlastní drátěnou oponu... proti přecházení zvěře od nás na jeho majetek. Každý z nájemců nebo vlastníků honiteb sleduje nějaké zájmy. Pro většinu myslivců je chov a lov zvěře srdeční záležitostí, pro někoho příležitost k reprezentaci, pro jiného záležitost třeba komerční. Saský model přináší ještě další možnost, koupit si povolenku a „jen“ lovit. Co ale vypadá jako pouhé lízání smetany, je ve skutečnosti služba lesu. I proto se v tomto modelu při odlovení určitého počtu kusů poplatek za povolenku vrací. Abychom seznámili naši státní správu a mysliveckou veřejnost se „saským modelem", vydali jsme brožuru „Přestavba lesa vyžaduje lov" i s popisem hlavních atributů saského modelu a doslovným překladem saské publikace.
Soustavný okus neumožní stromkům odrůst a stát se trvalou součástí lesa. Buk přitom za normální situace zvěři poměrně úspěšně odrůstá. Liberecko. Foto: archiv Pro Silva Bohemica
– Jedním z pilířů saského modelu je to, že honitby ve vlastnictví státu se nepronajímají. V tomto ohledu je ale u nás situace diametrálně odlišná. Pro Silva Bohemica navrhuje přehodnotit režim honiteb u Lesů ČR. Jakou cítíte u tohoto návrhu v oboru podporu?
Odtržení práva výkonu myslivosti od vlastnictví je jeden z největších problémů a zároveň příčin současného stavu. Má-li vlastník zároveň i výsadní právo lovit, může přímo ovlivňovat stav svého majetku. Ono totiž nejde jen o to, kolik se loví, ale také kde, kdy a jak, což má velký vliv na výši škod. To se dosud relativně daří jen u honiteb obhospodařovaných ve vlastní režii, kterých je ale jen mizivé procento. Přitom se nabízí to nejjednodušší řešení, jak tento stav vrátit k normálu. Vlastní honitby Lesů ČR představují cca 12 % celkové výměry honiteb. Při 30% lesnatosti jde ale o významný podíl, přičemž vzorovým mysliveckým hospodařením by snížily stavy zvěře i v okolních honitbách. Místo toho ale právo myslivosti státní lesy postupují za úplatu jiným subjektům. Hospodaření s lesem a se zvěří nejde dost dobře oddělit tak, aby skutečně fungovalo. Je příznačné, že v soukromých debatách partneři připouštějí, že na tom něco je, ale zároveň varují, že narazíme na „vyšší zájmy“.
Kombinace negativního vlivu ostatní vegetace (buřeně) a trvalého okusu zvěří neumožní obnovit ani smrk ztepilý. Obnova těchto ploch bez oplocení není možná. Manětínsko. Foto: archiv Pro Silva Bohemica
– Zavedený systém pronájmu honiteb z povahy věci generuje cíl mít zvěře hodně. Lze obecně při jeho zachování efektivně ovlivňovat stavy zvěře?
Úplata za pronájem honitby nebývá u státních lesů zrovna malá, takže je logické, že nájemce si chce svoji investici náležitě užít, tedy „zvěř vidět". To zpětně vede ke ztrátám na lese, které musí být vyčíslovány a vymáhány. A že skutečné škody na lesích v majetku státu jsou něco přes dvacet miliónů korun ročně? Naše „škodní vyhláška" uvádí způsob vyčíslení jen některých škod na lese. Škodou ale není náklad na ochranu proti škodám způsobeným zvěří, například. A to už jsou stovky miliónů... Proč se místo soutěží, pronájmů, vyčíslování a vymáhání škod nezaměřit na regulaci zvěře vlastními silami s využitím např. „saského modelu", tedy s výpomocí motivovaných lokálních (nebo klidně i vzdálenějších) myslivců? Na začátku by ale bylo potřeba poctivě vyjádřit všechny újmy na lese, které nadměrné stavy zvěře přinášejí – a do toho se nikomu příliš nechce. Soutěže o pronájmy mají i neblahý vliv na místní sdružení – pokud o honitbu stojí, nájemné musí dorovnat. A aby si na něj aspoň částečně vydělala, musí zvát poplatkové lovce, což do „prázdné" honitby jaksi nedává smysl. Kromě toho vedou ceny nájemného „vyšroubované" soutěží k obecnému zvýšení celkové hladiny nájmů, tedy pro všechny myslivce.
Přestavba lesa vyžaduje lov
Cílem útlé brožury je přispět do diskuse o rovnováze chovu divoce žijící zvěře a prostředí. Inspirací jsou zahraniční zkušenosti, které ukazují, že zvěř lze chovat v rovnováze s lesem, minimalizovat náklady na jeho zakládání a pěstování, zlepšovat zpeněžení dříví a přitom dosahovat zdravější a silnější populace spárkaté zvěře.
První část popisuje situaci u nás – vývoj stavů zvěře, legislativní souvislosti, stav lesů a priority jejich obnovy i opodstatněnosti přestaveb lesa – a naznačuje cesty ke zvýšení diverzity, která ve výsledku povede k vyšší úživnosti honiteb a „neviditelnosti" škod zvěří. Druhá část pak stručně popisuje tzv. „saský model" a v příloze je i jeho překlad.
Text dokumentu je volně k dispozici a je ke stažení na www.prosilvabohemica.cz.
Děkuji za odpovědi (23. 11. 2020), Petra Kulhanová
Celý rozhovor si můžete přečíst v prosincovém čísle Lesnické práce
