Barunka Panklová. Kresba: Jiří Škopek, akademický malíř
První školou znalostí o přírodě bylo pro zvídavou Barunku Panklovou (rodné jméno B. Němcové) Ratibořické údolí, babiččino poučování, výklady zámeckého zahradníka Bindra a vzdělaného obročího Hocha. Odtud snad pramení její zaujatost botanikou. Své znalosti z přírodních věd si pak jako autodidakt prohlubuje jednak četbou a studiem přírodovědeckých knih, jednak při debatách se svými přáteli, významnými lékaři a intelektuály (J. Čejka, J. Helcelet, H. Jurenka, V. D. Lambl, V. Staněk) a přírodovědci (prof. J. Ev. Purkyně, botanik F. M. Opiz, F. M. Klácel i geolog prof. J. Krejčí). Vědomosti z botaniky zužitkovala v četných cestopisných záznamech, črtách, obrazech i reportážích ze čtyř cest do Uher (1851, 1852, 1853 a 1855) a též v beletrii. Zájem o zoologii byl menší, stejně jako i vědomosti. O něco více znala z oboru geologie a mineralogie, k čemuž jistě přispělo dlouholeté přátelství Němcových s proslulým geologem Janem Krejčím, pro něhož sbírali mnohé minerály a zasílali mu je z cest. Zájem o přírodní vědy dokázala B. Němcová přenést i na svou rodinu. I její manžel Josef sbíral rostliny a minerály a po návratu z vyhnanství ze Slovenska vezli celou bednu těchto přírodnin. Vyvinutý smysl pro přírodní vědy měl její nejstarší a nejnadanější syn Hynek, předčasně zesnulý v 15 letech (1853). Druhý její syn Karel se vyučil zahradníkem a posléze působil jako ředitel pomologické zahrady v Troji u Prahy. Také syn Jaroslav, profesor kreslení a ředitel reálky v carském Rusku, vynikl jako znamenitý sadař.
Lesnictví v dílech B. Němcové
Vedle sadařství a ovocnictví, rybářství, myslivosti a včelařství zaujalo B. Němcovou také lesnictví. Příroda a lesy u ní nejsou jen dekorací a pozadím dějů. Měla k nim vroucí vztah a bylo jí v nich dobře. Ve strastiplném životě se jí nejednou les a strom staly utěšiteli (Babička, kap. XV). Nezůstávala však jen u estetického zájmu o les. Pro svou důležitou etnograficko-sociologickou studii „Kraje a lesy na Zvolensku“, otištěnou v Purkyňově časopisu Živa (ročník 7, 1859), využila zápisků kněze Š. Petruše ve farní kronice Čierného Balogu na Horehroní. Prozrazuje v ní solidní lesnické vědomosti. Zasvěceně popisuje lesní stanoviště, ekologii i symbiózu rostlin a dřevin i živočichů, dopravu dřeva (plavení) i myslivost (lov medvěda, popisy zvěře, ptactva, ryb, hadů). Hojně využívá nejen dialektu v názvosloví rostlin, ale i latinské nomenklatury, přihlíží i k lidovému léčitelství. Svět dřevorubců Handělčanů, trávících přes polovinu života v lese, zkoumá téměř moderně sociologicky a etnologicky. S nepředstíranou účastí popisuje především jejich těžkou práci v lese. Nespokojuje se s tradicionálním popisem kroje, starých zvyků, domácích mravů a pranostik horalů. Pozornost věnuje jejich společenskému, úřednímu rozdělení do osmi tříd, jejich stravě, výdělkům apod. Cenný je také detailní záznam technologií kácení, přibližování plavačkou (voroplavbou) a manipulování kmenů. Český čtenář se tak ve studii v atraktivním zpracování dozví o způsobu života slovenských dřevařů. B. Němcová učila lásce k slovenskému lidu i lesnímu dělníkovi. Ve stejně demokratickém duchu jsou modelovány další skupiny lidí profesně spjatých s lesem – myslivci a lesnící.
Postavu lesníka zná už předněmcovská literatura (Klicpera, Zlý jelen; Mácha ad.). V souladu s rousseauvským pojetím, tzn. příroda člověka osvobozuje a činí šťastným, ztvárnila B. Němcová hned dva lesníky ve své nejznámější povídce Babička (1855). Není těžké rozhodnout, komu z nich patřilo srdce autorčino více, panskému riesenburskému, či onomu lesníkovi, který měl těžkou službu v horách krkonošských. Pan Beyer, lesník z hor krkonošských, je jedna z nejkrásnějších postav B. Němcové vůbec. Záměrně zde při srovnání dvou lesníků straní panu Beyerovi. Tak jako jeho zjev byl střízlivý, prostý, byla i jeho povaha čistá, ničím nezkažená. Horské prostředí a tvrdá, náročná služba formovaly i jeho povahu. Celou svou bytostí přilnul k svému povolání, zamiloval si čistotu přírody, její krásu a účelnost. Příroda - učitelka v něm dovede vypěstovat hluboký cit lidskosti. Není však přecitlivělý a umí být přísný tam, kde by přílišná citlivost byla na škodu toho, co životní nutnost od člověka vyžaduje. Proto doporučuje dát Jeníka Proškova na praxi k sobě do hor, ne k panskému riesenburskému myslivci, kde „by měl domov u huby, a za druhé bývá líp, když se naučí mladý člověk znát i obtížnosti stavu svého.“
Pohorská vesnice (1856), dílo, které B. Němcová považovala za své nejlepší, je vlastně příběh mladého chlapce Pavla Srny, jehož životní touhou je stát se myslivcem-lesníkem. Přes podivné pytláctví se mu to konečně splní. Další ušlechtilý myslivec je postavou z Divé Báry (1855). Není přítelem dlouhých řečí a pomáhá, kde může, a bez rozmyšlení. Proto se žení s divokou, samorostlou Bárou, dcerou pastuchovou. A tak se uzavírá galerie sympatických, šlechetných myslivců z lidu a s lidem srostlých. Jsou však i zlí, zpanštělí myslivci, buď za myslivce přestrojení (Dvě sestry), nebo pyšní, kteří jsou u panstva v milosti (Chudí lidé). Takoví způsobují jen neštěstí (smrt, zločin, požár). Panského původu byl i ten „černý myslivec - vlastně voják“, který měl nebohou Viktorku na svědomí. K těmto záporným postavám zlých myslivců přistupují u B. Němcové také čerti za myslivce přestrojeni (Čert a Káča). Ale nad těmi to náš prostý člověk vyhrává.
Závěrem
Boženu Němcovou zajímá především člověk v lese. A musí to být vždy člověk vzdělaný. Mladí lesníci jsou u ní vždy posíláni do odborných škol. Jak Orlík v Babičce, tak Pavel Srna v Pohorské vesnici. Myslím si, že tento názor vyplývá jednak z důrazu spisovatelky na vzdělání vůbec, jednak ze skutečnosti, že v době, kdy B. Němcová tvořila Babičku (1854–55) a Pohorskou vesnici, se hodně psalo a mluvilo o založení lesnické školy v Bělé pod Bezdězem, otevřené v roce 1855. Spolupracovala též s českým lesnickým a mysliveckým spisovatelem Františkem Špatným, do jehož Zábav mysliveckých přispěla črtou „Poslední medvěd na Čerchově u Chodova nedaleko Domažlic a honba na medvěda na Polhoře v Gajdošově potoku na Slovensku“ (Zábavy myslivecké 1, 1858. Jindy popsala způsoby honů na Chlumecku, typy lečí, lovení ryb, chytání vran a kavek (vrchky) ad.
B. Němcová přispěla k tomu, že miliony čtenářů poznaly nejen krásy, ale i obtíže lesnického a mysliveckého povolání i hloubku citu a pravdivosti v životě lesníka a dřevorubce.
Autor:
PhDr. Jiří Uhlíř
Řádný člen Obce spisovatelů v Praze a Klubu autorů literatury faktu v Praze
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
