Kraj Vysočina dá na boj s kůrovcem 100 mil. Kč

Přestaňte přírodě škodit děláním pasek, které sem vůbec nepatří, výsadbou smrků tam, kde nikdy nerostly, začněte přírodu respektovat, protože nežijeme ve Skandinávii, ale ve střední Evropě.
To je ta "moje" pravda.
Jinak vás další generace proklejí.

Naše lesy jsou plantáže. Lignikultury, továrny na dřevo. Tak byly založeny a pěstovány. Naši dědové, pradědové a prapradědové to neudělali z neznalosti, ale z prosté nutnosti, kdy les si na svůj provoz, tedy obnovu i výchovu, musel (a dosud musí) vydělat prodejem za vytěžené dřevo. A jestliže v té době byl hlad po rovném, dobře opracovatelném stavebním dříví, není divu, že z lesa chtěli mít i trochu víc, než na prostou reprodukci. Protože v době zakládáni dnešních mýtných porostů byly téměř všechny lesy v neveřejném vlastnictví. Prostě podnikání, jako každé jiné.
Ale oni také poznali a věděli, že ty smrkové plantáže jsou nestabilní, náchylné na škody větrem a sněhem a že za těmito škodami následuje kůrovec. A tak vymysleli, jak se těmto škodám bránit a zmírňovat jejich následky, aby lesy zůstaly zachovány a stále přinášely prostředky na obnovu a výchovu a i ten zisk. Tak vznikly zásady pěstování smrku k odolnosti proto větru, zásady obnovy (i přirozené) a pravidla ochrany lesa. Jejich dodržování po mnohá desetiletí až staletí pomohlo napěstovat takové porostní zásoby, že je náš průmysl nedokáže zpracovat.
Předělat porost přírodního lesa na smrkovou plantáž byla záležitost jedné mýtní těžby. Předělat smrkovou plantáž na smíšený les je práce minimálně na jedno obmýtí.
Myslet si ale, že ze smrkové plantáže vznikne přírodní les jenom tím, že se k plantáži budeme chovat jako k lesů přírodnímu a zavrhneme všechny pěstební a ochranné postupy, které tu plantáž udržují při životě, je asi tak stejné, jako chtít vyrábět biovepřové ve velkochovu prasat tím, že ze dne na den vyřadíme antibiotika a kadavéry přestaneme odvážet do kafilerky.
Počátek kůrovcové kalamity je možná mimo les. Avšak za jejím rozšířením do současných rozměrů vidím spíš lidský faktor – doslova vykašlání se na zásady ochrany lesa, jak se o tom denně přesvědčuji. Jestliže kladení lapáků či vyvěšování lapačů je chápáno jako nepružnost a dogmatické trvání na zavedených postupech a pravidlech bez nápadu, jak ty nestabilní plantáže před kůrovcem ochránit či jeho postup alespoň zpomalit, bude to mít zřetelný následek. Totiž že ty nenáviděné smrkáče zmizí podstatně dřív.
Už došlo na poslední neohlodanou kost. Dovolím si prorokovat. Až to bude všechno zrajtované, zjeví se nápad na privatizaci státních lesů.