I když jsem se coby šéfredaktor vždy cítil a cítím více lesníkem než novinářem (nevím, zda právem), neznamená to, že bychom v redakci nesledovali mediální trendy a aktuální dění. Pokud se dlouhodobě snažíte udržet při životě tištěný časopis a vzdorovat trendu poklesu nákladu, je to nutnost. Tomuto negativnímu vývoji poměrně úspěšně vzdorujeme a zájem čtenářů i autorů se nám daří držet. Podobně důležité, ale asi ještě těžší je pro nás udržení zájmu inzerentů, protože předplatné nepokrývá ani polovinu výrobních nákladů časopisu. Je sice zřejmé, že inzerce v Lesnické práci, ideálně v kombinaci s propagací na webu Silvarium, přináší díky jasně definované cílové skupině, zahrnující stakeholdery oboru, přímý efekt, ale proti němu se staví globální trend cílené internetové inzerce. Nemám zde prostor blíže vysvětlovat, nakolik může být deklarovaný přínos propagace prostřednictvím např. Google nástrojů nebo sociálních sítí ovlivněn roboty, klikacími farmami a falešnými výsledky, ale naše zkušenost ukazuje, že se v tomto prostředí stává manipulace obecně přijímaným standardem. Zároveň se ale také ukazuje, že ten, kdo se věnuje např. e-shopům, nemá již bez plateb těmto gigantům prakticky šanci se na trhu prosadit. Jako zásadnější důsledek vývoje v mediálním světě ovšem vnímám přesun tržeb z reklamy k hegemonům digitálního světa, jako je Alphabet (Google, Youtube…) nebo Meta (Facebook, Instagram…). V konečném důsledku to znamená, že tyto subjekty z koláče inzertních rozpočtů odčerpají většinu zdrojů a média musí hledat jiné formy financování – např. zvyšování ceny předplatného nebo placený obsah zpravodajských webů. Google nebo Meta navíc na rozdíl od českých mediálních společností neodvedou v ČR prakticky žádné daně. Výsledkem je zásadní oslabování ekonomické pozice médií a pravděpodobně i snižování příjmů státního rozpočtu, což ale, jak se zdá, politikům příliš nevadí.
Nepatřím mezi staromilce – v redakci se snažíme pracovat s celým portfoliem zpravodajských kanálů, aktivně využíváme různé nástroje AI a při pohledu do budoucna se snažíme odlišit potřebnou a přínosnou modernizaci od možné informační degradace. S určitou mírou bezradnosti však vnímám, že si stále větší skupina lidí nevytváří svůj pohled na společenské dění podle ověřených informací, ale jen na základě názorů a bohužel i dezinformací ze sociálních sítí. V posledních měsících bylo možné sledovat „diskuzi“ o veřejnoprávních médiích, kde se často objevoval argument, že jejich role pomalu končí, protože informační štafetu již přebraly sociální sítě. Mám tu výhodu, že jsem jako zástupce Czech forest think tanku v jeden čas v médiích poměrně často vystupoval a měl jsem tak možnost zběžně poznat jejich fungování i zevnitř. Rozdíl v kvalitě a přístupu mezi médii byl v době kůrovcové kalamity obrovský. S trochou nadsázky jsem po setkání s nepřipravenými novináři z jednoho významného mediálního domu zkonstatoval, že by druhý den v celostátním deníku mohl klidně vyjít článek informující o tom, že nejlepším opatřením proti suchu bude sázení sazenic korunou dolů… V ostrém kontrastu ovšem byla profesionalita novinářů z České televize nebo Českého rozhlasu, ale i mnoha dalších. Pravidelně se na mě s prosbou o vysvětlení některých témat nebo s žádostí o kontakt na odborníky několik z nich obracelo a v tématu lesnictví a kůrovcové kalamity se velmi rychle zorientovali a následně přinášeli kvalitní a podle mého názoru také objektivní informace, které byly v dané době jednoznačně ku prospěchu našeho oboru. Při spolupráci s médii veřejnoprávními i těmi soukromými si nebylo možné nevšimnout, že vysoká kvalita a profesionalita těch veřejnoprávních je patrně vykoupena vyšší mírou neefektivity. Jde zřejmě o průvodní znak státem vlastněných, zřizovaných nebo financovaných entit (pravděpodobně celosvětově) a myslím, že jako lesníci to dokážeme vidět poměrně realisticky. Můj názor je ale takový, že veřejnoprávní média potřebujeme nyní více než kdy jindy, a stejně jako u jakéhokoli hospodaření státu je jejich z určitého úhlu ohledu menší efektivita něčím, co je asi třeba tolerovat – za předpokladu, že v tom, co je smyslem jejich existence, odvádí dobrou práci.
Proč si myslím, že veřejnoprávní, ale i další kvalitní média potřebujeme dnes více než kdy jindy? Primárně to není kvůli politické situaci. Ano, mám obavy o vývoj svobody a demokracie, ale ty nejsou způsobeny jen nekompetentními prohlášeními a kroky některých politiků směrem k médiím (nejen veřejnoprávním). Onen podstatný argument, proč potřebujeme kvalitní sdělovací prostředky, tkví úplně někde jinde. A to v podstatě novinářské profese, která by měla spočívat v hledání objektivních informací a snaze formulovat pravdivá sdělení, na jejichž základě se společnost rozhoduje o své budoucnosti (já stále věřím, že nikdo, koho lze označit za novináře, nebude veřejnosti tvrdit, že je země placatá). My ale žijeme v době, kdy je vytváření a prezentace alternativních informací a pravd jednodušší a účinnější, než tomu bývalo dříve. Kombinace nástrojů umělé inteligence a sociálních sítí umožňují takové potenciální ovlivnění společnosti, jaké nebylo ještě před pár lety myslitelné. A právě kvalitní média a práce novinářů mohou riziku vzniku naprostého informačního chaosu a jeho zneužití ve prospěch nyní těžko definovatelných skupin a jedinců efektivně bránit. Je třeba si totiž uvědomit, že prostor sociálních sítí a umělé inteligence je téměř neregulovaným a možná i obtížně regulovatelným prostředím, které ale může mít na vývoj společnosti zásadní vliv.
Brutálním příkladem selhání sociálních sítí a jejich majitelů byla genocida Rohingů v Myanmaru (Barmě) v roce 2017. Tato situace je popsána několika nezávislými studiemi a odhaluje, jak zásadní vliv mohou mít sociální sítě na vývoj společnosti. Před rokem 2017 byl v Myanmaru pro mnohé obyvatele Facebook synonymem internetu, který se často stával hlavním zdrojem informací a komunikace. Jenomže algoritmy této sítě byly nastaveny s cílem maximalizovat interakce uživatelů, proto aktivně navrhovaly a upřednostňovaly provokativní a agresivní obsah, čímž urychlovaly radikalizaci společnosti. Armáda a nacionalističtí mniši tehdy Facebook využívali jako hlavní kanál k šíření dezinformací. Rohingové byli dehumanizováni, označováni za „vetřelce“ nebo „viry“ a vojáci zde otevřeně podněcovali k násilí. Přestože vedení této sociální sítě vědělo o rostoucím problému (bylo na něj upozorňováno mnoha organizacemi i myanmarskými občany), platforma dlouhodobě tato varování zcela ignorovala. Vliv Facebooku na situaci v Myanmaru je považován za jedno z největších selhání sociálních sítí v historii. Algoritmy platformy masivně šířily dezinformace a nenávistné projevy, což v roce 2017 vyústilo v brutální etnické čistky a genocidu etnika Rohingů. Přesné počty obětí etnických čistek a genocidy v Myanmaru se kvůli přísné vládní cenzuře a uzavřenosti regionu liší, ale nezávislé mezinárodní odhady hovoří o tisících až desítkách tisíc zavražděných civilistů a více než milionu vysídlených lidí (před začátkem vojenských čistek v srpnu 2017 žila v padesátimilionovém Myanmaru populace přibližně 1–1,3 milionu Rohingů).
Toto děsivé svědectví možného vlivu algoritmů sociálních sítí, navíc v době, kdy ještě nebyly dostupné nástroje umělé inteligence, by pro nás mělo být silným varováním a výzvou k tomu, abychom se snažili držet krok s překotným vývojem a hledali cesty, jak omezit negativní dopady, ale i k tomu, abychom si uvědomovali roli médií a práce novinářů. Je zřejmé, že jsme nedokázali nastavit mantinely (ani daňové nástroje) relativně primitivních nástrojů, jako jsou Facebook, Instagram, Tiktok a další sociální sítě, a dnes jen bezradně sledujeme, jak zásadním způsobem ovlivnily vývoj a v mnoha případech i duševní zdraví mladé generace. Naděje na to, že dokážeme udržet na uzdě nástroje umělé inteligence, je poměrně malá, ale určitě existuje.
Inspirativním příkladem může být vzdělávání v Norsku, které jako velmi bohatý a společensky zodpovědný stát začalo již v 90. letech s masivním zaváděním počítačů do norských škol. Od roku 2010 s nástupem tabletů došlo k naprosté digitalizaci výuky. Ze škol zmizely knihy a sešity, vše bylo nahrazeno digitálními zařízeními. Jenomže v letech 2022–2024 národní audity a mezinárodní hodnocení (např. OECD) ukázaly, že i přes miliardové investice do technologií stoupl podíl žáků se slabými výsledky ve čtení, psaní a počítání. V zemi se rozhořela celospolečenská debata o negativním vlivu celkové digitalizace školství. Dnes Norsko masivně a systematicky vrací knihy a sešity do škol s cílem drasticky snížit čas, který děti tráví před obrazovkami tabletů. Výzkumy totiž mimo jiné ukázaly, že hmatový vjem z papíru pomáhá mozku lépe organizovat informace a fixovat text do paměti. Tištěná kniha navíc na rozdíl od tabletu neobsahuje vyskakující notifikace a internetová lákadla. Společně s návratem knih ale Norsko, pravděpodobně na základě nedávné negativní digitalizační zkušenosti, přistoupilo asi jako první země na světě k plošné regulaci AI na školách. Norská vláda od nového školního roku 2026 zavádí třístupňový model regulace generativní umělé inteligence. Hlavním důvodem je obava, že AI dává dětem hotové odpovědi a ty tak přicházejí o klíčové fáze učení (kritické myšlení, kreativita a tvorba vlastního textu). Pro děti ve věku 6–13 let platí téměř úplný zákaz využívání AI ve školách. Pro děti ve věku 14–16 let platí přísná omezení, kdy je používání AI dovoleno výhradně pod dohledem učitele. Až ve věku 17–19 let, tedy na středních školách, se norští studenti začnou věnovat odpovědné přípravě využívání nástrojů umělé inteligence, jejichž součástí je kritický pohled na generované výstupy, aby byli připraveni na aplikaci v pracovním životě nebo při studiu vysoké školy. Norsko je tak inspirujícím příkladem poučení se a nápravy chyb v reálném čase.
Obávám se, že schopnost civilizace se poučit nebo dokonce předcházet negativním důsledkům byla, je a asi i bude vždy značně omezená. Stejně jako jsme poznamenali vývoj celé jedné generace negativními dopady nadměrného využívání sociálních sítí, budeme čelit ještě závažnějším, byť obtížně předpověditelným dopadům využívání umělé inteligence. Mezitím nám hrozí, že média (veřejnoprávní i soukromá), která by se snažila informace objektivizovat, postupně budou z politických, ekonomických i vývojových důvodů v dosavadní podobě a nezávislosti stále více ohrožena a z prostředí informačního chaosu budou profitovat nejrůznější skupiny a majitelé nástrojů AI, jejichž cílem vůbec nemusí být podpora svobody, demokracie, vzdělanosti nebo jiných důležitých hodnot. Je pravděpodobné, že až tehdy si společnost uvědomí, jak důležitou roli kvalitní média a novináři zastávali. Nedomnívám se, že média a novináři z našich životů zcela zmizí, stejně jako z našich životů nezmizeli knihy a jejich autoři. Jen je čeká období, kdy bude přežití z mnoha důvodů podstatně složitější. Ti, co toto období zvládnou, podle mě zásadním způsobem pomohou překonat krizi, která nás čeká.
Věřím, že i přes vrozenou pohodlnost člověka si uvědomíme, že přirozená inteligence je hlavním předpokladem budoucí existence lidstva.
Jan Příhoda
Text vyšel jako úvodník srpnové Lesnické práce.
