Luděk Frýbort
Luděk Frýbort
Luděk Frýbort patří mezi známé české exilové spisovatele a respektované publicisty. Jako autora ho charakterizuje analytický přístup, specifický humor a vyjadřování vzdálené tomu, co se nazývá politickou korektností. Co na srdci, to na papíře, i když názory nemusí být vždy konformní se systémem či politickým a mediálním diskurzem. Jako cestovatel projel velký kus světa a právě jeho postřehy s nakládáním s přírodním bohatstvím jsou stavebním kamenem následujícího rozhovoru.
Vztah k lesu
– V mládí jste chtěl být lesníkem. Proč se vám to nepovedlo uskutečnit?
Rodiče mě dle mého přání přihlásili do lesnické školy v Písku. Bylo jim však dáno na vědomí, že škola dává přednost venkovským uchazečům, a já jsem byl kluk z města. Což dnes chápu a nelituji toho. Myslím, že bych nebyl dobrý lesník, na to mám příliš široký okruh zájmů, jsem příliš nepokojný, než abych se připoutal k jednomu působišti.
– Co pro vás les znamená?
Na to je obtížná odpověď. Asi ten kus tajemství, ono okouzlení, jímž působí na duši, a snad ještě něco navíc. Povím to takhle: jsme lesní lidé my Evropané, i když jsme se už dávno poměštili. Les je naše přirozené prostředí, zatímco lidé jiných kultur se lesa spíš bojí. Znáte asi Tolkienovu románovou pohádku Pán prstenů. Tolkienovi hobiti putují krajem, páchají hrdinské kousky, ale když musí projít lesem, znejistí, cítí strach. Všude číhá nějaké nebezpečí, zlovolné bytosti lesa, je přímo slyšet hlasité „uf", když jsou z něj zase venku. To proto, že autor Pána prstenů, třebaže naprosto převážnou část života strávil v Anglii, byl rodem z jižní Afriky, země savan a stepí, a už to v něm zůstalo. Je dvojí způsob ochrany před nebezpečím: stepní člověk vystoupí na nějaké návrší, aby měl dobrý rozhled a už z dálky viděl nepřítele. Lesní člověk naopak hledí se někde schovat a počkat, až nebezpečí pomine. Také v nás to už zůstalo, proto se v lese cítíme dobře a doma.
– Procestoval jste téměř celý svět – kde se vám lesy líbily nejvíce a kde naopak?
No, ještě mi do celého světa něco chybí. Z toho, co jsem stačil prozkoumat... ale začnu odjinud: je v tom rozdíl – být v lese, nebo se na les dívat. Kanada například má nádherné, nekonečné lesy, a když nadejde podzim, onen indian summer, javory zčervenají, les se rozzáří barvami... je to nádhera, jaké není jen tak někde rovno. Jenže se na ni můžete dívat jen zvenčí, dovnitř se nedostanete, pokud správa národního parku nezřídila turistické stezičky, ostatně jen krátké a bez návaznosti, tam a zase zpátky. Stalo se mi v jednom kanadském kempu, že náš kluk zakopl mičudu do lesa a já jsem se pokoušel ji vylovit. Viděl jsem ji, ležela tři metry ode mě, ale neprodrápal jsem se k ní. Proto se mi líbí lesy spíš řidší, dobře prostupné, s podrostem vřesu, klikvy a borůvčí, čemuž nejlépe odpovídá severnější Skandinávie. Jiným kouzlem na mě zapůsobila chilská Patagonie: hustý les naprosto neznámého, drobnolistého (větší listí by orval věčný vichr) stromoví, z větví splývají chomáče vousatého lišejníku, jestli někde nežijí skřítci a lesní žínky, tam určitě. A ovšem les novozélandský s rovněž naprosto neznámým stromovím a obřími kapradinami. Tropických lesů, když si tak vzpomínám, jsem si mnoho neužil. Něco v Kostarice a v Hondurasu, něco na Borneu, jinak z nich bohužel zůstaly jen ostrůvky rezervací, když už vůbec něco, a i těch valem ubývá. A ještě něco jim chybí: nejsem v nich prostě a jednoduše doma.
– Jaké lesy máte obecně nejraději? Podle toho, co píšete o irském lese, vzniklém v rámci zalesňovacího programu, „vysázeném v úhledných řádcích, kde pro druidy a víly je stejně místa jako ve sklepě na brambory," to asi nebudou lesy stejnověké, jednodruhové.
To jistě. Chtěl bych se ale Irů trochu zastat: až donedávna bylo Irsko jedna zelená pastvina jen s několika zbytečky původního lesa. Asi aby měly kde sídlit ty víly, ale nesmělo by jich být moc. V posledním čase Irové začali svůj ostrov zalesňovat, a třebaže vesměs smrkovou monokulturou, je lepší jednodruhový les než vůbec žádný.
NP Koszciuszko, Austrálie.
Společnost a její vztah k přírodě
– Říká se, že vyspělost společnosti se pozná podle vztahu k lesům. Které země jsou podle vás v tomto ohledu nejvyspělejší a kam byste zařadil Českou republiku?
Poupravil bych: podle vztahu ne pouze k lesům, ale k přírodě jakožto takové. V tom ohledu řadím české země velmi, velmi vysoko. Láska k přírodě ne pouze slovně deklarovaná, ale v praxi provozovaná, to se jinde v takové míře nenajde, za tím se musí do Čech. Vyjdu-li si do lesa u nás v Německu, málokdy potkám někoho mladšího než šedesátiletého; české přírodní kouty jsou plné mladých lidí, skautů, dobrovolných nadšenců a třeba i těch trempů a čundráků s jejich poněkud naivní romantikou, pro přírodu kus srdce otevřeného ale mají. Lásku k přírodě pak nelze oddělit od lásky ke krajině. Prochodil jsem pěkný kus světa, ale nikde jsem nenašel tak skvěle značenou, tak dokonale skloubenou síť turistických stezek, po nichž můžeš projít z jednoho konce země na druhý a nedotknout se nohou asfaltu. To předpokládá, když ne hned lásku, aspoň zájem, bezplatný, volný čas obětující. Přál bych českým lidem, aby si svůj vřelý vztah k přírodě dlouho udrželi, což asi nebude snadné. Ale o tom dál.
– Vztah člověka a lesa se mění s rozvojem civilizace. Jsou lesní a potažmo přírodní zdroje nejvíce ohroženy právě v rozvojovém světě?
Pomalu začíná adjektivum „rozvojový" znít trpkou ironií, ale k věci. Ano, příroda včetně lesů je nejvíc ohrožená v zemích, zvaných eufemisticky rozvojové. Nebo už ani ohrožená není, protože nelze ohrozit, co bylo do keříčku vyklučeno, vypáleno, vypaseno, v nejlepším případě v užitkové plantáže proměněno. Pravda, západní člověk také nezacházel s lesy vždy zrovna ohleduplně. Lidový vztah k lesu byl spíš nepřátelský; v lese sídlili leda bubáci a loupežníci, u nich nebylo čeho litovat, padli-li za oběť sekyře. Primitivní hornictví polykalo nesmírná kvanta dřeva, sklářské hutě se zahryzávaly stále hloub do posledních horských zákoutí. Odlesněnou krajinu pak dál pustošilo extenzivní ovčáctví; na obrázcích starších malířů (Chitussi) zříme českou krajinu holou jako koleno. Teprve koncem osmnáctého století nastala změna: knížecí forstmajstři osazovali holiny novým lesem, to se ví, že ne z lásky, spíš že se obchod s dřevem začal vyplácet. V podivuhodné shodě se zároveň v západní společnosti začal měnit vztah k lesu, nastala epocha romantismu, přírodu si až idealizující. Takzvaně rozvojové země takovou proměnu neprodělaly a ani nemohly: úsilí o obnovu poničené přírody předpokládá uvědomělý vztah k budoucnosti, starost a péči o zachování přírody potomkům a potomkům těch potomků. To není dáno každému.
NP de la Mauricie, Quebec, Kanada
– Nevnímáte jako určitý etický problém, že vyspělý svět chce po rozvojovém, aby se choval citlivěji ke svému přírodnímu bohatství, ale je to zároveň svět, kam vytěžené přírodní zdroje putují?
Nevnímám. S přírodním bohatstvím se obchodovalo, obchoduje a obchodovat bude, tomu se nedá zamezit a nebylo by to v zájmu ani samotných tzv. rozvojových zemí. Čemu by se zamezit dalo, by bylo například vypouštění jedovatých substancí do řek při těžbě zlata, především však zanášení krajiny souvrstvími umělohmotných odpadků. Ale to musí národy zmíněných zemí samy; před více než půl stoletím se osamostatnily a samostatnost s sebou nese zodpovědnost.
– A v této souvislosti, do jaké míry může například Evropa nastavovat zrcadlo, když si sama při průmyslové revoluci lesy těžce plundrovala?
Opravuji: před průmyslovou revolucí, jak již zmíněno. Dost možná, že právě průmyslová revoluce přivodila změnu vztahu evropského člověka k lesu a přírodě obecně: v prostředí čmoudících fabrik a rozrůstajících se šedivých měst potřeboval mít kolem sebe něco zeleného, duši konejšícího a smyslům lahodícího. Co se pak zrcadla týče, Evropa má dobré právo je nastavovat, bohužel vesměs bezvýsledně. Nenavlékejme si tak horlivě roucho kajícníkovo, abychom se neocitli v rouše pokrytcově.
Děkuji za odpovědi (16. 5. 2016)
Petra Kulhanová
Foto: archiv Luďka Frýborta
