Podnikatelé v lesním hospodářství podpořili svým otevřeným dopisem tzv. Dřevěnou knihu, která obsahuje i střednědobou koncepci hospodaření LČR. Pokládáte tedy tuto koncepci za optimální?
Myslím si, že koncepce jde správným směrem, i když není optimální. Jako příklad bych uvedl „vycouvání“ z 10letého rytmu. Pokud koncepce počítá s návazností na lesní hospodářský plán, potom 5letý cyklus je jen jakýsi politický kompromis bez odborného opodstatnění.
Jak hodnotíte přípravy a vyhlášení tendru LČR na výběr dodavatelů lesnických činností?
To je klasická ambivalentní situace, na tento problém lze mít několik názorů.
Například princip dvoukolového výběrového řízení je v zásadě správný. Určitě ale chybí větší počet kritérií. Tak jak je to vypsané - umožní postoupit do druhého kola prakticky komukoliv. Zásadně špatně, podle mě v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, je umožnění získání kvalifikace subdodavatelem nikoliv v chybějícím rozsahu, jak říká zákon, ale neomezeně, resp. do výše stropů udávaných LČR. Uvedu příklad – na každé vyhlašované smluvní územní jednotce je LČR požadován minimální rozsah pěstební činnosti v Kč a minimální rozsah těžebních činností v m3 provedených firmou v posledních třech letech. Současně jsou zde i „stropy“ rozsahů těchto činností pro účely omezování do 2. kola. Konkrétně třeba na SÚJ Zábřeh je u těžby minimální rozsah 50 tis. m3 a strop je 258 000 m3. Pokud účastník tendru tuto kapacitu nemá, může použít hodnoty činností subdodavatele k prokázání kvalifikace a LČR nebude v prvním kole pro účely omezování v tomto případě počítat těch minimálních 50 000 m3, ale stropu 258 000 m3, pokud je subdodavatel doloží! S velkou pravděpodobností se tak stane, že na 10. místě může být třeba 15 firem, které budou dosahovat stejných hodnocených kritérií. V důsledku se tak úplně ztrácí efekt dvoukolovosti, tedy jakéhosi počátečního seřazení schopnosti zakázku kvalitně a objemově zvládnout a zbývá tak opět jediné kritérium – cena!
Je správné, aby se zakázka na úklid a využití těžebních zbytků soutěžila samostatně?
Samozřejmě je to špatně. Je to zásadní průšvih! Pokud máme v lese vyrábět biomasu k energetickému využití, tak se musí stát dalším sortimentem, se kterým budeme kalkulovat již před samotnou těžbou. O tom, co je a není určeno k výrobě biomasy, musí rozhodnout ten, kdo těžbu provádí. Nemůžeme to oddělovat – ztrácí tím jak LČR, tak podnikatelský subjekt. Jazýčkem na vahách jsou ceny vlákninových sortimentů a současně náklady na jejich výrobu – v každém konkrétním porostu bych měl provést kalkulaci, jaký sortiment tam budu vyrábět (z pohledu místa, dřeviny, druhu těžby, momentální situace na trhu apod.). Mohu se například rozhodnout, že budu vyrábět u borovice kulatinu a pak už pouze biomasu, protože se mi v konkrétním porostu nevyplatí vršky odvětvovat a celkově utržím více, než kdybych vyráběl ke kulatině ještě vlákninové sortimenty.
Současný stav nám tedy odebírá tuto možnost, navíc podpis těchto smluv proběhl bez výběrových řízení na 10 let! Smlouvy existují v 5 krajích, i když jich máme třináct. To vše je naprosto nesystémové řešení, velká chyba a omyl. Ať už z neznalosti současného vedení Lesů ČR nebo z důvodů jiných, nám neznámých. Každopádně je to neobhajitelné!
Můžete udržet současný podíl v objemu zakázek u LČR i po vstupu ekonomicky silných subjektů do lesnického sektoru, jako je například Agrofert či KKCG?
Očekávám, že si udržíme takový objem zakázek, který umožní provozovat jak personální, tak technologické kapacity naší společnosti. Žádný cílový objem dopředu nevyhlašujeme. To totiž nejde naplánovat!
Vstup ekonomicky silných hráčů do našeho oboru není z pohledu soutěže důležitý. Nedovedu si představit, s jakou výhodou by do tendrů šli. Pravidla neumožňují nic jiného než nejlepší cenovou nabídku a té můžeme dosáhnout jen 2 způsoby. Mít nižší náklady nebo dosahovat vyššího zpeněžení dříví než konkurence. Nejlepší je mít obojí. A to my máme! Tato kombinace vysvětluje náš úspěch na trhu v posledních 10 letech! Vysoké zpeněžení se totiž nedosahuje pouze dobrými kontrakty, ale především správným tříděním dřeva, tzv. sortimentací. A to je vysoce odborná činnost, kterou musí disponovat velké procento zaměstnanců společnosti. Nákupem Wotanu nebo Lesů Hluboká nešlo toto „know-how“ získat, obě společnosti byly v posledních letech na sestupu i proto, že jím nedisponovaly.
Mnozí lesníci si myslí, že letošní ceny za dříví nabídnuté v tendrech LČR jsou tak vysoké, že vítězné společnosti nemohou „přežít“! Jaká je situace u společnosti LESS a pozorujete nějaké náznaky ekonomických problémů podnikatelského sektoru?
Ceny dříví a obecně ceny související s tendry LČR jsou „na hraně“ a nedávají moc velký prostor pro tvorbu zisku. Jsou ale rozdíly mezi jednotlivými společnostmi v nákladech a zpeněžení dříví, tak jak jsem uváděl v předchozí odpovědi. Samostatným průšvihem je indexace a valorizace nabídkových cen. Přestože LČR minimálně 3 roky vědí, že to je nastavené špatně a opakovaně to všechny odpovědné subjekty prohlašovaly (vzpomínám si, že ministr Gandalovič při vyhlašování tendrů v roce 2007 společně s LČR sliboval, že nejpozději do roka se najde jiný mechanismus valorizace cen), pořád se nic nedělo a LČR s žádným návrhem nepřišly. Ten problém se pak v letošním roce ukázal v plné nahotě.
Naše nabídkové ceny byly sice na hranici ekonomické výhodnosti, ale pořád rentabilní. Ovšem s tím, co se děje kolem indexace, jsme nemohli počítat! Pokud zvítězí zdravý rozum, budou alespoň elementárně ctěny principy hospodářské soutěže a tyto zásadní chyby budou napraveny, tak nemám starost o náš hospodářský výsledek. Což neznamená, že ostatní společnosti nemají problém. To ale hodnotit nechci, ani nemohu!
Obecně ale ekonomické problémy lesnicko-dřevařského sektoru nesouvisí jen s tendry LČR.
Jsou tu důsledky hospodářského útlumu, nestability v Severní Africe, významného odběratele evropského řeziva, vysokých cen pohonných hmot, ale i faktoru, který zatím silně nezaznívá –nevhodné struktury dřevozpracujícího průmyslu u nás! Naprosto nedostatečná je například jeho kapacita, a tak musíme exportovat zhruba 30 % dřeva v surovém stavu, což výrazně prodražuje přepravní náklady, ale také to neumožňuje vytvářet přidanou hodnotu v ČR, zaměstnanost, daňové výnosy a ostatní navazující efekty.
V poslední době se i v souvislosti s dřevěnou knihou hodně hovoří o kontrole těžeb. Mnozí kritici koncepce a modelu P dokonce hovoří o rozsáhlých krádežích dřeva. Je podle Vás současná kontrola dostatečná a co říkáte na nově navrhované kontrolní mechanismy?
Musíme si uvědomit, že v Česku se krade všude! Nevidím důvod, proč by právě lesnictví mělo být jediným oborem v ČR, kde se nekrade. Takže se určitě krade! Z tohoto pohledu je třeba uvítat jakékoliv zvýšení bezpečnosti proti krádežím, a to jak u vlastníků lesa, tak u společností našeho typu. I nám totiž v lese lidé kradou například vyrobené dříví. Náklady na kontrolu by však měly být přiměřené. V zásadě je ale třeba všechny kontrolní procesy podpořit! Pokud budou mít všichni soutěžící stejné podmínky, bude to pro nás dobré! Nemělo by se ale takových situací zneužívat k „buzeraci“ lidí, k čemuž občas bohužel dochází.
Jaký model prodeje dříví státních lesů pokládáte za optimální a proč se od roku 1992, kdy vznikl státní podnik LČR, vede prakticky permanentní diskuse o vhodnosti zvoleného modelu?
To tak vypadá dnes, ale pravda to není! Ta diskuse se vede až v posledních letech. Nevzpomínám si, že by se v 90. letech kolem způsobu prodeje dříví u LČR vedla nějaká zásadní diskuse. Velmi zřídka zaznívá argument, že tento způsob prodeje je naprosto běžný. Například ve Finsku prodávají „nastojato“ kolem 80 % dřeva! A jsou to soukromí vlastníci, protože státní lesy dodávají na trh jen asi 15 % finské produkce dřeva. Problém není v místě prodeje či metodě, ale v tom, zda se dříví prodává dobře či špatně. A stát není nikde na světě schopen zajistit permanentní motivaci svých zaměstnanců tak, aby se chovali ekonomicky optimálně. U nás ve firmě máme také rezervy, stále hledáme cesty ke zdokonalování systému, ale jsem si naprosto jist, že jsme na tom o sto procent lépe než stát. A to včetně okolních zemí jako je Slovensko, Bavorsko nebo Rakousko.
Dřevo má totiž jednu zvláštní vlastnost. Ze stejného kusu můžete vyrobit jak housle, tak záchodový papír. A v tom je ten obrovský prostor pro různé chyby! Stát nikde na světě není schopen trvale zajistit, aby zaměstnanec poslal konkrétní kus dřeva na nejlepší kontrakt nejen z pohledu ceny, ale i nákladů. To je totiž velice obtížné i pro soukromé firmy, protože musí sledovat aktuální situaci a znovu a znovu dělat pro konkrétní porosty kalkulace a zvažovat ekonomické chování. Vše začíná u dřevorubce a jeho mistra, jakmile udělají chybu při příčném řezu, tak už to nikdo nenapraví.
Je to debata o tom, kde ve výrobním řetězci má nastoupit soukromý sektor, tedy o míře outsourcingu. Mají snad LČR mít vlastní pily či celulózky? Dnes už přece nikdo nezpochybňuje fakt, že podnikatelské činnosti stát dělat nemá. Tento princip funguje ve všech oborech našeho hospodářství, snad s výjimkou ČEZu. Bankovnictví, automobilový průmysl či těžký průmysl prošel privatizací a všichni si uvědomujeme, kde by byla dnes Škodovka, kdyby zůstala státní nebo jak fungovaly banky ve státních rukou. Proč by to v lesnictví mělo být jiné? My jsme schopni prokázat, že maximální outsourcing je u státních lesů nejlepší, tedy že všichni zúčastnění (Lesy ČR i podnikatelské subjekty) získají maximální výnos.
