Aktuální stanovisko Ministerstva zemědělství k problematice tzv. mrtvého dřeva
Novela lesního zákona, provedená zákonem č. 250/2025 Sb., účinná od začátku roku 2026, posunula do roku 2030 účinnost ustanovení, které zmocňuje Ministerstvo zemědělství (MZe) k tomu, aby stanovilo právním předpisem podrobnosti o minimálním množství a způsobech ponechání těžebních zbytků a na dožití a k zetlení určených stromů a jejich částí. V současnosti taková vyhláška neexistuje. Vyhláška by upravovala povinnost vlastníků lesů ponechávat v lese nějaký určitý počet či objem stromů na dožití a tzv. mrtvého dřeva k zetlení.
MZe si je plně vědomo přínosů ponechávání těžebních zbytků, klestu a především odumírajících a odumřelých stromů a jejich částí v lese k samovolnému rozpadu jak z pohledu zachování koloběhu živin v lese a předcházení degradace lesních půd, tak i s ohledem na podporu biologické rozmanitosti organismů vázaných na odumírající stromy a tlející dřevo v lese. Podporuje ponechávání biotopových stromů k dožití i ponechávání lesní biomasy v lese k zetlení. MZe podporuje i příslušný aplikovaný lesnický výzkum, což je zřejmé například i z výstupů šetření Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM) ve vztahu k problematice odnímání biomasy z lesů a ochraně lesních půd. Podpora biologické rozmanitosti v lesích je jedním z cílů aktuálně platné Koncepce státní lesnické politiky do roku 2035.

Pro naplňování přínosů v hospodářských lesích existují metodiky ponechávání biotopových stromů a lesní biomasy v lese, které nabízejí návod, jak na základě vyhodnocení konkrétních stanovištních podmínek a aktuálního stavu lesního porostu postupovat. Principy, účely i poslání metodiky však jsou zcela odlišné od poslání prováděcího právního předpisu (prováděcí vyhlášky). Vyhláška je legislativní nástroj, který slouží v rozsahu svého zmocnění k upřesnění zákona, například upřesnění povinností, které z toho pohledu musí být jednoznačné, aplikovatelné, vymahatelné a kontrolovatelné. S přijetím vyhlášky by také vznikla nová finančně nákladná povinnost státu hradit majetkovou újmu vlastníkům lesů, způsobenou povinností ponechat v lese konkrétní množství biotopových stromů a lesní biomasy (viz Listina základních práv a svobod, čl. 11, odst. (4) „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“), ostatně stejně jako u jiných majetkových újem.
Ambicí MZe je snižovat zákonná omezení vlastníků lesů, nikoliv je zvyšovat, a vytvořit jim co nejlepší prostor pro úspěšnou adaptaci na probíhající změny dopadající na jejich lesní majetky, ať již jde o změnu klimatu, či změny socioekonomické. Nesporným úspěchem bylo v tomto směru přijetí poslední novely lesního zákona.

Efektivní a kontrolovatelná regulace ponechávání mrtvého dřeva v lese podle vyhlášky by byla prakticky obtížně řešitelná, neboť vzhledem k rozdílnému výchozímu stavu i vývoji lesních porostů v konkrétních lokalitách je prakticky nemožné v rámci každého lesního porostu či lesního majetku v ČR objektivně hodnotit soulad s případným vyhláškovým opatřením. Nebylo by totiž dostačující kontrolovat, kolik mrtvého dřeva v každém lesním porostu každého lesního majetku bylo ponecháno, zároveň by také bylo nezbytné vyhodnocovat, kolik stromů či dřeva v konkrétním porostu dle případných vyhláškových parametrů být ponecháno mělo. Enormní nárůst související administrativy by tak byl další zátěží jak vlastníka lesa, tak státní správy lesů. Ani jedna z vyspělých evropských zemí se srovnatelným pojetím lesnictví nemá v lesnické legislativě žádným způsobem konkretizovanou a kvantifikovanou povinnost ponechávání lesní biomasy v lesních porostech. Příslušná opatření ve prospěch ponechávání stromů na dožití a odumřelé biomasy k zetlení jsou v těchto zemích postavena na finanční a metodické podpoře vlastníků lesů jako u nás. Předpokládáme, a potvrzuje se nám, že cílená podpora a osvěta vlastníků lesů a jejich lesních hospodářů je mnohem účinnější než zákonná restrikce. V této souvislosti je třeba připomenout, že Česká republika se, i bez vyhlášky, v mezinárodním srovnání řadí k zemím s největším objemem v lese ponechaného mrtvého dřeva v Evropě. Stávající vláda ČR se ve svém programovém prohlášení, mimo jiné, pro oblast životního prostředí zavazuje, že: „Odmítneme zavádění restrikcí, které by nepřiměřeně zvyšovaly náklady, činily lesní hospodaření ztrátovým a ohrožovaly ekonomiku venkova“ (viz Programové prohlášení vlády z 5. 1. 2026, 13. Životní prostředí, Lesy a hospodaření s nimi). Ministerstvo zemědělství tak podporuje přijetí pozměňovacího návrhu poslance Davida Pražáka na zrušení zmocnění k vydání vyhlášky.
Článek si mohli přednostně přečíst odběratelé Lesnické práce. Přidejte se k nim a mějte přehled o všem důležitém, co se děje v lesnictví a dřevařství. Předplatné časopisu snadno získáte ZDE.
Téma regulace ponechávání mrtvého dřeva v lesích vyhláškou se v souvislosti s lesním zákonem poprvé objevilo v rámci nedávné novelizace lesního zákona, následně provedené zákonem č. 314/2019 Sb. Příslušné ustanovení nebylo součástí vládního návrhu novely a bylo jako poslanecký pozměňovací návrh přijato v rámci projednávání v Poslanecké sněmovně. Od účinnosti této novely je záměr vyhlášky Ministerstvem zemědělství projednáván a řešen na expertní úrovni s cílem najít její přínosnou a racionální koncepci. Kromě obtížné uchopitelnosti a kontrolovatelnosti by bylo nezbytné vlastníkům lesů kompenzovat formou úhrady újmy z ponechávání realizovatelné dřevní hmoty v lesních porostech, což by u jakéhokoliv jednotkového množství povinně ponechávaného dříví v lese znamenalo nové finanční nároky na státní rozpočet, a to ve značném objemu. Při dlouhodobé průměrné výši výnosu z prodeje surového dříví by to i v případě povinného ponechání několika metrů krychlových dříví na hektar lesa (v ČR je aktuálně rozloha lesů více než 2,6 mil. ha, bez národních parků přibližně 2,5 mil. ha) znamenalo kompenzaci v řádu miliard korun. V souvislosti s přípravnými pracemi na vyhlášce bylo provedeno také porovnání lesnické legislativy evropských zemí se srovnatelným pojetím lesnictví. Výsledkem je zjištění, že v Evropě neexistuje lesnická legislativní úprava této problematiky, a pokud se státy snaží o zvýšení podílu stromů ponechaných k dožití či ponechaného dříví v lesích, využívají k tomu nástroje pozitivní motivace např. v podobě programů na podporu biodiverzity. Zájmy ochrany přírody na ponechávání stromů k dožití a mrtvého dřeva v lese ve zvláště chráněných územích nejsou existencí či neexistencí předmětné vyhlášky nijak dotčeny a jsou uplatňovány mimo působnost lesního zákona.
Vedle objektivní potřeby zvyšování biodiverzity v lesích je však zároveň potřeba vnímat i pohled ochrany lesa a majetků v lese a jeho ochranném pásmu proti lesním požárům (z tohoto pohledu je z důvodu oteplování a suchých period především stále více rizikové ponechávání hromad jehličnatého klestu a souvislých skupin stojících souší v blízkosti sídel). Vnímat je třeba také poptávku po spalování biomasy klestu a těžebních zbytků v podobě lesní štěpky, jakožto součásti naplňování ambice České republiky zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů energie na energetickém mixu.
Ing. Václav Lidický
Odbor státní správy, hospodářské úpravy a ochrany lesů
Ministerstva zemědělství
(23. 7. 2026)

Ing. Jaroslav Kubišta, Ph.D.
Národní lesnický institut
V čem vidíte hlavní problémy legislativního ukotvení problematiky ponechávání mrtvého dřeva v lesích?
Ačkoli nijak nezpochybňuji význam ponechávání mrtvého dřeva v lesích, legislativní zakotvení této povinnosti formou vyhlášky s sebou přináší řadu rizik, jejichž omezením bychom se měli zabývat dříve, než bude taková povinnost vlastníkům uložena. Samostatnou kapitolou je zajištění bezpečnosti osob pohybujících se v lesních porostech. Zejména stojící souše, významné z hlediska biodiverzity, představují závažné bezpečnostní riziko, za které v našem právním prostředí odpovídá především vlastník nebo správce lesa. Na některých stanovištích může ponechávání těžebních zbytků zvyšovat také riziko vzniku požárů, přičemž opomenout nelze ani rizika fytosanitární. Další otázky vyvstávají v souvislosti se samotnou kontrolou dodržování takového ustanovení. Zkušenosti z Národní inventarizace lesů (NIL) totiž ukazují, že stanovení množství mrtvého dřeva představuje poměrně náročný úkol, obzvlášť pokud je třeba dosahovat vysoké přesnosti a spolehlivosti výsledků, což by při ověřování plnění zákonných limitů bylo patrně nezbytné. Nemluvě o komplikacích spojených například s rozdílnou rychlostí rozpadu mrtvého dřeva nebo s jeho případným odcizením.
To vše jsou podle mého názoru argumenty, proč namísto zavedení plošné povinnosti upřednostnit motivační přístup. V takovém případě může vlastník náležitě vyhodnotit související rizika a podle toho rozhodnout nejen o optimálním množství ponechaného mrtvého dřeva, ale také o jeho vhodné formě, s ohledem na konkrétní podmínky daného porostu.
Můžete shrnout hlavní výsledky Národní inventarizace lesů z pohledu ponechávání mrtvého dřeva v lesích a pokusit se je porovnat s okolními státy?
V posledním desetiletí se objem mrtvého dřeva v našich lesích prokazatelně zvýšil. Pozornost je vhodné věnovat především stojícím souším a ležícímu hroubí, neboť právě tyto formy mrtvého dřeva jsou v diskuzi o jeho ponechávání nejvíce relevantní a současně u nich dochází k nejvýraznějším změnám.
V období mezi NIL2 (2011–2015) a NIL3 (2016–2020) se nárůst objemu mrtvého dřeva odehrál výhradně u stojících souší. Předběžné odhady za období 2021–2024, založené na dosud dostupných datech NIL4, již dokládají průkazný nárůst jak u stojících souší, tak u ležícího hroubí (viz tabulku). Ve vztahu k cílenému ponechávání mrtvého dřeva v lesích však interpretace výsledků NIL vyžaduje značnou obezřetnost. Sledovaná období zahrnují prakticky celý průběh rozsáhlé kůrovcové kalamity, a lze tedy oprávněně předpokládat, že její vliv se do výsledných odhadů promítl zásadní měrou. S určitým časovým odstupem se navíc část zásoby stojících souší přirozeně přesouvá do ležící formy mrtvého dřeva a podílí se tak i na zvýšení objemu ležícího hroubí. Do jaké míry se na pozorovaném vývoji podílí cílené ponechávání mrtvého dřeva v porostech, však nelze z údajů NIL spolehlivě posoudit.
Hektarový objem stojících souší a ležícího hroubí, období NIL2 (2011–2015), NIL3 (2016–2020) a NIL4 (2021–2024)
|
Období |
Stojící souše |
Ležící hroubí |
||
|
(m³/ha s k.) |
± (α = 0,05) |
(m³/ha s k.) |
± (α = 0,05) |
|
|
NIL2 (2011–2015) |
4,4 |
0,5 |
8,5 |
0,5 |
|
NIL3 (2016–2020) |
8,0 |
0,5 |
7,8 |
0,3 |
|
NIL4 (2021–2024)* |
10,5 |
0,7 |
10,8 |
0,4 |
*) Předběžné odhady dostupných dat NIL4 (4/5 cyklu).
Pro mezinárodní srovnání lze využít aktuální report State of Europe’s Forests (SoEF 2025) včetně datové přílohy. Informace o mrtvém dřevu, vztahující se převážně k roku 2020, do něj poskytlo 29 států panevropského regionu. Údaj za ČR ve výši 23,1 m³/ha vychází z výsledků NIL3 a odpovídá souhrnnému objemu všech forem mrtvého dřeva vyjma pařezů (stojící souše + ležící hroubí + ležící nehroubí). Značně tak převyšuje plošně vážený evropský průměr 14 m³/ha a současně se přibližuje hodnotám vykazovaným státy s nejvyšším množstvím mrtvého dřeva. Je třeba dodat, že SoEF nelze považovat za plně harmonizovaný reportovací rámec. Srovnatelnost mezi jednotlivými státy je omezena rozdíly v zahrnutých formách mrtvého dřeva, použitých registračních hranicích, ale i v metodice sběru a vyhodnocení dat. Výhledově lze očekávat, že srovnání mezi členskými státy EU se bude opírat především o dva indikátory používané v rámci nařízení o obnově přírody: objem stojícího a ležícího mrtvého dřeva s jednotnou registrační hranicí 10 cm. Při takovém vymezení budou vykazované odhady logicky nižší. Po přepočtu na požadovanou registrační hranici dosahuje souhrnný objem mrtvého dřeva v ČR výše 11,1 m³/ha za období NIL2, 14,0 m³/ha za období NIL3 a 19,2 m³/ha podle aktuálně dostupných dat NIL4.
![]()
Hektarový objem stojících souší a ležícího hroubí podle tloušťkové struktury, období NIL3 (2016–2020)
Z uvedených údajů je patrné, že i bez legislativně zakotvené a obtížně kontrolovatelné povinnosti se v českých lesích vyskytuje značné množství mrtvého dřeva, které obstojí i v mezinárodním srovnání. Do budoucna považuji za vhodné směřovat úsilí zejména k cílené podpoře výskytu mrtvého dřeva v podobě kmenů silnějších dimenzí, jejichž současné zastoupení je poměrně nízké (viz graf 1). Určité kroky v tomto směru již učinilo MZe ve vybraných dotačních titulech.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem kolegům, kteří se podílejí na Národní inventarizaci lesů, bez jejich práce bychom nebyli schopní toto srovnání poskytnout. Zvláštní poděkování pak patří Janu Máslovi, vedoucímu NIL za pomoc s přípravou informací pro tuto odpověď.

doc. Ing. Vít Šrámek, Ph.D.
Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM)
Vaše výzkumy ukazují, že existuje mnoho stanovišť, kde je nadměrné odebírání biomasy z porostů značným rizikem z hlediska vývoje lesních půd. Jak se stavíte k řešení této problematiky konkrétní vyhláškou?
Naše práce se týkají především odvozu těžebních zbytků například pro energetické využití. Tato biomasa obsahuje daleko vyšší obsahy bazických prvků, fosforu i dusíku než samotné dřevo a její ponechání v porostu je klíčové pro udržení produkčních vlastností lesních půd, které u nás byly extrémně zatíženy dlouhodobou acidifikací. Pokud bych to měl uvést na pravou míru, tak odvoz těžebních zbytků hodnotíme jako „mírné riziko“ pouze na 7 % lesních půd (především v CHS 19, 29, 25 a 35) a jako „střední riziko“ na dalších 25 % lesních půd (CHS 23, CHS 31, CHS 45). Všude jinde je riziko odběru biomasy těžebních zbytků vysoké až extrémní. Toto je pohled z hlediska živinové bilance a dlouhodobé udržitelnosti vlastností lesních půd. Do značné míry se překrývá s potřebou udržení zásob uhlíku v lesních půdách, jež pomáhá snižovat uvolňování CO₂ do atmosféry a tím zpomalovat změny klimatu, i se zadržováním vody v lesních ekosystémech, kde hraje mrtvé dřevo a především organická hmota v lesní půdě významnou roli. Trochu odlišná problematika je podpora biodiverzity, v níž hraje zásadní roli ponechávání dřeva různých dimenzí, tedy i habitatových stromů, které přecházejí do formy stojících souší a následně do ležícího mrtvého dřeva.
Byť je problematika ponechávání dostatečného množství a vhodné formy biomasy v lesích velmi významná, je otázkou, nakolik případná vyhláška může vymezit kontrolovatelné a vymahatelné limity pro hospodaření s biomasou. Celkový zákaz odvozu těžebních zbytků z lesa je nereálný z technologického i ekonomického hlediska, povolení částečného odvozu je obtížně kvantifikovatelné. V případě ponechávání hroubí ve vhodné formě existuje řada nejistot. Bylo by nezbytné zřetelně vydefinovat „minimální cílové požadavky“, stanovit, jak je dokáže vlastník dlouhodobě zajistit, a také najít konsensus, jakou míru nových povinností je na něj možné férově přenést.

Jaké nástroje by měl podle vašich závěrů stát volit, aby zabránil degradaci stanovišť z hlediska vlivu na lesní půdu, ale i biodiverzitu?
Je potřeba zmínit, že množství mrtvého dřeva v lesích – včetně větších dimenzí – v posledních letech zjevně narůstá. Je to ovšem zejména důsledek kůrovcové kalamity, tehdejšího nedostatku těžebních kapacit a nízkých cen dřeva, proto je vhodné tento stav nadále podporovat zejména v průběhu obnovy lesa. Zásadní roli by měla hrát pozitivní motivace. Jak vyplývá z předchozích odstavců, ponechávání dostatečného množství biomasy v lesních porostech je do značné míry v zájmu vlastníků lesů, neboť zajišťuje stabilitu lesních půd, a tedy i tolik skloňovanou dlouhodobou udržitelnost hospodaření, která není samozřejmostí. Kromě posilování informovanosti v této oblasti formou vzdělávání a poradenství považujeme za vhodné podporovat štěpkování těžebních zbytků a jejich ponechávání na místě, případně pruhové frézování. Podpora ponechávání mrtvého dřeva pro zvýšení biodiverzity, respektive kontrola těchto opatření, by měla respektovat vývoj jednotlivých fází od habitatového stromu přes stojící a následně ležící mrtvé dřevo. Zároveň je nutné jasně nastavit pravidla, která vlastníky lesů vyviní z případných škod na majetku či zdraví obyvatel, které mohou v ojedinělých případech v souvislosti s výskytem starých stromů či souší ve veřejně přístupných lesích nastat. Tato opatření není nutné naplňovat plošně, ale spíše v sériích menších ploch či biokoridorů.
V neposlední řadě bude nutné řešit „hlad“ nových spaloven biomasy po dřevě. Tato problematika by si zasloužila studii, jež by definovala současné kapacity, jejich plánovaný rozvoj a potřeby. Z hlediska saturace instalovaných spaloven vidím jako řešení přiměřenou podporu pěstování rychlerostoucích dřevin v jejich okolí ať již na zemědělské, či lesní půdě – v obou případech s nutnou aplikací hnojiv. Z hlediska využívání těžebních zbytků a degradace lesních půd by bylo velmi vhodné stanovit pravidla pro využívání popela ze spaloven biomasy jako hnojiva pro lesní půdy. Zatím se s ním z hlediska legislativy totiž zachází jako s odpadem.
Děkuji za odpovědi (24. 7. 2026), Jan Příhoda
























Komentáře
Už to fičí....
Jednotlivé souše se rostou do solidních skupinek a tempem, jakým to jede - tady na Sušicku - už z jara budou hektarové výměry chrasťáků....
Jedle je v podstatě pryč a začíná po dešti, dle očekávání smrk.
Ve všech věkových třídách, zatím jednotlivě, "žloutne" / jehličí mění barvu na šedo-žluto. Neklamná známka uhnilých kořenů.
Kdo čeká až na "drtinky" dočká se až příští rok v létě.
Kdo má trochu mozku v hlavě místo pilin, začne už na podzim, bez ohledu na etát, tyhle polopadané jedince těžit.
Protože první známka odumírání SM není kůrovec, ale změna barvy jehličí - neklamný to znak, že strom to má víceméně zasebou.
Takhle můžete prodat aspoň něco málo ještě "zelené" a za solidní cenu, protože ta se už v některých oblastech německa začíná hroutit, především co se paletařiny týká.
A C/D hmoty bude od dubna tolik, že na odboráře zase půjdou mrákoty.