Okamžitě vše překroutil, nezapomněl zdůraznit, k jakým „zločinným spolčením“ dojde, aby se ze Šumavy podařilo vytěžit co nejvíce dřeva a o současných nejvyšších těžbách v historii parku prohlásil, že je to důsledek vedení ředitele Žlábka, který těžil kůrovcové dříví na přilehlém území k parku Bavorský les. Bez uzardění pominul všechny nehoráznosti, chybná rozhodnutí a odborné nesmysly, které z NP Šumava měly udělat zprvu mrtvou divočinu a posléze zelenou střechu Evropy a ráj ochránců. Pozadu nezůstal ani pan Just a když čteme ty propagandistické nehoráznosti, hodné čtvrté cenové skupiny, lži a nadbíhání těm nejnižším lidským pudům, nezbývá než žasnout nad tím, že tento člověk má snad učit na UK v Praze. Neopomenul si kopnout do Žlábka, co rozkradl park a zplundroval ty nejcennější první zóny. Pořvávání tohoto pána, co lesu tak rozumí a uzurpuje si právo vynášet takové soudy, opravdu vzbuzuje hrůzu a obavy. Pozadu nezůstali ani vědci. Čtrnáct VĚDCU z Rady Národního parku si dopisuje s ředitelem, vyhrazuje si „nepřekročitelné principy“ a varuje: „Nepočítejte s tím, že budeme souhlasit s kácením stromů napadených kůrovcem v nejcennějších lesích a že budeme souhlasit s krizovým scénářem na zastavení kůrovce“. Všichni ti pánové se bez uzardění považují za znalce lesa, operují s tím, že je třeba chránit přirozené procesy, avšak co o nich vědí, když lesnickou typologii a fytocenologii považují za „báchorky dřevožroutů“? Nejvyšší specifikace je pro ně „horský les“ a nejčastěji je to pouze les. Jak vyhodnotili, že určitý les je cenný, jiný extrémně cenný a že se tady bude provádět takový a jinde onaký, management?
Dosud Správě NP Šumava a celé řadě fanatiků postižených ideologií nezasahování a divočiny, procházely všechny úlety s fatálními následky. Sice se označují za ekology, ale ekosystémové myšlení, odhad souvislostí a následků postrádají. Snad ústředním problémem NP Šumava se stalo to, že kůrovec byl označen za chráněného živočicha a procesy, které vyvolá za žádoucí, neb přirozené. Tento názor ale měl za následek, že se destruovalo to nejcennější, co zde bylo – lesní ekosystémy s celou bohatostí života, adekvátního tomu, kterému typu lesa. Na náhlé uhynutí vzrostlých porostů doplatili všichni živočichové, na tomto prostředí závislí. Demonstrativní je, osud ptáků, zvláště chráněných až kriticky ohrožených, hnízdících v dutinách starých stromů, šplhavců a sov. Například puštík bělavý se nákladně odchovává a vypouští do volné přírody, aby se zachránil a na druhé straně se mu na tisících hektarů likviduje biotop, nejméně na sto let a navíc v Ptačí oblasti. Podobně se kůrovci nechali někde množit, jinde se nákladně hubili a takových absurdit je možno uvést celou řadu.
My lesníci nad tím kroutíme hlavou, ale ruku na srdce, vzdorovali jsme těmto pitoreskním situacím, ozvali jsme se? Vyvinulo například MZe nějakou iniciativu, nebo povšimli si toho okolní Lesní správy a Vojenské lesy? Až na pár Prohlášení jedinců, obvykle nezávislých důchodců nebo Lesnických fakult, jsme se nezmohli na žádný větší odpor. A při tom právě lesníkům by mělo záležet na tom, jaká koncepce se v parku uplatní. Zda se bude usilovat o obnovu přirozených lesních společenstev, které se pak na určitém nejvíce chráněném území ponechají samovolnému vývoji nebo zda je k prospěchu nechat lesy rozpadnout, vzrostlé porosty uhynout a mít zde jakousi virtuální „divočinu“. My lesníci potřebujeme poučení, jak probíhá přirozený vývoj lesa, protože chceme aplikovat přírodě blízké lesnické hospodaření. To ostatně lze v Národním parku, v zóně s volnější ochranou realizovat, pokusně odzkoušet a posléze aplikovat v praxi. Lesníci se musí za NP Šumava brát, je to také naše věc a zvláště nyní je třeba ředitele Jana Stráského opravdu viditelně a masivně podpořit. Nemělo by se stát, aby lesníci v Radě parku rezignovali a nezvedli svůj hlas na jeho podporu. Je třeba se aktivizovat na všech stupních, na úrovni lesnické vědy, správy lesů i praxe.
Radomír Mrkva
profesor ochrany lesa
