Nejstarší národní přírodní rezervací v pevninské Evropě je Žofínský prales a prales Hojná voda na Novohradsku u rakouských hranic. Založil jej na téměř čtyřiceti hektarech hraběcí rod Buquoyů již roku 1838. Do samotného pralesa je sice vstup zakázán, ale vycházka okolo něj stojí určitě za to.

Příhodným místem pro start výletu je obec Pohorská Ves. Původně dřevařská víska se dvěma domy, nazvaná Theresiendorf, tedy Terčina ves, byla založena na konci 70. let 18. století.

Zakladatel Johann Buquoy, jak uvádí internetové stránky obce, ji pojmenoval na počest své manželky Therese. Rozvoj Pohorskou Ves čekal v dalších letech s rozmáhající se plavbou dřeva, kdy byl v místě založen hostinec, kostel a malá škola.

Málokteré sídlo se může v českých zemích pochlubit, že přes něj cestoval rakouský císař jako Terčinou vsí v roce 1810 František I. Rakouský. Osmdesát let po něm se zde zastavil arcivévoda Franz Ferdinand d’Este.

Po Němcích Slováci

Na přelomu předminulého a minulého století stály v Pohorské Vsi již dvacet dva domy, v kterých žilo 185 obyvatel, převážně německé národnosti. To byla již v Terčině Vsi pošta a pobočka banky Raiffeisen. Za první republiky už byly ve vsi provozovány například čtyři hostince a navíc výčep piva a chleba tu pekli tři pekaři.

Po nuceném odsunu německy hovořícího obyvatelstva po 2. světové válce osídlili ves Slováci, kteří se vraceli jako reemigranti z Rumunska. V současné době žije v Pohorské Vsi, jak byla Terčina Ves přejmenována v 50. letech minulého století, téměř tři sta trvale hlášených obyvatel.

Dominantou vsi, která byla v minulém režimu v centru prakticky celá zbourána a tradiční zástavbu nahradily bytovky pro zaměstnance lesů a statků, je pozdně barokní kostel sv. Linharta z roku 1787. V době totality, kdy byla ves v zakázaném pohraničním pásmu, se o kostel nikdo nestaral, a tak jen zázrakem neskončil v troskách jako velká část sakrálních staveb v příhraničí.

Naštěstí místním nebyl po sametové revoluci stav kostela lhostejný, založili před šesti lety Okrašlovací spolek Terezie a ini ciovali záchranu památky. Věž kostela je již zpátky na svém místě, přičemž vloni byly opraveny také schody před hlavním vstupem na západní straně kostela. Rekonstrukce se dočkala podlaha kostela a v oknech v noci nasvíceného kostela jsou osazeny nové vitráže.

Pod kostelem je umístěn turistický rozcestník, který ukazuje, že k Žofínskému pralesu je nutné vydat se doprava po zelené značce směrem na Terčí Dvůr. Cestou výletník narazí na konci Pohorské Vsi na statek místního chovatele, který nabízí kozí sýry vlastní výroby podle receptury držené šest generací.

Vyhlášené podmalby

Při dalším putování stojí asi kilometr od Pohorské Vsi u cesty boží muka. Nic neobvyklého, kdyby je nezdobila, ostatně jako na většině jiných božích muk v regio -nu, skleněná deska s podmalbami s obrázky svatých. Konkrétně je zde vyobrazena Panna Marie s Ježíškem v náručí.

Právě technika podmaleb na skle bývala na Novohradsku vyhlášená. Dostala se sem údajně v 18. století z Itálie. Místní zakládali mnohdy rodinné dílny a jejich výrobky se pak vyvážely do celé Evropy.

S odsunem obyvatelstva na konci 2. světové války se tradice přerušila, resp. zůstala zachována především za hranicemi v rakouském příhraničí.

Nicméně v rámci projektů na obnovu kulturního dědictví se tato krásná tradice na Novohradsko vrací. Místní zde pořádají různé kurzy podmalby na sklo, takže mnohdy v minulosti rozbité obrázky svatých se vracejí na své místo na božích mukách alespoň v replikách. Terčí Dvůr je nepatrná osada, kterou tvoří několik rozptýlených domků. V minulosti nedaleko stávala ale pivonická sklárna, jedna z mnoha, které v Novohradských horách kvůli zásobám dřeva rostly v minulých stoletích jako houby po dešti. Hned na začátku Terčina Dvora překvapí výletníka cedule, graficky vtipně zpracovaná, alespoň tedy pro mužskou část populace, která varuje před kozami. U posledního domu pak replika studny s dřevěným mechanismem k čerpání vody.

Čtyři sta let staré buky

Další cesta nás po zelené turistické značce zavede z pastvin do lesa a následně k někdejší Terčí Huti. Jediným pozůstatkem, který dokazuje, že se v místě dříve pracovalo, je téměř šestihektarový Huťský rybník, který se používal od roku 1784 k plavení dřeva. Zde stojí turistický přístřešek, kde si lze odpočinout a posilnit se před další cestou.

Od rybníka je třeba k Žofínskému pralesu odbočit doprava po cyklostezce číslo 1193. Ta nás po zhruba 1,5 km přivede až na křižovatku pod Stříbrným

vrchem (936 m n.m.), kde na druhé odbočce v pořadí uhneme z cyklostezky doleva do kopce na neznačenou cestu. U té správné odbočky stojí bouda, kam se v nepřízni počasí dříve schovávali pohraničníci. Neznačená cesta nás po asi kilometru zavede až ke státní hranici a k další křižovatce, kde je třeba jít po cestě vpravo jakoby podél hranice. Po pravé straně jsou vidět asi ve vzdálenosti sta metrů hraniční kameny.

Po zhruba dalším kilometru chůze se objeví plot Žofínského pralesa. Pohled přes či skrze něj ukazuje, jak vypadá les, kde se 176 let nekácelo a odkud je už od roku 1882 zakázáno tahat ke spotřebě v kamnech i soušky. Zatímco v době založení měl prales zmiňovaných necelých 40 ha, od roku 1938 měl již téměř sto hektarů a v současné době již 102 ha.

Nejstarší stromy, mezi nimiž dominují buky, ale vyskytuje se zde i jedle a smrk, jsou údajně až čtyři sta let staré. Před zhruba čtyřiceti lety tady padla za oběť silnému nárazovému větru tzv. žofínská královna jedlí, která dosahovala při více než pěti metrech obvodu kmene výšky přes padesát metrů. Oplocený je Žofínský prales od začátku 90. let minulého století, a to především kvůli ochraně před zvěří.

Při cestě kolem nejstaršího pevninského pralesa v Evropě najde výletník asi po osmi stech metrech vstupní bránu. U vstupu, ke kterému vede nově vystavěný můstek přes Tisovský potok, je umístěn základní kámen z roku 1938, kdy byl prales státem oficiálně uznán jako přírodní rezervace. Stojí zde i nedávno instalovaná informační cedule, kde se člověk o Žofínském pralese dozví vše podstatné.

Opustíme u vstupu do pralesa cestu podél plotu a vydáme se po silničce vedoucí směrem k Žofínu, tedy k místu, kde stával stejnojmenný buquoyský letní lovecký zámeček z poloviny 19. století. Svého času luxusně vybavený zámeček byl bohužel v roce 1980 zbourán a na jeho místě je dnes pouze parkoviště. Podařilo se alespoň využít okolní bývalá hospodářská stavení, jejichž část byla přestavěna na restauraci s možností ubytování. Na chodbách Lesovny Žofín jsou historické fotografie bývalého zámečku. Terasa, před kterou byl obnoven před necelými deseti roky rybník, nabízí romantický pohled do okolí.

Ze Žofína vede zpět do Pohorské Vsi zelená turistická značka, po které jsme se blížili k Žofínskému pralesu, ale u Huťského rybníka jsme se z ní odpojili. Kdo nerad chodí stejnou cestou zpět, může se u tohoto rybníka vydat zpátky do Pohorské Vsi doprava po cyklostezce č. 1193.

Na konci Pohorské Vsi narazíte na statek místního chovatele, který nabízí kozí sýry vlastní výroby podle receptury držené šest generací