Snaha vedení státního podniku Lesy České republiky (LČR) zvýšit oproti minulosti výrazně svůj zisk je jistě chvályhodná. Pokud by se navíc podařilo tento zisk převést do příjmů státního rozpočtu, což zatím nejde, šlo by nepochybně o vítanou finanční injekci. Dosud zveřejněné údaje o míře předpokládaného zisku LČR ale zdaleka nejsou tak pozitivní zprávou, jak by se mohlo zdát. Jde totiž o to, jak vůbec mohl takový nárůst vzniknout a jakými metodami je těchto výsledků dosahováno. V minulosti byly totiž LČR za celý rok v plusu zhruba ve výši jedné miliardy korun, letos je to za půl roku 3,4 miliardy. Jak je to možné?

Především je zřejmé, že nová konstrukce smluv mezi LČR a těžebními firmami platná od loňského roku, která počítá s prodejem dřeva prostřednictvím firem a která je i zakotvena v kritizované hospodářské strategii LČR na další období, je pro státní podnik výhodná. Není tedy pravda, že si má stát prodávat dřevo sám – má totiž celou řadu nástrojů, jak na těžbě dřeva dobře vydělat. Například tím, že cenu za dřevo stanoví formou indexů z cen šetřených Českým statistickým úřadem (ČSÚ). Ty se až do konce loňského roku odvíjely od vzorku, v němž podniky LČR tvořily zhruba 75 procent subjektů, z nichž se index počítal.

LČR byly cenotvůrci a zároveň zadavateli zakázek vycházejících z cen, které samy určovaly, což byl de facto střet zájmů. Proto se od letoška přistoupilo k zásadní změně vzorku, ze kterého se cena dřeva (index) počítá. Byly obměněny zhruba tři čtvrtiny respondentů. Jde tedy o úplně jiný index, který nenavazuje na předchozí časovou řadu, a ČSÚ tedy nemůže nový index vydávat, protože jej není s čím porovnávat. Ve sporu s ČSÚ tedy nemají LČR pravdu ani náhodou. Stejně tak není pravda, že by LČR na neexistenci indexu prodělaly – lesy totiž prodávají dřevo za vyšší než v soutěžích nabídnuté ceny, protože pracují s cenami z konce loňského roku, kdy cena dřeva oproti situaci v době nabídek vzrostla. I díky tomu roste LČR zisk, ale nejde zdaleka jen o onu „zpropadenou” indexaci.

Z porovnání hospodářských výsledků LČR je nicméně zřejmé, že v minulosti se ve státních lesích muselo krást, respektive že kontroly pohybu dřeva a jeho zhodnocení ve prospěch LČR byly naprosto nedostatečné. Nyní jsme ale naopak ve zcela opačné situaci. LČR ve snaze maximalizovat svůj zisk činí řadu nevratných a morálně sporných kroků, jako je těžba dřeva v lokalitách, kde probíhají soudní spory o šlechtický majetek (například Štemberků), navyšují těžby v lesích, které jsou předmětem církevních restitucí či prodávají nemovitý majetek tvořící zázemí pro fořty a myslivce. Situace tak spěje do stavu, kdy se ve jménu maximálního zisku LČR zničí mnohé, co se v našich lesích dlouhou dobu budovalo.

Konstrukce současných a také připravovaných smluv na období od roku 2012 je této strategii zcela přizpůsobena a podle několika právních rozborů nese projevy zneužívání dominantního postavení LČR. Podány již byly první žaloby, další se připravují.

Budoucí soudní spory stát patrně prohraje, bohužel zřejmě až v době, kdy svou ekonomickou existenci na tuzemském lesnickém a dřevozpracujícím trhu prohraje také řada podnikatelů, kteří jsou smluvními partnery LČR. Kardinální otázkou tak je, zdali je tohle cesta, kterou skutečně chceme jít. Přestože je totiž jasné, že všichni současní podnikatelé v lesním hospodářství a dřevozpracujícím průmyslu na trhu přežít nemohou, neměl by o jejich existenci rozhodovat úředník ve jménu hospodářských výsledků státního podniku. Už i proto, že zatímco zisk firem je daněn a odváděn do státního rozpočtu, zisk LČR, i díky odporu opozice ke změně příslušných zákonů, jako zdroj státního rozpočtu použít nelze.

O autorovi: PETR HAVEL, agrární analytik