S názorem pana Petra Havla, že problémem Lesů ČR je vysoký zisk (Zisky Lesů ČR? Muselo se krást, 23. 8.), podnik souhlasí. Za zlepšením hospodářských výsledků LČR není třeba hledat žádné zázraky. Jsou jen logickým vyústěním kroků managementu podniku. Na prvním místě je úspěšné dokončení transparentních lesnických tendrů na letošní rok. Díky nim byly poprvé vysoutěženy skutečně tržní ceny dřeva.

A právě zde je nutno uvést Havlovy zkreslené informace na pravou míru: LČR nestanovují ceny za dřevo! Ceny za dříví dobrovolně nabízejí v soutěži LČR dřevařské firmy, díky nabízeným cenám se stávají vítězi veřejné zakázky. Ještě v nedávné době se totiž ceny dříví dojednávaly na základě jakýchsi kalkulací a za zavřenými dveřmi! Teprve postupem podle zákona o veřejných zakázkách a správným nastavením parametrů tendru 2011 došlo k soutěži mezi dřevařskými firmami, které nabídly ceny vycházející z jejich vlastních podnikatelských kalkulací. Poprvé v historii LČR tak naplno zafungovaly soutěžní mechanismy, které přinesly odpovídající výsledky pro státní podnik.

Hospodařit se v lesích musí Nepravdivé je i tvrzení pana Havla o „nevratných a morálně sporných krocích” LČR ve snaze o maximalizaci zisku. LČR nenavyšují těžby v lesích, které jsou předmětem církevních restitucí. Na těchto majetcích však musí hospodařit podle zákona a lesních hospodářských plánů – jinak by tyto předpisy porušovaly. Pan Havel zřejmě netuší, že omezení nebo vyloučení hospodaření v lesích by znamenalo okamžité riziko poškození lesních porostů a následné sankce ze strany orgánů státní správy či ČIŽP.

Nesmyslné jsou i domněnky pana Havla, že LČR prodávají zázemí pro fořty a myslivce. Lesy ČR prodávají výhradně nepotřebný majetek, který byl vytipován v terénu zaměstnanci organizačních jednotek, tedy takzvaně zdola. Podnik si ponechává a dále zvelebuje majetek strategický, kterým jsou administrativní a provozní budovy a vybrané bytové objekty pro provozní zaměstnance LČR. Nelze však vyloučit, že konkrétní zaměstnanec může vnímat „potřebnost” objektu, ve kterém bydlí, odlišně od provedeného zařazení.

Pan Havel také zjevně nepochopil rozdíl mezi LČR jako plátcem daně z příjmů právnických osob a LČR jako potenciálním zdrojem odvodů ze zisku po zdanění pro státní rozpočet. Lesy jsou dnes stejným podnikatelským subjektem jako kterýkoliv jiný, podléhající stejným daňovým povinnostem a všem účetním předpisům.

A konečně úvahy pana Havla o dřívějších krádežích dřeva je nutné posuzovat především z pohledu způsobu stanovování cen dříví. Hospodářský potenciál LČR nemůže posuzovat podle hospodářských výsledků podniku z doby, kdy se ceny dřeva dohadovaly za zavřenými dveřmi. Naopak! Skutečný potenciál LČR byl odkryt až nyní, kdy došlo ke skutečně rovné a spravedlivé soutěži mezi lesnickými firmami!

Pan Havel se pasuje i do role věštce, když předvídá, že stát v budoucích soudních sporech prohraje, a do role soudce, když tvrdí, že ve sporu s ČSÚ o indexaci „nemají LČR pravdu ani náhodou”.