Při čtení či poslechu celé řady vyjádření politiků, novinářů nebo představitelů různých zájmových organizací mě často napadá, jaká že je to škoda, že matematika již není povinný maturitní předmět. Minimálně pro občany pohybující se v resortu zemědělství, potravinářství či lesnictví by to bylo opravdu žádoucí.

Při čtení či poslechu celé řady vyjádření politiků, novinářů nebo představitelů různých zájmových organizací mě často napadá, jaká že je to škoda, že matematika již není povinný maturitní předmět. Minimálně pro občany pohybující se v resortu zemědělství, potravinářství či lesnictví by to bylo opravdu žádoucí.

Například v případě teze, podle které jsou potraviny v ČR dražší než v Německu, a proto je tam jezdí Češi nakupovat. Jako důkaz, pomineme-li skutečně výrazně levnější ceny německých vajec v předvelikonočním šílenství, slouží množství srovnávacích nákupů v českých a německých obchodech, prezentované na stránkách všech možných médií a na konkrétních příkladech ukazující, co se v Německu vyplatí nakoupit. Problém je ovšem v tom, že jde vždy o výběr vzorků potravin prováděný takovým způsobem, aby bylo dosaženo žádoucího výsledku. Nikoho ale nenapadlo porovnat průměrné výdaje za potraviny v Německu a u nás. Možná proto, že by oficiální verifikované údaje příslušných statistických úřadů odhalily něco, co není žádoucí.

Jaká tedy jsou příslušná data? Průměrné měsíční výdaje dvoučlenné rodiny v Německu za potraviny činí podle německého statistického úřadu 302 eur, v přepočtu na koruny tedy zhruba 3 500 korun. V ČR přitom činily tyto výdaje ve srovnatelném období 2 100 korun. V případě, že vezmeme do úvahy prokazatelnou skutečnost, že Němci méně plýtvají a nakupují na objem méně potravin, pak by při stejném objemu nakoupeného jídla jako u nás byly ceny v Německu skoro dvakrát tak vyšší než v ČR.

Je přitom jasné, že některé potraviny v Německu skutečně levnější, než v ČR, jsou. Platí to ale i obráceně. Stejně tak je zřejmé, že Němci mají daleko vyšší platy, takže je výdaje za potraviny, které u nich tvoří 17 procent z rodinných výdajů, zatímco u nás 19 procent, třeba tolik nezajímají. Ale v absolutní výši a plošně v Němcku levněji není.

Stejně podivná je ostatně i již zavedená "pravda", že je ČR smetištěm Evropy, kde končí veškerý potravinářský šunt. Zároveň ale četné výzkumy tvrdí, že drtivá většina spotřebitelů považuje potraviny domácího původu za kvalitní. Jak se to pak srovnává se stavem, kdy v maloobchodních sítích je v průměru kolem 70 procent potravin tuzemského původu, když je všechno šunt, ale to naše je dobré, je opravdu záhadou.

Opět je třeba podotknout, že podíl méně kvalitních potravin je v ČR zřejmě skutečně o něco vyšší, než třeba na západě Evropy. Nikdo ale zatím takové šetření neudělal, a pokud by to byla pravda, je potřeba přiznat si, že za to mohou z velké části naši spotřebitelé sami. Kdyby ty šunty nekupovali, nikdo by je neprodával.

Zajímavé počty předvedli v souvislosti s protesty proti úvahám o zrušení zelené nafty také naši zemědělci. Nejprve totiž jejich představitelé konstatovali, že dotace (vratku spotřební daně) na zelenou naftu čerpá 9 200 zemědělských podniků. Problém ale je, že v ČR je asi 24 000 zemědělských podniků. "Zbytek", tedy zhruba 60 procent zemědělců, kteří uvedenou dotaci nečerpají, označili představitelé zemědělců za "marginální".

Nejde ale jen o počty v zemědělství. V souvislosti s loni vyhlašovanými tendry státního podniku Lesy České republiky varovala velmi důrazně čelní představitelka dnes již do historie odcházející politické strany před rizikem monopolizace veřejných zakázek, přičemž oním monopolem měla být maximální použitelná těžební kapacita největší tuzemské společnosti LESS v objemu dvou milionu kubíků dřeva z celkově v ČR těžených 17 milionů kubíků. Jestli je podíl necelých 15 procent monopolem, tak jsem se asi učil matematiku u nesvéprávných kantorů.

Na závěr ještě jeden příklad. Ačkoli je v ČR oněch výše zmíněných zhruba 24 000 zemědělských subjektů (lze to přesně prokázat na počtech žádostí o zemědělské dotace), z nichž drtivou většinu tvoří soukromí zemědělci na bázi rodinných farem, očekával by člověk, že se zástupce této podnikatelské skupiny někdy také objeví v prestižních Otázkách Václava Moravce (OVM) v případě zemědělských témat. Přiznám se, že si alespoň za posledních pět let, kdy byla zemědělská témata diskutována určitě v několika desítkách případů, nevzpomínám, že by někdo z představitelů soukromých zemědělců dostal pro vyjádření svých názorů v uvedeném pořadu prostor.

Takže: V Německu většina potravin levnějších není, tuzemské potravinářské podniky vyrábějí celou řadu kvalitních výrobků, které se prodávají v našich obchodech, většina zemědělců dotace na zelenou naftu nečerpá, společnost LESS nemá v ČR na těžbu dřeva monopol a soukromí zemědělci nedostávají v OVM prostor. To je skutečnost, ať se to komu líbí nebo ne.