MŮJ DĚDA BYL MYSLIVEC, DRUHÝ TRUHLÁŘ. OBA MILOVALI LES. ČASTO JSME TAM CHODILI. UČILI MĚ SE V LESE CHOVAT. NEDUPAT, NELÁMAT, NENIČIT. PŘITOM POZOROVAT, SKORO ANI NEDÝCHAT. SKAUTING, POVOLENÝ U NÁS KOLEM ´68, U MĚ VŠE DOPILOVAL SETONOVÝM POHLEDEM NA PŘÍRODU. PANA HAJNÉHO I LESÁKY JSEM MĚL JAKO KLUK VE VELIKÉ ÚCTĚ. LES MILOVALI. A UMĚLI HO I CHRÁNIT. ALE MÁM TAK NĚJAK POCIT, ŽE TOTO VŠE SE Z NAŠÍ SPOLEČNOSTI POLEHOUČKU VYTRATILO.

N e snad, že bych byl podobně vychován jako jediný. Naopak. Jsem optimista a mám za to, že je takto vychována, z generace na generaci, většina našeho národa. Mediálně to však nevypadá. Pro řadu z tisíců „zelených” úředníků a desítek „zelených” sdružení a „ochránců” přírody je přirozeným názorem, že většina lidstva je pro přírodu zkáza.

Nechci, aby to vypadalo, že jsem v názoru na určitou část „ochránců přírody” nějaký extremista. Je jasné, že civilizační faktor současnosti plný plastů, odpadků a odpadů včetně těch jaderných je potřeba ochranářsky uchopit, někdy prostě i razantněji.

Nicméně já chci hovořit o faktoru člověk – příroda v rozměru člověčím. Tedy normálním, každodenním. A právě v tomto rozměru já osobně chápu některé snahy zelených, jak je v článku budu obecně nazývat, paradoxně mnohdy jako hodně protičlověčí.

Přijde mi, že je podle nich potřebné přírodu svázat nejméně do CHKO, ještě lépe do NP, vše rozzónovat a nejlépe zakázat vstup lidem. Usadit přírodu do paragrafů zákonů, stovek nařízení, ustanovení, výkladů, udělat vše hodně složité a ještě složitější, nejlépe neprůchodné. Stanovit co nejtvrdší podmínky pro studie EIA, cizelovat zlatý grál, tedy zákon ČNR 114/92 Sb. do dalších detailů a subdetailů. A samozřejmě, jak to jde, přidávat další a další chráněná území, rezervace, NP a na to všechno následně získávat další a další finanční prostředky daňových poplatníků.

Takže do některých částí naší země žádný smrtelník podle těchto – podle mne extrémních – postulátů dnes nesmí ani vstoupit, natož třeba jet na kole nebo na lyžích! Že se zde vesele prohání terénními auťáky „zelení” úředníci s výjimkami, leckde i těžké stroje na těžbu dřeva, však zeleným samým evidentně nevadí.

Přírodu „milují” jen (placení) zelení? A do „jejich” přírody smí jenom oni? Přitom v klidu někomu vysolí z okna svého auťáku pokutu za vstup, kde nemá co dělat. Jako třeba mně osobně před lety při cestě na šumavské Plešné jezero.

Není samozřejmě možné házet všechny do jednoho pytle. Osobně znám celou řadu nesmírně erudovaných, slušných a oborem nezatížených pracovníků ochrany přírody. Nicméně stačí jeden pan nejmenovaný ochranář nebo jeden akademik zaměřený na šumavskou přírodu v hlavní večerní relaci TV a mám, podobně jako většina normální části našeho národa, po náladě.

Co to má vše společného s lyžováním? Mnoho. Prakticky všechno spojené s horským byznysem se s tuzemským systémem ochrany přírody prolíná.

Jak to bylo kdysi

Dám malý velký příklad. Šel-li by život na našem území i po roce 1948 kontinuálně, tak kupříkladu kolem pravého břehu Lipna by nadále žilo kolem 20 000 jeho původních obyvatel. A to i přes pozdější stavbu lipenské přehrady. Tedy podobně, jak tomu bylo před druhou světovou válkou. Co by asi tak s nimi ochranářští filištíni dělali? Vystěhovali by všechny?

Stále by zde stály kostely, školy, hospody, možná ještě nějaká sklárna, určitě však pily, do kterých se vozily smrky ze všech poloh Šumavy. Byly totiž kdysi na šumavských kopcích a úbočích vysázeny ve velkém jako průmyslové dřevo. Smrk zde totiž nejrychleji rostl a měl široké uplatnění. Používal se od stavebnictví až po palivo.

Dřevo bylo jeden zdejší velký průmysl – jak tomu je koneckonců dodnes na rakouské straně Šumavy. Schwarzenbergové dokonce pro splavnění dřeva přes rozvodí až do Dunaje postavili desítky kilometrů dlouhý a dodnes slavný Schwarzenberský kanál.

U Plešného jezera byla krásná dřevěná budova s vyhlášenou restaurací a ubytováním. V jezeře se koupalo, v zimě bruslilo, lyžovalo a dokonce zde stál malý skokanský můstek. Konaly se na něm i závody! Nikomu to pranic nevadilo.

Lidé s přírodou přirozeně koexistovali. Přinášela jim živobytí, oni se o ni na oplátku starali. Uměli se k přírodě chovat, byli k ní pokorní. Nemusel jim to nikdo připomínat vyhláškami, paragrafy, natož zákony. Nikdo jim do přírody nezakazoval chodit. Neoháněl se tu tetřívkem, tu vážkou.

Nikdo jim nezakazoval aktivity. Chtěli si postavit skokanský můstek u Plešného jezera? Zeptali se majitele pozemků, případně si věc nechali úředně potvrdit a bylo. Postavili by dnes Schwarzenbergové podle postulátů Zákona 114/92 Sb. svůj slavný, 44 km dlouhý kanál? Asi těžko.

Podobně tomu bylo i v Krušných horách. Kdo dnes ví, že Klínovec býval dokonale holý kopec? Kdo dnes ví, kolik kopců bylo holých nebo spoře zalesněných v Krkonoších? Kdo dnes ví, že velká většina toho, co dnes přísně chrání zákony o národních parcích, byly uměle vysázené smrkové monokultury? Tedy průmyslové, stavební a palivové dřevo. Kdo dnes ví, že se o to všechno za první republiky staralo nadneseně řečeno pár desítek hajných, proti dnešním tisícům zelených úředníků? V republikovém měřítku s náklady za miliardy korun...

Bohužel přišla druhá světová válka a násilné vysídlení českých obyvatel z pohraničí. Po válce zase těch německých. V pohraničí tak nezbyl skoro nikdo. Staří usedlíci se vraceli sporadicky, spíše byli komunisty také vyháněni. Ať se na mě současní horalé nezlobí, ale do českého pohraničí přicházela v poměrně velkém množství všelijaké lůza. Jejím cílem bylo většinou rozkrást, co se dalo.

Pamětníci pamatují kolosální brakování domů. A to nejenom cennějších věcí. Celé vlaky nádherných trámů a silných fošen nakradených z rozebíraných domů cestovaly mnohokrát až na vzdálené Slovensko. Zrovna letos jsem v Krušných horách o likvidaci příhraničního Jelení hovořil s panem starostou Nových Hamrů. Dnes je zde ze stovek domů pouhých několik.

Celé české pohraničí bylo zdevastováno a následně, zejména u hranic se Západem, na desítky let neprodyšně utemováno ostnatým drátem.

Zákony a národní parky

Zatímco jsme v listopadu ´89 zvonili klíči na Václaváku a radovali se v plzeňské pivnici na Palackého náměstí ze znovu nabyté svobody, v kancelářích úředníků životního prostředí se svítilo. Vyprávěl mi o tom jeden arcikomunista, fízl a estébák, bývalý vysoký představitel jednoho našeho NP. To když jsem s ním v roce 1992 krutě zápolil o možnosti výstavby jedné nové lanové dráhy. Vysmíval se mi. Říkal: „Zatímco jste si na Václaváku naivně zpívali hymnu, my už připravovali nové Zákony. I ten 114/92 Sb. A ten, s vašimi lanovkami, pánové, jen tak lehce neprostřelíte!” Říkám mu, že všechny upozorním na to, kdo ho mimo jiné tvořil.

Smál se mi do očí: „Zatímco se zvonilo klíči, tak se v Bartolomějské pilně falšovaly dějiny. Řada materiálů těch, co u estébé byli, se skartovala a řada těch dnešních, hodných, tam pro změnu je místo nich. Nebo si snad myslíte, že na podobnou situaci nebyl režim připravený? Součástí práce všech tajných na světě je přece dezinformovat své okolí. Když je potřeba. Nebo snad někdo z OF někdy hovořil o stovkách konspiračních bytů po celé Evropě? Ale i mimo ni. O tajných kontech s těžkými milióny ve všech měnách? Co se s tím vším stalo? Tak natož aby mluvili o nějakém nicotném falšování dokumentů v archivech estébé.”

Přímo se kochal z mého údivu, z bezmoci. Měl dlouhé prsty. Poznal jsem to, protože i potom škodil, kde to jen trochu šlo. Než byl spolu se svou „starou gardou” odvolán. Zkoušeli mu potom dokázat zpronevěru, snad dokonce i pašování, ale kdepak. Na starého protřelého fízla nikdo nevyzrál.

Zákon ČNR 114/92 Sb. vešel v platnost 19. 2. 1992. Časosled odpovídá tomu, že „rudo-zelený” estébák měl pravdu. Než přijde nový zákon na svět, trvá to, když to dobře jde, tak ty dva roky. Mnozí z těch, kteří by jinak zmizeli v propadlišti dějin, měli nový džob. Super džob – ochranu přírody! Z červené byla zelená. Chraň Bůh – samozřejmě, že ne všech, ale leccos napoví některá jména na NP a CHKO v prvních pěti letech „po listopadu”.

Začal se horečně připravovat celý nový systém ochrany přírody. Přírodní rezervace a CHKO nemohly generovat ani potřebné pravomoci, ani finanční prostředky. První národní park chránící přírodu na horách, Krkonošský, vznikl 17. 5. 1963, druhý, NP Šumava, byl ustanoven k 20. 3. 1991. Následovaly NP Podyjí (1. 7. 1991) a nejnověji České Švýcarsko (1. 1. 2000). Snahou zelených jsou samozřejmě další místa. Uvidíte sami, že na má slova dojde.

Delegovaly se pravomoci, postupně se postavila a zrekonstruovala honosná sídla, vybavily se kanceláře, nakoupily počítače, notebooky, auťáky. Hajné s fajfkou s německým ohařem po boku vystřídala ve strážení lesa armáda zelených úředníků po boku s moderním allroadem.

To ale není všechno. Mrňavá Česká republika disponuje kromě čtyř NP ještě 24 CHKO, z čehož je jich 14 vyhlášeno na horách a pohořích. Za chvíli bude CHKO vyhlášeno patrně i v pražské Stromovce.

Ale stále to ještě není všechno. K tomu je potřeba ještě přidat – a to se podržte – 113 národních přírodních rezervací (NPR). Konec výčtu? Kdepak! Nesmím ještě zapomenout na 44 (!!!) sdružení, zájmových a neziskových organizací zaštiťujících se ochranou přírody v její velké rozmanitosti. Neuvěřitelné. Věděli jste to všechno?

Čtyři Národní parky, 24 CHKO, 113 NPR, 44 ochranářských neziskovek, stovky odborů životního prostředí na krajích, městech, obcích – to už je pořádná porce úřadů a pořádná armáda úředníků! Kolikpak peněz nás to tak všechno může stát?

Naše švejkovská demokracie přitom umožňuje, že když se Pepek, Jenda a Vašek, opilci z Horní Dolní dohodnou a založí neziskovku Svatá příroda, mají možnost ze zákona mlít hubou skoro do každého úředního řízení. Zdržovat, rozporovat, přivazovat se k cizím stromům, lézt na cizí komíny, tvářit se předůležitě a ještě si třeba mezi řečí hodit o nějaký štědrý grant z bezedné kasy EU.

Samozřejmě, že „vše zelené” se děje pod bdělým dohledem vrchnosti z pražských Vršovic, kde sídlí mocné MŽP ČR. V polistopadové éře se zde vystřídalo 17 ministrů, kteří hospodařili ročně i se 4 mld. Kč provozních výdajů. Pro rok 2014 deklaruje MŽP ČR zástup 586 úředníků. Tedy stejně, jako by se do jednoho vršovického baráku přestěhovaly celé Březůvky na Zlínsku i s batolaty.

Někteří ministři se ani nestačili rozkoukat, někteří se naopak rozkoukali báječně. Kupříkladu jeden z nich s programem solárních elektráren by asi mohl hodně vyprávět.

Houby horský byznys. Zelený byznys. To je panečku byznys!

Zelení a zelení

Nemohl jsem tento rozbor, který jsem kdysi zaslal i předsedovi vlády Václavu Klausovi, vynechat. Možná se nebude každému líbit, to předpokládám. Ale je potřeba si občas udělat nějakou představu o něčem, co je naprosto všude kolem nás, na co všechno jdou miliardy z našich daní, ale mnoho se o tom nehovoří. A proč to všechno vůbec zmiňuji?

S tou ohromnou armádou zelených úředníků má totiž každoročně co do činění každý český horal, každý podnikatel na horách. Každý, kdo chce na horách udělat naprosto cokoliv. Dejme zase jeden příklad.

Kupříkladu rozšířit sjezdovou trať, protože původní šířka sjezdovky z roku 1961 dnešním carvingovým lyžím již prostě nevyhovuje.

Horal by chtěl. Ale promiňte páni horalé, říká úředník, Zákon 114/92 Sb. to prostě neumožňuje. A kdyby třeba i umožňoval, použije se jako argument nevhodné narušení porostové stěny. Tedy krajních, silnějších stromů na krajích sjezdovky.

Kdyby nebohý horal s okousanými nehty třeba překonal i tento argument, může narazit na často používaný argument nepatřičně koncentrovaného počtu lyžařů, což pochopitelně není v zájmu ochrany přírody! Nebo na nepřiměřený zásah do přírody, prvek narušující přírodní prostředí atd. Také časté formulky.

Ale co bezpečnost lyžaře, rozvoj cestovního ruchu, pane úředníku? Ať se ti tam, milý horale, lyžaři zpřeráží na kvadrát, příroda je příroda, já prostě neustoupím.

Záměrně uvádím extrém. To jsou jedni zelení. Všechno je pochopitelně v lidech. Jak jsem již předeslal, znám i celou řadu „normálních” zelených.

Kolem roku 1995 jím byl kupříkladu i ředitel Krkonošského NP, pan ing. Oldřich Lábek. Samozřejmě, že i pro něj byla příroda grálem svátosti. Ale byl lesák, místní rodák. Říkával: „Vždy na Krkonoších žili lidé. Není možné lidi prostě vytěsnit z přírody a nechat ji několika vyvoleným nebo přírodovědcům, zkoumajícím třeba celý život růst lišejníků.”

V nedávné minulosti, od února 2011, jím byl v NP Šumava i pan ing. Jan Stráský. Špičkový manažer, bývalý polistopadový předseda vlády. Čestný předseda Klubu českých turistů. Bohužel jenom rok a půl. Měl na pohyb návštěvníků parku podobný názor jako ing. Lábek. Přírodu ochraňovat, ale nevytěsňovat z ní lidi. Možná i pro „lidský” pohled na moderní koexistenci člověka s přírodou vzbudila některá jeho rozhodnutí tak ohromný povyk ortodoxní části „ochránců přírody”.

Každopádně vznik nových tuzemských lyžařských areálů, namátkou Kouty nad Desnou, Červená Voda nebo Plešivec a rozsáhlé modernizace některých původních, kupříkladu Dolní Morava nebo prostor Klínovce ukazují, že by snad i u nás mohlo postupně dojít k rozumnému (úřednímu) pohledu na ochranu přírody.

Tedy přírodu přirozeně chránit, ale neuzavírat ji před lidmi. A tam, kde je to možné, turistický ruch naopak umožnit a rozvinout. Soustředěním turistů na jednom místě to přírodě ulehčí třeba na dvaceti jiných místech. Podobně to již léta dělá celý svět.

Jak je to v zahraničí?

Samozřejmě velmi různě. Navštívil jsem na pěti kontinentech určitě přes stovku národních parků, státních parků nebo přírodních rezervací. Když hovořím s českými ochránci přírody o velké volnosti turistů například v NP USA, odpovídají cosi o jiné prostorové dimenzi. Tomu argumentu bohužel nerozumím. Jestliže se může turista v amerických NP pohybovat i mimo značené stezky, lézt po skalách, koupat se v potocích a jezerech, tak nevím, proč u nás to možné není. Příroda NP jako příroda NP.

Když uvedu ochranářům francouzský příklad jednoho ze sedmi nejvyhlášenějších horských center, kde se kolem nejcennějších chráněných přírodních zón jinak vesele lyžuje, tak je to odbyto mávnutím rukou, že vysokohorské NP nelze srovnávat s těmi tuzemskými.

Dobře, říkám a co rakouská strana Šumavy? Tam žijí lidé naprosto všude, hospodaří se téměř všude, turistům se nikde nebrání v návštěvě toho či onoho. Na Hochfichtu se lyžuje až na hranici s ČR, kde jeden krok za hranicí dostanu od našich ochranářů pokutu za porušení zákazu chůze v 1. zóně NP Šumava? To příroda ví, že na jednom metru se může i lyžovat a na druhý metr nesmí vstoupit?

Jo pane, to je jižní strana Šumavy. Ta je jiná než ta naše supercenná severní! Kde rostou „rezonanc” smrky, jen to sviští. Ne, ne, nesmějte se. Opravdu jsem tyto argumenty od šumavských ochranářů, konkrétně od jednoho bývalého ředitele NP Šumava, při projednávání dodnes nerealizovaného propojení oblasti Nová Pec – Hochficht lanovou dráhou v devadesátých letech dostal.

Zmínil jsem Rakousko, které je svým ostřížím postojem k ochraně přírody vyhlášené. Ale i zde došlo ke kompromisům ochránců přírody s lidmi žijícími na horách. Bez těchto kompromisů by nikdy nemohlo dojít k propojení menších lyžařských areálů do současných velkých komplexů. I zde zjistili, že lidi prostě nejde z přírody vytěsnit. Že zde budou žít a že se tudíž také musí něčím živit!

Možná to někdy někomu dojde i u nás.