Na blokádu podmáčených smrčin u Ptačího potoka, přiléhajících k nejpřísněji chráněným zónám národního parku a aktuálně ohrožených pilami dřevorubců, jsem nepřijel jako člen Hnutí Duha, ale jako občan a publicista. Víc než Duha mě vyzvalo prohlášení bezmála dvou desítek renomovaných přírodovědců, vyhozených z parku, kteří akci Duhy podpořili.

Sám také vědecky pracuji, byť v jiném oboru, a tak prohlášení kolegů, kteří situaci monitorují už dvě desítky let, ať už jsou z Jihočeské či Karlovy univerzity nebo z Akademie věd, beru na rozdíl od současného ředitele, v přírodovědě stejného diletanta jako já, za bernou minci. Není však nad to, vidět situaci na vlastní oči.

Příkaz, nebo cár papíru

Po vstupu do prostoru Na Ztraceném (v tu dobu se tam netěžilo) jsem byl hned ze dvou míst po sobě vykázán strážci parku. Jeden ze strážců mi vítězoslavně předložil předběžné opatření Okresního soudu v Klatovech, kde JUDr. Eva Jandová, která zřejmě nikdy neviděla jedinou z desítek analýz výše zmíněných přírodovědců, hovořících o opaku, konstatovala vážné kalamitní ohrožení šumavských lesů. Na tomto vratkém základě, ignorujícím specifičnost statutu národního parku (danou zákonem č. 114/Sb., doporučuji paní soudkyni k přečtení), konstatovala oprávnění k okamžitým masivním zásahům – přímo do citlivého ekosystému v osmém vegetačním stupni přirozených podmáčených smrčin. Hned v prvních větách Duze málem jako zločinecké organizaci zakazuje vstup na daná místa. To ale není můj problém. Jelikož s Duhou nemám nic společného a namísto jsem se dostavil jako občan vyzbrojený pouze kamerou, označil jsem tento právní paskvil za cár papíru, který semě netýká. Zvláště když tu nebyl prostor ani ohraničen policejní páskou!

(Generalissimus války s kůrovcem zřejmě vyznačil bojiště tak rozlehlé, že policejní pásky na něj prostě nestačily.)

Přesto jsem byl z prostoru zásahovou jednotkou (nejprve čtyřčlennou, podruhé osmnáctičlennou) protiprávně vykázán a jen ohled na kameru a na důležitost mého svědectví pozorovatele mi zabránil klást fyzický odpor. Ne tak slovensky hovořící mladík, který řádění dřevorubců nevydržel a do prostoru těžby vnikl.

V tu chvíli jsem uviděl něco, co jsem viděl naposledy na Václaváku při Palachově týdnu a co, jak jsem doufal, už nikdy neuvidím. Policejní komando se na mladíka vrhlo jako zběsilé, ten spadl, poranil si ruku, a ač vyl bolestí, policisté ho zalehli, surově spoutali a jako zločince polomrtvého vlekli z lesa. Vše je zaznamenáno kamerou, ježmi po tomto zásahu oznámila, jako by se ani ona na to nemohla dívat, že baterie je vybitá. Takových patnácti- až dvacetičlenných komand řádilo ten den na Šumavě více – ne všude byla brutální, jinde naopak prý byli blokující rádi, že přítomnost policie je chrání před lynčem Stráského podřízených. Stály tyto drahé policejní manévry za to generalissimovi války s broukem ve vrcholových partiích Šumavy – zatímco dole, kde by naopak měl, takto nezasahuje? Copak ti silní, urostlí mladíci nejsou zapotřebí jinde, kde se krade, znásilňuje, copak musí být z daleka svoláni k honům na lidi?

Vzpomněl jsem si, jak Jan Stráský v posledním desetiletí jako turistický funkcionář pořádal protestní pochody Modrým sloupem a dalšími zakázanými přechody Šumavy (tehdy na něj ředitelé Pavličko ani Krejčí, pokud vím, zásahové komando nevolali). Vzpomněl jsem si – a teď mě nebudou mít příznivci Duhy rádi – jak jsem s jeho snahami otevřít Šumavu lidem, neuzavřít ji tzv. Zelenou oponou, dokonce sympatizoval!

Zapáskovaná Šumava

Výsledkem je, že Stráský v těchto dnech Šumavu novými a novými zákazy uzavírá a na milovníky přírody posílá policejní komanda. Nikdo mu nevysvětlil, že smyslem národních parků (kdekoli ve světě!) není boj s kůrovcem, ale alespoň v jádrových partiích ochrana přírodních procesů včetně kůrovce a jeho přirozených nepřátel. A už vůbec není pravda blud, který nevím proč šíří média, že zákon (konkrétně 114/91 Sb., v národních parcích nadřazený lesnímu zákonu) stojí na jeho straně. Věc je daleko složitější, zákon totiž stojí i na straně blokádníků (média si soustavně pletou zákon s předběžným opatřením soudu, s podmíněným rozhodnutím ministra životního prostředí či se stejně podmíněným povolením jeho inspekce).

Stráský nejprve vpustil do bezprostřední blízkosti Ramsarskou dohodou mezinárodně chráněných slatí chemii – aniž měl na to povolení jako jeho předchůdci.

Lhal, ačkoli ho usvědčuje nahrávka, že se chystal bojovat s broukem chemií „letecky i neletecky”. Poté, tak jako komunističtí papaláši, zakázal v rámci parku distribuci vědecké literatury (O čem vyprávějí šumavské smrčiny, 2010 aj.).

A nejnověji – aniž měl povinnou výjimku ze zákona – se pustil ve vrcholových partiích Šumavy do kácení snad ještě brutálnějšího než jeho nechvalně známý předchůdce Žlábek. Žlábkovo řádění zastavila až kritická zpráva mezinárodní mise IUCN (tehdy veřejně vítaná dnešním fanatickým příznivcem kácení, starostou Modravy – pamatujete, pane Schuberte?) a následně ministr Ambrozek.

Kdo zastaví Jana Stráského? Také proto, že odpověď na tuto otázku je v nedohlednu, sahají blokádníci zatím k mírumilovnému, byť nejzazšímu prostředku občanského odporu.