Během mrazivých zim v Panná ve středoindickém státě Madhjapradéš potřebuje Džanaka Báíová minimálně tři otepi dřeva týdně, aby udržela rodinu v teple, a jednu otep každý den na vaření. Báíová žije na okraji střediska těžby diamantů, kvůli které v Indii ubývají lesní plochy. V těchto oblastech fungují vládní zalesňovací projekty, v rámci nichž jsou části lesů obehnány ploty a hlídány strážemi. Báíová se v těchto místech dál snaží sbírat dříví na otop.
Domorodé ženy jako Báíová se střetávají s novými indickými zákony, které nařizují širokosáhlou výsadbu stromů jako kompenzaci za úbytek lesních ploch. „Označují nás za zloděje dřeva a někdy nás i odvedou na místní policejní stanici,“ říká do telefonu ze své vesnice pětačtyřicetiletá Báíová. „Nebo nám vyhrožují, vezmou nám nástroje a vyženou nás z lesa. Ale my se přesto vracíme, protože není jiná možnost.“
Vláda založila Indický řídicí úřad pro plánování a fond kompenzačního zalesňování (CAMPA), aby vyrovnala úbytek lesních ploch, které byly zničeny kvůli těžbě nebo výstavbě infrastruktury. Ministerstvo pro životní prostředí, lesy a klimatickou změnu rozdělilo k srpnu 2019 v programech CAMPA 474 miliard indických rupií (v přepočtu zhruba 1,35 bilionu korun).
Nová výsadba, k níž mají vesničané zakázaný přístup, ale podle aktivistů v oblasti lesních práv vedla ke ztrátě domovů i živobytí tisíců původních kmenových obyvatel po celé Indii. V roce 2019 bylo podle vládních dat zabráno 3846 hektarů lesní půdy pro 22 důlních projektů.
Ačkoliv úřady tvrdí, že zalesňování probíhá na znehodnocené půdě nebo té vlastněné státem, aktivisté poukazují na nedodržování procesních pravidel a ignorování pozemkových práv. Mnozí obyvatelé tvrdí, že se o zákazu vstupu na některý pozemek dozví, teprve až když je kolem něj vztyčen plot. Do plánování totiž nejsou zahrnuty vesnické rady a místní nikdo neinformuje.
„Někdy jsou ploty postaveny okolo plodin, které čekají na sklizeň,“ říká Sadhana Míniová, členka neziskové organizace angažující se v kmenových právech v západním státě Rádžasthánu. „Lidem je jednoduše řečeno, že to není jejich půda, a jsou ponecháni, ať se o sebe postarají sami,“ dodává.
Generální ředitel CAMPA Subháš Čandra výše zmíněná tvrzení popřel a řekl, že pozemková práva a potřeby místních jsou vždy brány v potaz dříve, než začnou výsadbové práce. „Každý, jehož práva byla porušena, a to včetně práv na krmivo pro zvířata a palivové dřevo, musí být odškodněn,“ řekl Čandra nadaci Thomson Reuters. Dodal ale, že nové stromové výsadbě se nedaří tam, kde mají místní neomezený přístup nebo kde se zvířata mohou volně pást, což je důvod, proč jsou zóny oplocené.
„Lesu trvá přes deset let, než se rozvine. A je proto potřeba spolupracovat, aby bylo možné tuhle výzvu naplnit,“ řekl.
Původní obyvatelé jsou ale podle Báíové vytlačováni z míst, která bývala jejich domovem, což se nedělo, dokud nebyly lesy využívány za účelem například těžby.
Kmeny tvoří asi deset procent z 1,3 miliardy indické populace. Většina z nich žije ve vesnicích v odlehlých oblastech, z nichž mnoho je bohatých na nerostné suroviny a každodenní život tam ovlivňuje těžba. „Muži migrují a ženy zůstávají, dokud je projekty CAMPA nevyženou dál,“ říká. „Znamená to pro ně stěhovat se dál od lesů, kde vyrostly, a na kterých je jejich živobytí stále závislé.“
Sběr a prodej lesních produktů je hlavní ekonomickou činností lidí v asi 173.000 vesnicích, které se nacházejí v lesích nebo s nimi sousedí. Celkem tak lesy poskytují obživu a finanční příjem zhruba 100 milionům lidí. Dvacet až 40 procent jejich ročního příjmu tvoří prodej lesních produktů, jako je bambus, chrastí, třtina, med, vosk a léčivé rostliny a byliny.
„Teď jsme nuceni brát si půjčky, často od vlastníků dolů, kteří nás budou využívat, dokud jim je nesplatíme. Jiná práce neexistuje, hlavně pro ženy ne,“ vysvětluje Báíová.
Zhruba 125 vesnic postihuje těžba žuly, vápence a zinku v lesích Udajpuru v Rádžasthánu, a téměř 80 procent vesničanů přišlo o půdu na úkor výsadby CAMPA, říká Sadhana Míniová. Podobné zprávy vznikají i v dalších státech.
V roce 2006 schválila indická vláda zákon o lesních právech, který uznává nároky kmenů na obývání země, na které se před staletími usadili jejich předkové. Vymáhání tohoto zákona ale podle odborníků neprobíhá dobře.
„Je tu rozpor mezi způsoby, jakým komunity nakládaly se svými zdroji po staletí, a plány, které mají úřady,“ říká Satja Randžan Mahákul, odborný asistent z Národního ústavu pro rozvoj venkova a místní samosprávy. „Zákon dává komunitám právo rozhodnout se, jakým způsobem se budou rozvíjet jejich oblasti, má ale hodně mezer, které se dají snadno zneužít. Vlastnictví každé suroviny pomalu přechází ke státu,“ dodává.
„Co máte dělat, když vám berou váš domov a vaše zdroje?“ ptá se Báíová a popisuje, že většině místních se nedostává náležitého odškodného, protože nemají dokumenty, kterými by prokázali vlastnictví půdy. „Docela jsme ztratili náš způsob života.“
ČTK/TRF
