Zatímco čeští politici jednají o zrušení vojenského újezdu Brdy a jeho zpřístupnění pro veřejnost, my jsme se tam už nyní vypravili. Nabízíme vám exkluzivní fotografie z dosud zakázaných lokalit. Většina z nich by se mohla otevřít snad už za dva roky.

Co může mít na práci nevoják v Brdech? „Počítám raky,” směje se ekolog Karel Urban.

A teď vážně, prosím. „Vždyť vám to říkám. Počítám kamenáče na Klabavě.” Jak se to dělá?

„Nazuju gumáky, vlezu do vody a obrátím na dně každý kámen.” Kolik jich tak najdete?

„Slušný stav jsou dva raci na metr toku. Ten se nám zpravidla daří držet.” A za tohle vám vážně někdo platí?„Nemyslete si, raci jsou ukrutně rychlí a mají ostrá klepeta. Občas je to adrenalin.”

Ale to už se Urban zase směje. I když lze věřit tomu, že raky tu a tam skutečně ve svém revíru počítá, pracuje pro armádu na Správě vojenského újezdu v Jincích, a tak se asi ani nemůžeme dozvědět o jeho úkolech vše. Podstatné je, že i díky jeho vstřícnosti s vyřizováním nezbytných povolení jsme se dostali s fotoaparátem do zakázaných prostor a vy si dnes můžete prohlédnout exkluzivní, legálně pořízené záběry ze zapovězených lokalit vojenského újezdu.

Pozor, tady jde o život!

Tady je na místě varování. Ačkoli některá místa, jako například Padrťské rybníky, byla už před pár roky zpřístupněna, smí se tam pouze o víkendech či svátcích a výhradně po vyznačených (cyklo)trasách. Nejpopulárnější z nich má číslo 2273 a vede úzkými vojenskými asfaltkami z Trokavce, poblíž kterého měl stát americký radar, mezi dvěma rybníky a pak brdskými lesy k Nepomuku (přehlednou mapu aktuální přístupnosti Brd najdete na www.idnes.cz/brdy).

Lidé si však ze zákazu vstupu mimo víkendy vrásky nedělají. Takhle vypadá pracovní den v Brdech na jaře 2014: je slunný březnový čtvrtek, projíždíme oblastí Padrťských rybníků a nejen z náramné vyhlídky nad nimi – z vrchu Kočka – pozorujeme cykloturisty, kteří by tu správně neměli co pohledávat. „Vrchol Kočka dostal název podle divokých koček, které tu dřív žily. Dnes už tu potkáte leda divoké cyklistky. Koledují si o průšvih, ale před vámi si nebudu honit triko,” mává rukou náš průvodce Urban a nechává výletníky jet.

V západní části Brd se už pár let nestřílí. Může se tedy vážně zdát, že jsou tu návštěvníci docela v bezpečí. Je to však jen zdání. Hrozbou v odlehlé krajině bez mobilního signálu se mohou stát všudypřítomné zmije, nevyzpytatelní divočáci, ale hlavně munice. Té se všude okolo povalují tuny. V neprostupných travinách někdejších dělostřeleckých cílových ploch nad rybníky zrovna operují pyrotechnici. Pár metrů nad nimi manévruje policejní helikoptéra, pod ní visí na laně ostří hoši v tmavých overalech.

Linie oddělující předpokládanou civilní a vojenskou část by v budoucnu měla vést po armádní silnici spojující Obecnici na jihu s Neřežínem na severu. Napravo od téhle komunikace, na opačném konci Brd, než leží Padrťské rybníky, se v den naší návštěvy zrovna střílí. Z lesa nad obcí Jince se ozývají výstražné sirény a přístupové silnice do oblasti jsou uzamčené těžkými bíločervenými závorami, od nichž nemá klíč ani zaměstnanec Správy újezdu Urban. „K čemu taky? Byla by sebevražda vlézt vojákům do střeleb.”

Právě tady, v okolí 773 metrů vysokého vrcholku Brda, by měla armáda každopádně zůstat i po zvažovaném zpřístupnění většiny újezdu. „Je to nejhezčí část Brd,” tvrdí Urban. „Je tu všechno: lesy, rašeliniště, vřesoviště, borůvčí i holé plochy od lokálních požárů po střelbách.”

Jak se v Brdech neztratit

A houby, které do Brd v sezoně táhnou tolik lidí?

„Pozor! Houby jsou tady plné těžkých kovů.” Že by munice až tak škodila?

„Kdepak, to jsou pozůstatky železáren, které tady v okolí v minulosti fungovaly na každém kroku. I dávno zaniklá obec Padrť u víc jak čtyřsetletých rybníků bývala centrem železářství.” A sbíráte tedy houby vy sám?

„Ale jo. Chutnají skvěle. Když se nestřílí a zrovna rostou, občas si pár křemenáčů k večeři pod břízkami nasbírám,” přiznává Urban. „Břízy jsou to první, co se na ploše po střelbách uchytí. Vyrostou rychle a kdekoli.”

Krásně je to vidět v oblasti cílových střeleckých prostorů Jordán a Tok, kde břízy během pár let bojového klidu střelhbitě obsadily veškeré volné plochy. Mezi bílými kmeny a hlubokými krátery trčí z terénu jako v nějakém apokalyptickém filmu orezlá torza cvičných raket, výhrůžně zapíchnutá pod nejrůznějšími úhly šikmo do podrostu. Jen kousek odtud stéká z brdských vrcholků jeden z bezpočtu potoků. Bystřinu náhle přetíná nízká hráz. „To je požární nádrž pro hašení lokálních požárů po střelbách,” vysvětluje Urban. „Cílové plochy jsou ohraničeny požárními cestami, aby se oheň nešířil dál do lesa, a v blízkém okolí je spousta zásobáren pro hasiče.”

Dnes už jsou tyhle umělé tůně spíš nouzovými zásobárnami pitné vody pro zbloudilé poutníky, kteří se navzdory zákazům do Brd vydávají. A ještě jednu záchrannou funkci má voda v Brdech: „Pokud tady například houbaři zabloudí, jsou potoky nejlepší cestou, jak se z Brd vymotat. Potok vždycky člověka spolehlivě vyvede z újezdu ven,” radí Urban.

Zabloudit by bylo tuze snadné. Lépe řečeno, nezabloudit by byl zázrak, nebýt Urbanova doprovodu. Desítky křižovatek v brdských lesích postrádají jakékoli značení, náš průvodce přesto štráduje terénem s absolutní jistotou. „Víte, já mám Brdy prolezlé. Dřív jsem býval ‚ilegál‘ a vandroval tady. Co jsem nestihl pěšky, to později dohnalo služební auto. Až si občas říkám, jestli bych neměl za možnost dělat tuhle práci někomu platit.”

Vida! To zní skoro jako pochopení pro „narušitele” vojenského prostoru. „Nejde ani tak o pochopení, ale spíš o to, že na čundráky mého ražení tady prakticky nenarazím. To jsou tiší a neviditelní lidé v zeleném, skrytí někde v lese. Ale když se novodobí ‚trampové‘ na internetu chlubí pirátskou osadou v Brdech, načež si ji sami podpálí, nebo když někdo vyrazí po cestě v módních barvách a ani se nepokouší schovat před vojenským autem, tak si o problém sám říká. O bezohledných autoturistech nemluvě.”

Otevřít? Nebo neotevřít?

Krajina působí dojmem, jako by dospěla k jakési oboustranně výhodné symbióze s vojáky. „Se střelbami si příroda celkem hravě poradí. Dnes v Brdech zůstávají největší škody po lovcích trilobitů,” ukazuje Urban rozkopanou stepní louku ve svahu nad Jincemi, kterou dobyvatelé kamenných otisků pravěkých živočichů proměnili v suťové pole. Jako někde v Alpách. „Přitom pro tyhle kšeftaře, co pak kámen prodají za tři čtyři tisíce, je lokalita na okraji vojenského prostoru vlastně požehnáním. My je odtud nanejvýš vyženeme, ale teprve jestli tu vznikne chráněná oblast, budou jim hrozit desetitisícové pokuty.” Největší předností Brd je jejich prázdnota. Území o ploše 20 x 40 kilometrů zabírá 26 tisíc hektarů, na něž připadá pouhých 26 (!) stálých obyvatel a hrstka staveb. Z těch viditelných jsou nejznámější zřícenina hradu Valdek, zámeček Tři trubky nad Strašicemi a pár obydlených domků jediné přeživší osady Kolvín nedaleko Padrťských rybníků.

Pak jsou tu samozřejmě ještě neviditelné armádní objekty, jsme přece ve vojenském prostoru. „Tady sídlí němí,” máchne kdesi v hloubi Brd rukou do lesa Urban. Proč němí? Jsou to prý vojáci, kteří vám ani neřeknou, jak se jmenují. „Sami vidíte, že tu vlastně nic není,” komentuje Urban nekonečné lesy, zatímco nás vozí po překvapivě kvalitních lesáckých silnicích. Na nich by snad brzy mohly přibýt další kilometry značených cyklostezek. Nebo ne? „Ale proč ne. Rozumnému turismu se, myslím, nikdo nebrání,” uvažuje Urban. „Problém je v tom, že takřka panenské krajině hrozí stavební boom. Pod správou vojenského újezdu bylo pět katastrů, které jsou už rozdělené do sedmadvaceti, jež si rozeberou okolní obce. Přitom právě pro ně by bylo nejlepší, kdyby se turistická infrastruktura soustředila do nich a Brdy zůstaly v celku, jak jsou.”

Ne kvůli tomu, aby Karel Urban mohl v pracovní době počítat kamenáče v Klabavě a po šichtě sbírat pod břízami trofejní houby na večeři, ale abychom náhodou nebyli poslední generací, která měla šanci ty raky a křemenáče v přírodě spatřit.