Osedláni koníčkem

Loket – Muž z lesa, i tak by se dal nazvat Martin Provazník, který se nebojí žádné práce. Ve volném čase, kterého moc nemá, se věnuje práci se dřevem a zejména pomáhá umělcům s jejich dřevěnými plastikami a sochami.

Martin se narodil v Karlových Varech. Kus svého života prožil v Nejdku a Rotavě.

Od roku 1999 začal pracovat pro loketské městské lesy. Zpočátku pracoval jako soukromník a později jako zaměstnanec.

* Co vlastně v těch lesích děláš?

Jsem správcem objektu Supí potok. Pro lesy pracuji, kde se dá, od zajišťování převozu materiálů, výstavby drobných staveb a mostků, až po dopravu rašeliny a odchyt volně se toulajících zvířat, zejména psů.

* Jak tě napadlo začít s motorovkou vyřezávat z pařezů a kmenů sochy?

Práce s pilou bylo moje východisko z nezaměstnanosti. Začal jsem v lese totiž nejdřív s pěstební činností a skončil jsem jako dřevorubec. Začal jsem od piky, sázení stromečků až kácení velkých stromů. Takže pila mě začala živit. V roce 2004 jsem začal pomáhat při Loketském plenéru, to je akce, kde se pravidelně sjíždějí umělci a ve volném prostoru tvoří již několik let. Jeden z plenérů byl řezbářský a já začal pomáhat umělcům s náročnými výtvory a naučil se s pilou tvarovat, co je třeba.

* Loketský plenér je vyhlášenou akcí, kdo tě z umělců jako první oslovil na spolupráci?

Na plenéru se objevil pan Juha, umělecký truhlář z Plzeňska. Namaloval sochu na dřevo a ukázal mi svoji výslednou představu. Pustil jsem se do vyřezávání a celé podle předlohy vyřezal motorovou pilou. Těch lidí potom přibývalo. Skvělá spolupráce byla například s Martinou Kosařovou a nebo řezbáři ze sousedního Německa. S nimi jsem dělal velkého zajíce a další plastiky, které jsou k vidění v loketských parcích, a každý rok něco přibude. Hodně jsem spolupracoval i s Honzou Sobotou, který byl tahounem plenérů.

* Viděl jsem tě, jak jsi začal vytvářet houby z kusů dřeva, to děláš často?

Jasně, houby jsou hrozně jednoduché tvary. Je to prkotina, která potěší oko. Každý, kdo umí zacházet s pilou, by ji měl umět udělat, je to hrozně jednoduchý tvar. Houbu uděláš do patnácti minut.

* Jak často se věnuješ tomuhle koníčku, jen tak něco vyřezat pro oko?

Je to takové moje relaxační hobby, ale zas tolik času na něj nemám. Proto se vždycky těším na plenéry, kde se můžu realizovat a můžu pomoct dobré věci. Až bude čas, chystám se udělat divočáka. Zatím dělám lidem radost s houbami a dalšími drobnými dekoracemi, abych potěšil lidi a udělal jim radost na zahradě.

* Tak tomu rozumím. Teď k tvému druhému asi taky hobby, odchyt psů a péče o ty pejsky, které nikdo nechce, jak tohle zvládáš?

Kynologii dělám od mládí. Na vojně jsem byl psovodem a z toho to vzešlo. Když přišel požadavek z města, tak jsem se dobrovolně přihlásil a zvíře jsem šel odchytnout. Časem to přerostlo až do potřeby proškolení na brněnské fakultě, kde jsem získal odborný certifikát. Bez toho dnes zvířata odchytávat nejde.

* Máš nějaký zajímavý odchyt?

Jsou to spíš smutné příběhy opuštěných psů, o které ztratili páníčci zájem. Pes je dezorientovaný, ztracený, vyděšený a z toho může pramenit i jeho agresivita. Ale jeden příběh byl takový veselejší. Jednou mi volali z benzinky, že je tam nebezpečný pitbull. Když jsem přijel, všichni se báli a byli zavření uvnitř benzinky, majitel si liboval, že má vyšší tržbu za kafe (smích). Pes pobíhal zmateně po benzínce, tak jsem na něj zavolal, on přiběhl a šel se mnou normálně do auta. Byl hodný, ale lidi děsil. Majitelce utekl z parku. Ta byla šťastná, že se našel a vše dobře dopadlo. Říkám tomu odchyt na piškotek nebo na volnou ruku, tu si pes očichá a jde s tebou.

* Co se děje s těmi, pro které si nikdo nepřijde?

Většinou jsou v krátkodobé péči loketských městských lesů, než si je někdo najde. Hledáme pro ně vhodné zájemce.

* A máte nyní nějaké pejsky, kteří by si zasloužili nové pánečky?

V tuto chvíli se staráme o tři pejsky, které můžeme čtenářům nabídnout. Máme tu Blacina, křížence ovčáka, je to temperamentní a šikovné štěně. Pak je tu Míša, je to vestaj (vesnické tajemství). Je čistě bílý a moc čistotný. Noa pak je tady naše Betinka, to je mestaj (městské tajemství) . Pořád něco bere a odnáší. Je s ní legrace.

* Děkuji za rozhovor.