Pořad: Nedej se
osoba
--------------------
Šumava. /Nesrozumitelné/ klesající. Vidí, abys krásu šumavských hvozdů /nesrozumitelné/ končinách shledával. Tak ještě jednoho léta podobný kousek země při návštěvě druhé buď si jist, že více se s ním neshledáš.
Vladimír JUST, faustolog, váchalolog, Šumavan srdcem, teatrolog profesí
--------------------
A to je to, že Váchal klame tělem často, protože na první pohled je to taková až klidná idylická šumavská zalesněná, smíšený les je tady s potůčkem, s kládama, krajina. Ale jakoby za tím, já nevím, Rabasem nebo za těmahle těma krajinářema českejma, najednou vykukoval při bližším ohledání a lampičkou teda zkoumání, najednou na vás vyskakuke "hierino zbož", protože najednou tam vidíte oči, vidíte tam příšerky, tadyhle to celý to je jeden velký drak, kterej se tam sklání a myslím si, že tohle není zdaleka jedinej případ Váchalovskýho oživování animace tý šumavský přírody.
Tomáš HAUSER, devatero řemesel, předseda váchalologického spolku Zázemí
--------------------
Když Váchal přijímal Hodka za svýho učedníka dřevorytu, tak mu řekl: Tak kouknou, takhle vypadají ty fidlátka, tadyhlecto je dřevěnej štoček, no, a takhle se do toho rejpá. No, a co tam vyryjou, tak to už je na nich. Tak a jsou vyučenej a dostanu 20 korun honorář. Váchal tím do toho byl ponořenej naplno, on že jo, z těch deníků je vidět, že jako 12, 14, 16 hodin denně prostě do toho bušil, no, a to je, to je pak úplně něco jinýho, no, že když 16 hodin denně reješ celej život, celej těch 60 let, tak, tak už ti to za to stojí si vymyslet jakoby, že máš vrtačku, která ti to odrejvá bezdřevinu. Tisknu to takovýmhle kuchyňským nožem, jo, že nemám tyhlencty, tuhle potřebu nějak těch vynálezů zdokonalování a tak, jsem tak nějak spokojenej s tím.
osoba
--------------------
Dovolte mi, abych vám přivítal jménem našeho pošumavského houbařského kroužku. Rozhodli jsme se dnešní sváteční den strávit tím, co je pro náš národ největším národním sportem, národní hrdostí, jedinou útěchou v dobách temna vycházkou do lesa. Kdo vstupuješ, vzdej se naděje, že plně pochopíš.
osoba
--------------------
Kdo vstupuješ, vzdej se naděje, že plně pochopíš.
Tomáš HAUSER, devatero řemesel, předseda váchalologického spolku Zázemí
--------------------
Tak se koukneme, co tam vylezlo. No, něco tam máme.
osoba
--------------------
Moře, kde moře si, to jen lesy jsou.
Tomáš HAUSER, devatero řemesel, předseda váchalologického spolku Zázemí
--------------------
Knížka Očarovaná Šumava, to je vlastně takovej protipól tý Šumavy umírající a romantický.
osoba
--------------------
Už tam musím být, jdeme celou věčnost.
Tomáš HAUSER, devatero řemesel, předseda váchalologického spolku Zázemí
--------------------
To je imho taková nedocizelovaná jako napsanina, co posbíral po hospodách nějaký historky během jednoho léta.
osoba
--------------------
Hej, běž ven.
Tomáš HAUSER, devatero řemesel, předseda váchalologického spolku Zázemí
--------------------
A jako přesto je to teda nádherný romaneto, ten duch tý starý Šumavy z toho čpí z každýho slova. Se to odehrává někdy 1850. Hiršl. 3 roky už tady takhle sedí zakletej.
osoba
--------------------
Zahnán na kraj propasti vzpomněl si Hiršl v poslední okamžik na staré pytlácké praktiky učiniti se neviditelným stihateli popatřením naň pohledem zdola skrze nohy.
Tomáš HAUSER, devatero řemesel, předseda váchalologického spolku Zázemí
--------------------
Podle Očarovaný Šumavy jsme tedy i natočili takovej amaterskej nezávislej film, v některých ohledech teda přímo panensky amatérskej. Možná má i trochu blíž než k filmu, tak má k nějakýmu zfilmovanýmu ochotnickýmu divadlu, no. Těžko soudit, no. My jsme docela početná partička Váchalovců, taková síť, takže herci byli a často nejdřív přišel herec a pak teprve role.
osoba
--------------------
Vy snad těm povídačkám věříte?
Vladimír JUST, faustolog, váchalolog, Šumavan srdcem, teatrolog profesí
--------------------
Člověk se na koukne a jako na tom močále se probořuje, probořuje víc a víc do toho a najednou má pocit, že se s ním houpe půda. A původní jistota, že tohle je kláda, mizí, že tohle je potom, taky mizí, najednou mu dojde, že vlastně ten potok je klamná iluze člověka honícího se za bohatstvím a máte tam očarovanou Šumavu. Celej ten příběh vlastně základní je, že se dva chtějí teda obohatit na nějakým pokladu. A tady vlastně je to na potoku. A tohle to tam najednou mizí a já mám pocit, že se pode mou houpe, houpou všechny moje původní představy.
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
To je nádhera. Veliká nádhera. Fakt jako tady.
Jaromír BLÁHA, expert Hnutí DUHA na ochranu divočiny
--------------------
Úžasný. Máme to tu zase. Bílá barva po rozkousanejch kostech, chomáče srsti pravděpodobně jelení úlomky nestrávených kostí. Další stopa vlka na Šumavě. Odebereme tady tenhle ten kus, kde je kus s úlomkama kostí.
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
Takové to, jak je v tom Váchalovi někdy se najde jen vějířek kostí, tak tady prostě ta smrt tudy šla, ten vlk, my jsme jí v patách. Zápas o cestu. Taky máme takovou scénu, jak Váchal s Annou Mackovou bloudí po Šumavě. Je to inspirované zápisem vlastně, co je v Šumavě umírající i romantické a dá se to najít i v denících někde. No, a 6 hodin bloudí nějakou divočinou.
osoba
--------------------
Není vidět na 5 kroků.
osoba
--------------------
Černé slizké bažiny. Obalené lišejníky.
osoba
--------------------
Tvar této mlhy neznám rozkaz, /nesrozumitelné/ loučí se ze země se sbírající průsvitný na místech olověný.
osoba
--------------------
Jak /nesrozumitelné/.
osoba
--------------------
Srážejí a materializují se.
osoba
--------------------
Média.
Vladimír JUST, faustolog, váchalolog, Šumavan srdcem, teatrolog
--------------------
A ten Váchal tady chodil s tím, že se úplně, nejen, že se poučuje z tý přírody, že se v ní úplně rozpustí, že ji nechá vlastně tu, tu přírodu promluvit, aniž do ní bude zasahovat čímkoli jiným než svou fajfkou, jo, svým skicářem a svejma barvama, že jo, tam je 544 barev v týhle Šumavě umírající a romantický, tak to samozřejmě už je jeho vize, ale tak, jak on se choval k tý přírodě, to je velice aktuální inspirativní a myslím si, že to je praprazáklad konceptu jakýchkoli ochrany divoký přírody. To není otázka odborně lesnická, odborně biologická, odborně, já nevím, právně vymezitelná a tak dále, ale velmi dobře cítil, že to je otázka pýchy lidskýho rozumu a otázka uznání, že něco je nad náma a že něco může bejt i chytřejší než my.
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
Jest ostatně věcí přirozenou, že všude tam, kde zájmy lidské střetnou se s přírodními, krása hyne. Co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění málo posud a částečně jen člověkem ovládaná sami prospěšný nakonec ta v zemi vytvářejí. Třeba zpočátku působení jich zhoubným býti se zdálo.
Jaromír BLÁHA, expert Hnutí DUHA na ochranu divočiny
--------------------
On tady trávil noci, spal tady, zažíval ty živly a to dění přírodní, takže to není lepší školy a lepšího výzkumu, než to takhle prožívat a pak si to člověk prostě uvědomuje takovýmhle způsobem. A pak on, on evidentně měl, měl tu schopnost vidět i věci, který opravdu, jak říkáš, normální lidi nevidějí. On se pohyboval nejen v tý materiální rovině, ale, ale i v tý ...
osoba
--------------------
Spirituální /souzvuk hlasů/.
Jaromír BLÁHA, expert Hnutí DUHA na ochranu divočiny
--------------------
... spirituální. Spalo se dobře, jenom ta pláštěnka propršela.
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
Autor knihy této vaří si snídani velmi časně ve slatích či na jiném opuštěném místě sám. Bez první dýmky tabáku stal by se očividně sentimentálnějším ještě, než kdy nyní jest. Dobrého pomálu i nutno v okolí aspoň seslabiti sílu čistého horského vzduchu.
Jaromír BLÁHA, expert Hnutí DUHA na ochranu divočiny
--------------------
Pro ten případ máme tyhle. A najednou mi začíná bejt pěkná zima.
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
Jisto, že chvíle u ohně strávené uprostřed rukou lidskou nedotčených, neb málo je míst, náležejí k chvílím v životě lidském nejkrásnějším, je-li ovšem člověk syt.
Jaromír BLÁHA, expert Hnutí DUHA na ochranu divočiny
--------------------
Ještě je úplně horkej, jo. Počítej s tím.
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
Aha, aha.
Jaromír BLÁHA, expert Hnutí DUHA na ochranu divočiny
--------------------
Udržíš to?
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
No nevím.
Jaromír BLÁHA, expert Hnutí DUHA na ochranu divočiny
--------------------
Akorát to nejde držet moc dlouho.
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
Tohle já budu muset vyprávět hercům, jak, jak se to vůbec drží ta horká miska. To tam, myslím, použijeme. Člověk otevře ty Váchalovy grafiky a připadá mu to až k pláči krásné a nějak zvláštně hluboce vlastně známé a znovu spojující s tou ztracenou přírodou u nás. Ale i ten text a zvláštní vlastně jednota obohýho, kde opravdu je to veliká výpověď o divočině, ale i o divočině v nás, o divočině lidské duše a nějakém věčném koloběhu života a smrti, že Šumava je spíš taky nějaký symbol.
Jaromír BLÁHA, expert Hnutí DUHA na ochranu divočiny
--------------------
Tady jsme v místech, kde je nejextrémnější klima a kde i ta obnova těch lesů, které dříve napadl kůrovec, probíhá pomaleji než v polohách nižších. Přesto ta příroda tady má recepty, jak to dokáže. Ty stromky v těchhle těch nejextrémnějších polohách vyrůstají nejčastěji právě kolem těch pahýlů, anebo jak vidíme tamhle, to je vlastně další fáze. Tam, když pak ty stromy popadají a začnou tlít, tak ty stromky, které dosud vlastně měly problém v té trávě se uchytit, tak nalézají prostor právě v těchhle těch tlejících uschlých kmenech. A když ještě budou tlít chvíli. A pak to vypadá jako, jako vidíš tamhle. Tady leží jeden kmen, ale ty stromky vyrůstají za ním a když se tam podíváme a odhrábneme to, tak, tak je pod nima mnohem starší a řekněme o 40 let starší strom, který tam hnil a na něm, na něm vyrostly.
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
Kolem kořenů či již jen pařezů a kol kmene touha po dalším životu v novém projevu svého rodu se jeví výhonky mladými z otců rašícími jest to volání po obnově. V této smutné krajině trudné a pochmurné z ustavičného zápasení života se zánikem živlů s vegetací a mlh se sluncem není jistě a nebude míst ku kratochvíli městského člověka s jeho trempingem a lyžařením, jako tu není míst v neproniknutelných houštích pralesa ku stavbě vil a továren. Zatím. Neboť lidská rozpínavost mezi nezná.
osoba
--------------------
Lidi, ahoj.
Tomáš HAUSER, devatero řemesel, předseda váchalologického spolku Zázemí
--------------------
Vlastně žijící legendy, šumavský bohémy Franty Klišíka. Ručně tištěná, ručně vázaná knížka barevnejch linorytů. 17 originálů a žádný kopie.
osoba
--------------------
Já jsem dokonce řekl, abych byl trošku rouhavý, já jsem to tenkrát zplodil a ty jsi to porodil. Děkuju.
osoba
--------------------
Dobrý.
osoba
--------------------
Tady je čerpač emery. To zase tam je vidět na těch fotkách krásně to prakticky téměř, téměř totéž.
osoba
--------------------
Jo, a tam jsou takový chomáčky a tím, že s tím zatřesu, dobrý, tak se to jakoby ...
osoba
--------------------
Stačí?
osoba
--------------------
Jo, teď už bych s tím netřásl.
osoba
--------------------
Kolo to celé pohánělo ten provoz. Jo.
Ivan ADAM, architekt
--------------------
My jsme na Šumavu přišli dílem proto, že jsme toužili žít ve zdravém prostředí, a dílem kvůli rodinným vazbám a minulosti a šli jsme sem s poměrně jasnou představou, co bychom tady chtěli dělat, že bychom chtěli navázat určitým způsobem na to, co tady znamenala Prášilská papírna pro ten prostor, ale vůbec jsme netušili vlastně, jak moc tou zemí je poznamenaný.
osoba
--------------------
Jo, dobrý, dobrý, teď to zase ...
osoba
--------------------
Stačí? Stačí?
osoba
--------------------
Ono se takhle odklopí, no.
Eva BLAŽIČKOVÁ, choreografka
--------------------
Ta papírna měla v sobě zřejmě nějakej genius loci. Mělo to samozřejmě souvislost s tím, jací, jací lidé tam přijížděli, protože to bylo vlastně taky letní sídlo určitý, určitý skupiny, řekněme, pražský společnosti, jezdilo se tam na letní byt, takže možná i to hrálo roli, ale určitě ta, to muselo bejt prostě romantickej, romantickej objekt tím náhonem s vodou, se vším, co se tam dělo v tý papírně.
osoba
--------------------
Koukejte se, co to dělá. Jo.
Ivan ADAM, architekt
--------------------
Na místo toho novýho baráku, kterej stojí za náma, tak tam byly dva domy. Blíž směrem sem k nám byl ten dům pro hosty a dál směrem od nás směrem k tomu zadnímu konci zhruba pod tím balkonem byla ta budova, který se říkalo teda klihárna, že jo, tam se vyráběly ty škrobový papíry. A ta tady teda stála ještě v roce 2006, než, než to současnej majitel zbořil a postavil tady tuhle tu věc. Takhle si to tady bohužel představují někteří, kteří v podstatě spolíhají na turistiku jako na masovej průmysl. No, takže tohle je ta zdivočelá Šumava, no a ta divoká Šumava, no, tak to se s tím těžká dá dát dohromady, že jo. Pro mě nakonec ta Prášilská papírna přes tu fyzickou podobu vlastně to nejdůležitější, co z ní zbylo, je to dědictví, který tady, že sem jezdili zajímaví lidi, že třeba mezi nima byl Váchal, kterej prostě v tý době prostě vytvořil jakýsi portrét Šumavy vizionářskej, kterej hovořil o věcech, o kterých prostě jeho současníci prakticky neměli tušení a dnes se to naplňuje. Myslím teda bohužel v tom negativním slova smyslu, jo, tak pro mě je tohle dědictví Marie Eggerthový Böhmový a Prášilský papírny, díky jejímu, jejímu postoji a možnosti toho, že ten Váchal tu třeba 3 měsíce v tý době mohl být a chodit tady po tý Šumavě a být v tý papírně, tak jako v podstatě díky ní jako ten Váchal měl tu možnost prostě s tím prostředím natolik splynout, že potom z toho vyrostlo tohle to neuvěřitelný dílo vizionářský.
osoba
--------------------
Že on si psal, že jo, čísla barev, jak to vysvítalo slunce nebo jaká byla mlha, jakou měla barvu, jakou vůni v tý době, to zaznamenával všechno a pak se to do toho snažil dát. Vůně, pachy močálů, jo, takovéhle věci po ránu, večer. To by z toho mělo být cítit všechno.
Tomáš HAUSER, devatero řemesel, předseda váchalologického spolku Zázemí
--------------------
Teda ta kniha Šumava umírající a romantická, to je prostě, to je Tádž Mahal, to je monument, prostě pomník umírající milence. A určitě kdo má nějaký konexe s divokou Šumavou, tak prostě ho Váchal nemůže minout, i kdyby se o to snažil sebevíc. Tadyhle byl záběr, tamhle dole stála kamera a ta hlavní řeč byla tady takhle.
osoba
--------------------
Zjevil se snou zakletému Hiršovi bavorský kobolt.
osoba
--------------------
Ó, ty chlupáči, chamtivost tvá tě ve dvojí zakletí uvrhla.
Jiří ZEMÁNEK, poutník, kulturní aktivista, historik umění, sdružení PILGRIM a Potulná univerzita přírody
--------------------
Tak Josef Váchal byl jeden z těch jako umělců, který si jako všiml toho velkýho ničení přírody, jo, třeba u nás to byl taky Ladislav Žák, nebo, nebo Rudolf Janda, taky prostě umělci, se dá říct a samozřejmě tady se Josef Váchal řadí vedle třeba Robinsona Jefferse nebo, a někdy /nesrozumitelné/ když půjdeme dál, nebo Johna Muira, že jo, který si opravdu všimli, že vlastně ta civilizace, do níž jsme vkládali takové naděje velké, že má prostě svoje velké limity a tak jo. A tehdy se hovořilo o ničení ekosystémů, určitejch jako oblastí, jo, takže Váchal hovořil o tom, že vlastně Šumava je ta valuta ustavičně klesající. No, a dneska jsme v situaci, kdy vlastně tou valutou, která takhle ubývá, hnije celá země. Váchal z mého pohledu přinášel novej příběh, že jo, prostě přicházel s tím, vlastně s tím, co, co jako dneska si uvědomujeme, když přemejšlíme o tom, jak tu krizi řešit, tak ji nevyřešíme žádným jako managementem ekologickým, žádným jenom přetransformováním hospodářství na jinech způsob, ale prostě novým vnímáním světa, jo. A Váchal říkal vše kolem ne jako já žije, cítí. Jo, to je myslím naprosto klíčová věta nebo jako, která prostě ukazuje, že vlastně jsme součástí živého oduševnělého svět. To je myslím první krok, jak můžeme se posunout a nějak celej ten koncept společenskej prostě proměnit. Jak to říká hezky David Abram, že ten smysl není v tom kontrolovat a řídit svět, ale spojit se s tím větším společenstvím země. To je smysl.
osoba
--------------------
Snad věřím tu i v setkání se s dušemi praotců mezi močály a v jeskyních kdysi zde žijících. Snad říkám jim, že vzdor všemu, čím obohatili jsme duši od oněch dob, toužíme po návratu k jich ohni, jejich prostotě a přirozenosti života. Eony věků však stojí mezi námi. Vzduch, světlo, voda a čas tisíckráte přeměnily tvary mrtvých. V nás pak věčné kolo tání žije.
Vojtěch BÁRTA, dramaturg,, režisér, divadelní chemik
--------------------
Je počátek srpna po druhé hodině ranní. Nebe plné hvězd. Chladno. Vítr jihozápadní mírný. Balvany pod křížem na vrcholu roklanském jsou dobrým útočištěm. Sedím zde a čekám. Přede mnou ve výši očí neurčitý šerosvit, chundel tmy a mlh spíše cítěných než zřených. V hloubce pod nohami tichá a pustá propast obtočená tušeným amfiteátrem lesů, nad něž postupem času pokračujícím pomalu ranním rozedníváním vyzírati počnou z temnot nafialovělé vrcholy blízkých hor. Občas vítr rozechvívá v největší blízkosti temné voje zakrslíků smrčin a dle jemných šelestů soudě i ony v hlubinách nížin pode mnou. Stojím zde nehybně v očekávání. Spjat s nesmírností panoramatu čekajícího své osvětlení.
