Předesílám, že nejsem lesník. Nicméně strávil jsem čtyři semestry na dřevařském inženýrství České zemědělské univerzity a myslím, že na základě této anekdotické zkušenosti se mohu dopustit následujícího soudu. Pokud si běžný lesník a dřevař přečte knihu Tajný život stromů, patrně se mu budou dělat mžitky před očima. Autor knihy Peter Wohlleben je vzděláním také lesník, ale je to trochu jiný lesník. Lesy nevnímá jako pole na celulózu a bez rozpaků hovoří o tom, že stromy cítí bolest.
Jeho přístup ke stromům je veskrze velmi polidšťující. Stromy v jeho popisu mohou vést „prostopášný život", mají paměť (tedy ne takovou, jako my, ale mají) a vůbec v textu o stromech najdete spoustu výrazů jako přátelství, pomoc, opuštěnost. Přečtěte si knihu a sami si doplňte výčet příměrů, obratů a obrazů, které ve spojitosti se stromy nepoužíváme běžně. Bude jich dlouhá řada.
Jak jsem přiznal, nejsem lesník a jak ještě přiznám, lesníci a dřevaři, které jsem poznal, mi v některých ohledech přišli protivní. Pýchou na své zelené kamizoly s kostěnými knoflíky i zpravidla naprosto utilitárním vnímáním lesa jako něčeho, o co je potřeba dobře pečovat, aby se to jednou podetlo a zpracovalo na pile. Lesníci mi většinou připadli jako uniformovaní lesní polnohospodáři.
Na druhou stranu přiznávám, že Wohllebenův silně polidšťující styl vyprávění mi byl zpočátku velmi protivný a zlobil mě. A to až tak, že jsem knihu odložil, že toho přepjatě „sluníčkářského" lesníka číst nebudu.
Dal jsem knize druhou šanci a v duchu si vybrané pasáže dělil dvěma. A trochu jsem se smířil s tónem, s jakým o stromech Wohlleben píše. A objevil jsem, že v řadě věcí s autorem souhlasím a sou-cítím.
V hospodářském stejnověkém smrčáku se vám to zažít nepodaří. Musíte proniknout natajno do Žofína nebo se posadit pod prastaré buky na úpatí Krušných hor. Vyrazit do Beskydských lesů. Pak to možná ucítíte. Pak se to ve vás probudí. Úcta k té mohutnosti, dlouhověkosti. Maně vás napadne, co asi tak všechno pamatují? Může vás přepadnout pokora, necháte-li svou dlaň chvíli přiloženou na kmeni. Zkuste nějaký kmen obejmout. Možná se nic nestane. Možná na malou chvíli podlehnete pokušení si myslet, že ten náš lidský svět není jediný. Možná je tu i svět úplně jiný... Uf, to jsem nechal unést!
Jestli jste někdy něco takového pod mohutnou korunu prastarého stromu pocítili, pak už vám nic nebrání přistoupit na to, že Peter Wohlleben hovoří o stromech jako o bytostech cítících bolest, schopných myslet, ovšem v pro nás neskonale pomalém rytmu života stromů.
Pokud se pustíte do světa stromů, jak jej popisuje Peter Wohlleben, nabídne vám nejen pohled do jejich povah, ale i řadu faktických informací. O stromech, o houbách, hmyzu, o lese. O nás. Můžou vám být užitečné, až půjdete s dětmi po lese. Můžete jim vyprávět, jak malé stromy trpělivě rostou a čekají na ten správný čas, kdy se jim otevře horní patro lesa. Můžete jim vyprávět o tom, jak vám jeden lesník nechal nahlédnout do tajného života stromů.
