Staré mašiny a vagony z bývalých cihelen a dolů odkazují k zaniklé arcibiskupské lesní železnici. Na začátku 20. století svážela dřevo z okolních lesů.
Z komína drobné zelené mašinky se vyvalí oblak dýmu a zhruba šedesát let starý stroj se dává do pohybu. Po úzkých kolejích za sebou táhne čtyři nekryté dřevěné vagonky s lavicemi, které jsou přichystány pro zájemce o svezení. Rajnochovická lesní železnice představuje pro turisty zajímavé a nevšední lákadlo.
Díky partě nadšenců vzniká naproti pile v Rajnochovicích kolejiště s výhybkami, nástupišti a přístřešky pro lokomotivy a vagony už od roku 2007. A pochopitelně budí zájem kolemjdoucích, kteří do areálu zvědavě nakukují z blízké cesty.
„Původně kamarád uvažoval o naučné stezce, která by připomněla historii arcibiskupské lesní železnice. V letech 1906 až 1921 svážela na rajnochovickou pilu dřevo z okolních lesů. Nakonec jsme ale nápad proměnili v něco hmotnějšího," usmívá se ředitel železnice Tomáš Hegar.
Spolu s pěti přáteli, kteří se na budování areálu aktivně podílejí, se mu letos podařilo položit dalších 100 metrů kolejí. Celkem jich je aktuálně v provozu zhruba třikrát tolik. Tři plus jedna mašinka
Úvraťovou trať zatím brázdí tři mašinky, čtvrtou je zapotřebí kompletně opravit.¨
Dvě lokomotivy odkoupili nadšenci před lety z cihelen v Žopech a Malenovicích, další dvě původně jezdily v břidlicovém dole na Opavsku. Ze stejných míst pocházejí i kolejnice a výhybky.
Veškerou jejich montáž i opravy lokomotiv a vagonů, které vznikají z původních důlních vozíků, zvládají dobrovolníci svépomocí.
„Víkendové brigády míváme dvakrát třikrát do měsíce," potvrdil Hegar, kterému svět železnice učaroval již v dětství.
„Už jako dítě jsem s kamarády blbnul v cihelně v Hrachovci, kde mašinky jezdívaly," říká pětatřicetiletý muž, jehož civilní zaměstnání asi překvapí málokoho. „Jezdím jako strojvůdce s nákladními vlaky," přiznává.
Zatímco s nimi se často pohybuje i více než stokilometrovou rychlostí, za svým domem v Rajnochovicích, který k zaniklé arcibiskupské železnici dříve patřil, si musí vystačit s jízdou krokem. I při ní vagony notně drncají a vržou.
„Mašiny by zvládly jet až 18 kilometrů v hodině, ale kvůli množství výhybek to zatím není možné. Koleje mají navíc rozchod jen 600 milimetrů," vysvětluje Hegar. Plány se mění
Podle původního plánu měly koleje měřit zhruba 1,5 kilometru a zčásti kopírovat trasu bývalé železnice. Nejen kvůli finanční náročnosti, ale také potížím s pozemky a nepoddajnému lesnímu terénu s prohlubněmi a stržemi však tuto myšlenku začíná Hegar spolu s kolegy opouštět.
„Trať nejspíše v budoucnu protáhneme k nedaleké restauraci Ve Dvoře. Sice tudy koleje nikdy nevedly, ale přijde nám to jako smysluplný cíl. Budeme sice muset překonat silnici, ale to by neměl být problém. Výstražné kříže máme přichystané," ukazuje Hegar na dva typické sloupky s červeno-bílým značením složené za depem pro mašinky, které vzniklo z vyřazeného nákladního vagonu. Zajímá vás dění v krajích?
Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.
Už letos zřejmě v areálu vzniknou nová nástupiště. V příštím roce by pak mohla začít růst dřevěná vozovna s výstavními plochami na stěnách. Objeví se na nich jak archivní fotografie lesní železnice, tak i snímky z výstavby její mnohem mladší nástupkyně.
„Jestli se nám to podaří, záleží hodně na penězích," připouští.
Obnovu lesní železnice sice finančně podporují kraj, obec i někteří drobní sponzoři, většinu peněz však musejí příznivci rajnochovické úzkokolejky stejně vytáhnout z vlastních kapes.
Zájemci o svezení speciálním vláčkem mohou členy Společnosti pro obnovu rajnochovické lesní železnice kontaktovat na telefonních číslech, která najdou na webových stránkách sdružení, případně na Facebooku.
„Vždy se dá domluvit, vstupné bývá dobrovolné. Běžně k nám jezdí výlety seniorů a dětí, které jsou z vláčků nadšené," uzavírá Hegar.
