S válkou je spojeno velké chemické znečištění. Zapomíná se na to, že válka je špinavá a jedovatá, řekl dnes na semináři Komise pro životní prostředí Akademie věd ČR s názvem Environmentální dopady války na Ukrajině Tomáš Cajthaml z Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Mezi hlavní chemická rizika války patří bojové aktivity, provoz a oprava techniky a poškozování infrastruktury.
Střelivo nebo exploziva využívaná v bojích kontaminují životní prostředí organickými látkami a toxickými kovy. Problematická je vyhozená munice, nevybuchlá munice a rezidua munice. Příkladem znečišťovatelů je například olovo obsažené ve střelivu. Kov je přitom kumulativní jed hromadící se v kostech. Trinitrotoluen (TNT) přítomný ve výbušninách je toxický, ovlivňuje játra a imunitu a může být karcinogenní.
Přírodu znečišťuje podle Cajthamla i provoz vojenské techniky, například vytékající pohonné hmoty, havárie a nebo servis techniky. Válka má environmentální dopady, když se naruší infrastruktura jako budovy chemického průmyslu, ropovody a podobně.
„Musíme se obávat toxických kovů, zbytků výbušnin a ropných produktů, kterými jsou vojenské oblasti kontaminovány,“ řekl Cajthaml.
Podle Lukasze Chrzanowského z polské Technické univerzity v Poznani je odstraňování kontaminace v přírodě ve vojenských oblastech velice drahé. „Čím více máme moderní vojenskou techniku, tím větší mívá dopady na životní prostředí,“ řekl.
Cajthaml připomněl dřívější nečekané problémy, které vznikaly po válce. „Například se zjistilo, že beryllium je velmi toxické, má mutagenní a karcinogenní účinek s latentní periodou až několik let. Za druhé světové války bylo ale normou ho využívat ve vojenském průmyslu,“ přiblížil. Ve válce ve Vietnamu vznikaly jako vedlejší produkt dioxiny, které patří mezi jedny z nejjedovatějších organických znečišťovatelů. Kontaminovaly půdu, vody a sedimenty. Po válce v Zálivu až 210.000 vojáků mělo chronickou multisymptomatickou poruchu s vytrvalými bolestmi hlavy, poruchami vnímání, únavou, vyrážkami a podobně. Dodnes není uspokojivě vysvětlená.
Hana Müllerová z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR vysvětlila, že z pohledu práva neexistuje žádná univerzální úmluva, ale stovky dílčích úmluv na ochranu životní prostředí. Problémem je ale to, že nemají většinou žádné sankce nebo donucovací mechanismy při porušení.
„Mluví se o takzvané ekocidě, která je navrhována mezi trestní mezinárodní zločiny, ale zatím nemůže být oficiálně stíhaná,“ vysvětlila Müllerová. Dodala, že Mezinárodní trestní soud v Haagu může soudit pouze jednotlivce, ne státy, a ne každá podaná stížnost je řešena. Podmínkou trestní odpovědnosti je úmysl a znalost věci, což je u životního prostředí náročné prokázat.
ČTK
