Když s ním rozmlouváte při procházce parkem, máte pocit, že mládnete. Automaticky vás nakazí svou vitalitou, rozhledem, citem pro krásno. Botanik Václav Větvička letos oslavil 80. narozeniny a v plné síle se věnuje tomu, co opravdu miluje – stromům, květinám, umění a lidem, jimž o tom všem na zámku Štiřín vypráví. Tam před deseti lety zavolal řediteli Václavu Hrubému a zeptal se ho, jestli nepotřebuje zahradníka. Náhodou potřeboval. „Prodloužil mi tím život nejméně o deset let," usmívá se Větvička. Štiřínského ředitele ovšem zná už desítky let. Když Václava Hrubého za minulého režimu komunisté popotahovali za údajné rozhazování kvůli údržbě zámeckého trávníku, Větvička napsal posudek, v němž vědecky doložil, že se tráva musí sekat i za socialismu.
* Říkáte o sobě, že jste zámecký zahradník. Co z toho povolání máte nejraději?
To je spíš zaměstnání než povolání, protože já nejsem ani vyučený zahradník. Možná ale mám nějaké geny, neboť jeden můj prastrýc byl zámeckým zahradníkem u Morzinů ve Vrchlabí. Spoluzakládal tamní park. Navíc když jsem v roce 1963 po vojně přišel do Průhonic, náš šéf pan inženýr Svoboda nás tahal po zámeckých parcích v okolí. Tehdy jsem navrhoval, ať každý z nás stipendistů dostane na starost nějaký park a v něm realizuje svoje nápady, udržuje ho a rozvíjí, čímž se bude učit. Bohužel se mi to nepodařilo až do roku 1984, kdy jsem byl jmenován šéfem Průhonického parku, abych ho připravil na oslavy 100. výročí jeho založení. Pak jsem zase pracoval jako řadový pracovník Botanického ústavu a po převratu jsem byl ustaven jeho vedoucím až do roku 1992. Tam jsou kořeny mého zámeckého zahradnictví.
* Doslechla jsem se, že jste s docentem Bohumilem Kavkou, který byl 40 let ředitelem výzkumného ústavu v Průhonicích, chodili po parku a stylizovali jste se do stromů, abyste věděli, kde je zasadit. Je to tak?
To je pravda. Průhonický park totiž nikdy neměl projekt. Byl celý až do dnešní podoby vytvářen intuitivně, nikoli živelně. Velkou intuici měl jeho zakladatel hrabě Arnošt Silva-Tarouca, který k němu přišel díky věnu své ženy Marie Antonie Nosticové, neboť park předtím 80 let vlastnili Nosticové. Silva-Tarouca zpočátku řešil prostory tak, že nechával vzácné a velké stromy stát, odtěžoval nálety a plevel, uvolňoval park a z těch porostů ho vytvořil. Park je parkem tehdy, když existuje velký kontrast mezi parterem, travnatou plochou a vysokou zelení. Rigorózní zahradní architekti a kunsthistorici tvrdí, že do barokního zámeckého parku nepatří jehličnaté dřeviny, neboť v našem prostředí byl tvořen výhradně středoevropskými listnatými stromy, lipami, jasany, javory, jilmy.
* A co květiny, které jsou nedílnou součástí zámeckých zahrad?
To je právě ten ohromný háček a otázka kritérií. Třeba tady na Štiříně nám památkáři vyčítali, že jsme sem zavedli rododendrony, které tu předtím nebyly. Do pravého anglického, přírodního, neřku-li barokního parku naprosto nepatří. S panem ředitelem Hrubým, kterého chtěli vyhodit už za socialismu, jsme přemýšleli, že bychom odešli na zámek Jemniště, kde potřebovali kustoda. Pamatuju si na slova jedné památkářky, která nám tehdy řekla, že nás tam nikdy nepustí, protože bychom tamní park zničili vysázením rododendronů. Mimochodem, víte, jaký je jejich český název?
* Nemám tušení.
Pěnišník. Vymysleli ho bratři Preslové, kteří se inspirovali v ruštině. Na Sibiři hned za Uralem totiž rostl druh rododendronu, po jehož požití se lidé cítili jako opilí, takže pjanyje, a tomu keříku říkali pijanišnik. Z toho pak vznikl počeštěním pěnišník.
* A teď je ho plný Štiřín.
To jsou zahradnické paradoxy. Pravda ale je, že pravý barokní park, v podstatě obora, je bez barevných skvrn. Pokud tam jsou, jde o barevně olistěné dřeviny nebo kvetoucí stromy jako koňské kaštany čili jírovce. Záhonky tam nepatří. Na druhou stranu u každého barokního zámku nebo kostela je parter, tedy pravidelná zahrada vycházející z geometrického tvaru. Zářný příklad renesanční a posléze barokní zahrady je ta královská u Belvederu v Praze u zpívající fontány. Obdélník rozdělený na čtverce, čtverce na trojúhelníky, přičemž geometrické tvary jsou zdůrazněné takzvanou bordurou, lemem z dřevin. My ji tu máme také, ale kvůli svažitému terénu je v podobě dvou souběžných elips z buxusu, což je typický prvek barokní úpravy.
* O zámeckém zahradníkovi jsem pochopitelně mluvila s nadsázkou, protože vy jste nejznámější český botanik, byl jste patnáct let ředitelem Botanické zahrady Univerzity Karlovy. Tam jste asi k rostlinám přistupoval úplně jinak, protože jste musel myslet na vzdělávací a poznávací funkci zahrady.
To v každém případě. Avšak mou hlavní starostí během té doby byla péče o lidi, shánění financí a materiálu, objíždění dodavatelů. Dokonce jsem na několika snímcích zachycen, jak v montérkách ryju záhony, protože lidí bylo málo.
* Copak záhony, ale vy jste hlavně obnovil rozpadající se skleníky. Jak se vám to povedlo?
To byla ohromná shoda okolností. Jsem v podstatě nýmand, který by ničeho nedosáhl, ale přál mi osud. Po převratu se na katedru botaniky vrátil můj profesor Jan Jeník. Málokdo o něm ví, že je nositelem Qaboosovy ceny. A málokdo ví, co to je Qaboosova cena. Za ekologii ji uděluje UNESCO, protože Nobel obor ekologie neznal. Z prostředků jednoho z ropných magnátů v Perském zálivu sultána Qaboose, který je ohromným mecenášem vědy, školství a umění, byla založena nadace, jež uděluje tuto ekologickou cenu. Jejím prvním nositelem je právě profesor Jan Jeník. Do té chvíle ji dostávaly jen velké kolektivy, třeba správy afrických národních parků. Když se vypisoval konkurz na místo ředitele Botanické zahrady, profesor Jeník doporučil Přírodovědecké fakultě UK, aby mě vyzvala k účasti. No a já jsem výběrové řízení vyhrál a jako ředitel jsem zjistil, že skleníky jdou nabírat na lopatku, jak byly shnilé. Děkanem byl v té době můj lyžařský kolega profesor Čepek, s nímž jsme společně vyškemrali peníze z Všeobecné pokladní správy na jejich opravu. Nechali jsme udělat projekt a už se to rozjelo.
* To šlo na místní poměry docela snadno.
Vůbec ne, jak už to bývá, projekt byl finančně podhodnocen, aby vyhrál. Ale zase klika. Ministrem životního prostředí byl tehdy absolvent naší fakulty Martin Bursík. Když jsem za ním přišel s prosíkem, našel nějaké peníze v rezervě a my jsme mohli skleníky dodělat.
* Jsou tam dodnes kaktusy s potměšilým názvem Stolička pro tchyni?
Zajisté. Každému doporučuji ke zhlédnutí Schwiegermuttersessel, neskutečně ostnaté, pichlavé kaktusy, které vypadají jako taburetek.
* Překvapil mě váš názor, že kácení tropických pralesů, o němž se tolik hovoří, je pro lidstvo překvapivě méně nebezpečné než těžba v Rusku a Kanadě. Proč to tak vidíte?
V Amazonii by přírodní podmínky dovolily vývoj hospodářského lesa. Ale zakládejte les na věčnoj měrzlotě někde na Sibiři! V polovině 90. let minulého století hrubý odhad zněl, že 49 procent lesů mizí v tropech a 51 procent v Kanadě a na Sibiři. Z toho plyne moje tvrzení.
* Co si myslíte o geneticky upravovaných rostlinách, má se člověk pouštět do opravování přírody?
Dneska lidstvo vůbec neví, kdy z brukve zelné vznikly modifikované organismy jako květák, zelí, kapusta a kedlubny. Je pouze otázka metody, jak a kdy k takovému šlechtění a výběru dochází. Kdysi dávníčko to dělali naši předkové asi náhodně a dnes to můžeme při určitých znalostech dělat přenosem genetických informací. Znám dostatek velice erudovaných rostlinných fyziologů, mezi jinými profesora Zdeňka Opatrného, kteří v tom nevidí žádné nebezpečí. Stává se z toho ale určité politikum. Pochopitelně jako všechno ve všech lidských oborech, záleží na úměrnosti, na udržení ve zvládnutelných polohách a lidských rozměrech.
* Jsme schopni to v nich zachovat a ve jménu zisku či moci nepustit otěže z kontroly?
Lidstvo an sich, to znamená populace Homo sapiens, má schopnost toto všechno udržovat v regulérních mezích. Bohužel někteří jedinci se z této populace vymykají, ať jsou to politici, příliš horliví byznysmeni, zastánci rozmanitých religií a směrech na nich závislých. A to je ten nevyzpytatelný prvek, který může do všeho zasáhnout, vizte atomovou bombu.
* Je zajímavé, že obory tak esteticky přitažlivé a křehké jako botanika, lesnictví, ekologie vůbec, jsou u nás často spojovány s drsnými politickými souboji. Typickým příkladem je kůrovec na Šumavě. Je pravda, že vy patříte k odpůrcům teze, že si příroda pomůže sama, takže to máme nechat na ní?
Jestliže se uprostřed civilizované Evropy na relativně malé ploše přestaneme o přírodu starat a v těchto podmínkách jí nenabídneme pomocnou ruku a budeme věřit tomu, že se tam vyvine nový prales, tak navrhuji začít u sebe. Třeba tak, že přestaneme chodit k lékaři, pečovat o sebe a pak není vyloučeno, že tak, jako se možná vyvine nový prales, se mezi námi vyvine i nový pračlověk.
* Svůj postoj opíráte i o to, že Schwarzenbergové při náletu kůrovce ve svých lesích bez milosti těžili.
Přesně tak. Oni byli velcí hospodáři. A přestože Klostermann komentoval spoušť, kterou napáchali kůrovec a větrné polomy kolem roku 1870 slovy, že se z toho Šumava už nikdy nevzpamatuje, péčí starých Schwarzenbergů se tam les vrátil a my jsme měli možnost vyhlásit národní park. Ty nejcennější partie zůstaly zachovány, zatímco my jsme je nechali sežrat. Kůrovec je dnes nejchráněnější živočich u nás, má k dispozici 20 tisíc hektarů a další mu jsou nabízeny. Co k tomu dodat? Je to katastrofa a já se domnívám, že autoři myšlenky bezzásahovosti...
* K nim mimochodem patřil i Martin Bursík.
... stanou když ne před řádným, tak před morálním soudem. Lesu se musí podat pomocná ruka. Svůj díl viny ovšem nesou i Schwarzenbergové, kteří chtěli holiny po kůrovci okamžitě zalesnit. Samozřejmě se nikdo nenamáhal, aby vysbíral šumavský klimaxový smrk, který tam zůstal například u pramenů Vltavy. Viděla jste to tam teď někdy?
* Hrůza.
Je to strašné, strašné. Kdysi tam byly očíslované stromy, pamatuji, jak to tam bylo všechno krásné. Schwarzenberg to ale chtěl v 19. století doplnit rychle, bral komerční osivo a neváhal použít i tzv. chlumní smrk. To je ekotyp smrku třeba z Posázaví, který se dnes zachoval asi na osmi posledních místech. Je to smrk z výšek do 300 metrů, není zvyklý na sněhové kalamity, na krátkou vegetační dobu a dlouhé období odpočinku. Zatímco šumavský smrk v zimě větve připažuje, takže sníh po nich klouže, tento morfotyp má rozpaženo a větve se mu vylamují. Tím bylo zavařeno na velký problém současnosti. Když nastoupily větrné a kůrovcové kalamity, nebyl jim schopen odolat.
* Existují příklady povedeného zásahu člověka, kdy přesadil rostlinu do nepřirozeného prostředí, a přesto se uchytila?
To je kus od kusu. Když mluvím o svém oboru, jímž jsou dřeviny, tak u nich to dokonale vyčistí klimatické podmínky. V současné době, kdy jsou zimy mírné, zdánlivě přežívá spousta rostlin, které nezvládly třeba zimu 1928–29 nebo třicetistupňový pokles teplot na Nový rok 1979. Hodně to také záleží na lokalitě a ochraně. Když takovou dřevinu vysadíte do chráněné polohy před jižní frontou zámku a chráníte ji před sluncem, přežije to. Například Robinia pseudoakcia, trnovník bílý, akát, který pochází z mnohem jižnějších zeměpisných šířek ve Spojených státech, je třeba na jižní Moravě dominantní dřevinou.
* V posledních letech jste zakotvil na Štiříně. Dalo by se o něm říct, že nejde jen o zámek rodiny Ringhofferů, ale teď už také Václava Hrubého, který s ním spojil svůj profesní život a zasloužil se o jeho současnou půvabnou podobu?
Slyším to od vás poprvé, ale naprosto s tím souhlasím. Kdyby nebylo Václava Hrubého, možná bychom dnes stáli před holými zdmi. Zasloužil se o jeho zachování a rozvoj svou houževnatostí, tvrdohlavostí a ohromným estetickým citem.
* Prý zachránil zdejší úžasnou kapli, která se měla stát vinárnou.
To se datuje do roku 1987, kdy někdo na ministerstvu školství vymyslel, že by se z ní mohla stát hospůdka či vinárnička. Chtěli probourat otvor do jídelny, která byla postavena v 50. letech. Hrubý tehdy všechny papaláše přesvědčil, že restaurace už jeden bar vlastně má, ale zato v celém zámku není hudební síň. A na tu by se kaple hodila výborně, protože má ohromnou akustiku. Oni mu na to skočili, uvolnili peníze, opravily se všechny fresky, obrazy a sochy.
* Čímž se otevřela cesta k tomu, aby v ní Josef Suk dával pravidelné vánoční koncerty.
Ano, Mistr Josef Suk byl velkým příznivcem Štiřína. Začalo to na velkém schodišti před zámkem v roce 1992, kdy tady Josef Suk natáčel Humoresku. Pan Hrubý stál poblíž, a protože je neskutečně citlivý, válely se mu slzy po tváři a Suk k němu došel a pronesl: „Nemusíte mi nic říkat." A tak vzniklo jejich přátelství až za hrob. Z něj pak vzešel festival Sukův hudební Štiřín.
* Kromě toho, že tu má Josef Suk bustu se slovy připomínajícími lex Masaryk, tedy Josef Suk se zasloužil o rozvoj zámku Štiřín, je tu i další vzácná památka na rodinu Suků a Dvořáků, totiž dva svícny.
To je fyzická památka na Antonína Dvořáka, který měl ve svém pražském bytě dva krásné, ale neobyčejně těžké pětiramenné svícny. Aby se jen tak nepřevrhly a od svíce nic nechytlo, jsou vylity olovem, takže normální smrtelník je nepozvedne. Zdědila je Dvořákova dcera Otylka a jeho zeť, hudební skladatel Josef Suk starší. S ním můj dědeček v Křečovicích a Sedlčanech hrával taroky, abych si přihřál rodinnou polívčičku. Otylka se o svícny starala, čistila je a pak je věnovala synovi Josefovi. Svícny cídila jeho žena Mařenka. Z přátelství je poté věnovali panu Hrubému a on je deponoval tady.
* O kolik hektarů se tady staráte?
Je tu 14 hektarů intenzivního parku a celkem 38 hektarů lesních a ostatních ploch. Původní ringhofferovská výměra čítala 56 hektarů. Ke druhému výročí svých 40. narozenin jsem požádal o omezení své činnosti v parku, takže jeho správu převzal můj nástupce z Průhonic inženýr Staňa, vynikající dendrolog a sadovník. Co si ale budeme říkat, hlavním šéfem je Václav Hrubý, bez jeho souhlasu tady neustřihnete ani větývku a nevysadíte kytku. Dneska ráno třeba určil, kde budou stát tady ty palmy. Vede to tu pan Hrubý a hlavně jeho estetické cítění, my jsme jen takoví nedůležití vykonavatelé. V současné době mám speciální profesi dendrolog propagátor. To neznamená, že rozmnožuji dřeviny, ale vyjadřuji se k jejich stavu a smyslu. Podstatné ale je, že provázím výpravy rozkvetlým Štiřínem. Zvu tímto všechny na prohlídku 19. května na 9.15 hodin, kdy z tohoto nádherného nádvoří budeme vycházet do parku a půjdeme strom od stromu. Kromě toho tady budou speciální výstavy spojené s Ringhoffery, rozmanité atrakce v podobě řemeslné vesničky, otevřené budou všechny pokoje, sály, prostory.
* Řekl jste, že jestli na něco umřete, tak na konflikty mezi lidmi, kteří se neumějí domluvit. Přitom zrovna Štiřín, který je příspěvkovou organizací ministerstva zahraničí, je spojen s řadou bojů a sporů. Když byl šéfem diplomacie Karel Schwarzenberg, chtěl zámek prodat, údajně Zdeňku Bakalovi. Odhadní cena činila 650 milionů, účetní o polovinu nižší. Není snad pravda, že jen zdejší stromy starší 50 let mají hodnotu přes 400 milionů korun?
Je tomu tak, to je údaj z roku 2008. Postupoval jsem podle metodiky Agentury ochrany přírody. Při výčtu hodnoty stromů starších 50 let v přední 14hektarové části jsem došel k ceně 401 milionů korun. Když k tomu odhadci připočetli stromy mladší, travnaté porosty, keře a devítijamkové golfové hřiště, došli k číslu 52 milionů. Nevím, jestli vůbec brali v potaz, že jsou tu sochy Matyáše Brauna a vázy Stanislava Suchardy. Vyčíslete jejich hodnotu! Mimochodem profesor Ivan Otruba napsal knížku 100 +1 našich nejkrásnějších zahrad a parků a v případě Štiřína tam má podtitul „Díky golfu překrásný park". Je tomu skutečně tak. Tím, jak kluci pravidelným střihem park udržují, vytvořili parketový vzor a já neznám v republice lépe udržované partery než tady na Štiříně.
* Jste čerstvý osmdesátník, pyšníte se mnoha oceněními, Medailí Vojtěcha Náprstka či titulem Šarmantní osobnost roku, celý život jste zasvětil krásám České republiky. Myslíte si, že perla jako zámek Štiřín a jeho park by měly zůstat ve vlastnictví státu?
V každém případě. V každém případě. V každém případě.
***
„Dneska lidstvo neví, kdy z brukve zelné vznikl květák, zelí, kapusta a kedlubny. Je pouze otázka metody, jak a kdy k takovému šlechtění a výběru dochází."
„Kůrovec je dnes nejchráněnější živočich u nás, má k dispozici 20 tisíc hektarů a další mu jsou nabízeny."
KDO JE VÁCLAV VĚTVIČKA
• Narodil se 13. ledna 1938 v Praze. • Vystudoval obor geobotanika na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. • Po vojenské službě nastoupil jako stipendista do Botanického ústavu ČSAV v Průhonicích, v období 1984–85 a 1989–1992 byl šéfem Průhonického parku. V letech 1992–2007 vedl Botanickou zahradu Přírodovědecké fakulty UK Na Slupi. • Od roku 2008 byl vedoucím zámeckého parku na Štiříně. • Václav Větvička je autorem mnoha odborných a populárně vědeckých knih. Za ně mu byla v roce 2004 udělena Medaile Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy. V roce 2014 získal ocenění Šarmantní osobnost roku. • Od roku 1997 vystupuje v ranním bloku ČRo 2 – Praha Dobré jitro. Záznamy Dobrého jitra s Václavem Větvičkou vyšly knižně, např. pod názvy Moje květinová dobrá jitra (2003) a Moje vzpomínková dobrá jitra (2004) a osm dalších v letech 2005–2016.
