Rozhovor s Jiřím Vorlíčkem, majitelem Dřevorubeckého muzea
Rataje nad Sázavou – Jiří Vorlíček, zakladatel Dřevorubeckého muzea je na první pohled velmi impozantní muž, ve kterém byste možná jen těžko hledali absolventa ČVUT a odborníka na všechno motorové. Svou vášeň, která mu vynesla i několik titulů mistr České republiky v práci s motorovou pilou, se zcela skromně rozhodl ukázat veřejnosti hlavně proto, aby pomohl zanedbanému ratajskému zámku. Jeho záměr se mu daří a díky spolupráci s městysem se muzeum postupně rozšiřuje.
* Muzeum se stále rozšiřuje. Jaké bylo ve svých počátcích?
Začínali jsme původně v té nejmenší místnosti a jak to postupně narůstalo a přibývaly exponáty, tak díky dobré spolupráci s místní obecním úřadem jsem rozšiřovali muzeum i o další místnosti. Letos jsem rozšířil tu třetí, největší místnost, kde stojí velký lipový stojan.
* Podporujete nějak chod Dřevorubeckého muzea?
Celé muzeum podporuji různými akcemi. Jedna z takových akcí je i Ratajské dřevosochání a řezbářství. Letos jsme pořádali v pořadí již čtvrtý ročník. Podpora muzea je zejména v tom smyslu, že všechny dřevovýrobky, které v jednotlivých ročnících vzniknou, se stávají součástí muzea. Žádný kousek dřeva neopustí brány muzea. Druhou akcí, kterou tady dělám je na posvícení svatého Matouše kolem 20. září, a to je házení oboustrannou sekerou. To je akce pro místní lidi. Potom také pečení ratajských medovníků, protože já ještě včelařím. Dávám lidem vzorky medu a ženské z toho pečou medovníky. Hází se při tom sekerou a degustují se jednotlivé kousky. Předsedkyní degustační komise je moje paní zubařka. Takže je to taková venkovská, přátelská akce.
* Odkud si na takové akce zvete lidi?
Z celé České republiky. Letos přijeli například lidé z Bystřice pod Hostýnem, kde je dřevařská škola, potom z Bzence, ze Stráže pod Ralskem, je tady člověk z Bystřice pod Pernštejnem, Míra Gros z Uhlířských Janovic.
* Co vás vedlo k tomu založit Dřevorubecké muzeum. Přece jen je to poměrně netradiční.
Já jsem studoval motorky, v Praze na ČVUT. Pak v Divišově skončila plochá dráha, kam jsem hodně jezdil. Ale sbíral jsem staré motorky, veterány. Což pak z nějakých důvodů, ať už finančních, či prostorových, nešlo. Potom jsem v roce 1997 nastoupil do Husquarny, tak mě bavily i staré pily, které se používaly dřív. Nicméně tehdy jsem byl časově dost vytížen i jinak, ale přibližně od roku 2007 jsem ty staré pily a pilky začal sbírat. V roce 2011 jich už bylo kolem šedesáti. Chtěl jsem to také ukázat veřejnosti.
* Byl i jiný důvod, proč jste muzeum založil?
Snažil jsem se mimo jiné hledat i náplň tady pro ratajský zámek, nějakým způsobem mu pomoct. Jsem ratajský rodák a mám k tomu místu vztah.
* Je v okolí nějaké podobné muzeum, myslím, co se takové sbírky týče?
Není, sem tam jsou možná někde menší, lokální sbírky, třeba někde v hospodě mají pár motorových pil. Ale na zámku Ohrada v Hluboké nad Vltavou, kam také jezdíme na Dřevosochání, tak tam se nachází pár motorových pil, ale hlavně v depozitáři.
* Je náročné udržovat jednotlivé exponáty?
Určitě je náročné udržovat je v takové podobě, aby to bylo expozičně publikovatelné.
* Jak je dřevorubecké muzeum navštěvované?
Musím říct, že se to docela rozkřiklo, jednak samotné muzeum, ale i ty akce dřevosochání. Na tu závěrečnou vernisáž přijde kolem tři sta lidí. To mě vedlo k tomu, že jsem založil loni podle nového občanského zákoníku občanské spolek neboli sdružení a pod hlavičkou spolku, který se jmenuje Český dřevorubec děláme akce dřevosochání a dřevařská sympozia po celé republice. Takže jsem byli například na brněnském výstavišti v rámci Silva regina, která je jednou za dva roky. Letos poprvé pojedeme na zámek Ohrada, děláme Nýrsko a děláme Harrachov.
* Váš vztah k pilám je jasný. Jaký máte vztah ke dřevu?
Já v Ratajích žiju od malička a do lesa je to všude kousek. Mám do lesa i všechno vybavení, traktor, železného koně, pásový katr. Já si všechno ze dřeva dělám sám. Je mi to zkrátka blízké, duševně blízké.
