Zofínský prales toho umí mnoho. Umí postrašit, okouzlit, ale i překvapit - třeba tím, že jeho stromy dokážou pohybovat mnohatunovými balvany. Pod vrstvou tlejícího listí leží ukrytý příběh nejen o našem přírodním bohatství, ale také o evropské divočině nedozírné ceny...

OSUDOVÁ PROCHÁZKA Jak dalece plánujete své aktivity? S měsíčním či půlročním předstihem? Když hrabě Buquoy psal v roce 1838 dopis svému lesmistru Františku Železnému, musel vědět, že jeho rozhodnutí neocení ještě ani generace dětí jeho dětí, ani jeho pravnukové, ale až další pokolení nového století. Rapidní proměna krajiny 19. století, během které mizely hluboké a člověkem nedotčené lesy, přivedla hraběte Buquoye k rozhodnutí, jež ve střední Evropě nemělo obdoby.

Ve slavném zakládacím dopise napsal: „Při své dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem trať II. hlavního dílu mezi pasekami č. 10 a 20, mezi potokem Almbach a délící čarou (pravděpodobně myšlena státní hranice s Rakouskem - pozn. aut.) jako prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem. Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení a pňkazuji Vám, abyste dalšími rozkazy uvedl tuto mojí vůli v skutek, aby v této části žádné dříví se nekácelo, stelivo nehrabalo a drobné dříví nesbíralo, zkrátka, aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu." Rozhodnutí hraběte Jiřího Buquoye nebylo náhodné - byl pozoruhodnou renesanční osobností, a sám Johann Wolfgang Goethe Buquoye dokonce nazval „svým věrně spjatým přítelem a bratrem". Buqouyův odkaz dnes upadl v zapomnění, nadále však žije v Žofínském pralese spolu s nedalekým pralesem Hojná Voda, které se jeho zásluhou staly nejstaršími rezervacemi u nás i ve střední Evropě.

KLÍČE OD PRALESA

Žofínský prales má mnoho superlativů, paradoxně ale většina české veřejnosti zná spíše „mladší" Boubín, a Žofín si spojuje se stejnojmenným pražským ostrovem. Přitom je to právě pralesovitá rezervace v Novohradských horách, kterou významný Smithsonův institut ve Washingtonu vybral jako zástupce klasického pralesa pro celou kontinentální Evropu! Prales slouží jako unikátní studijní plocha pro mnoho biologických oborů a vstup do této národní přírodní rezervace je veřejnosti zakázán. Přístupný je pouze omezeně pro odborné exkurze a výzkumné týmy. Časopis Koktejl měl možnost navštívit jej s doc. Dr. Ing. Tomášem Vrškou z výzkumného týmu odboru ekologie lesa VUKOZ, v.v.i. (Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví) v době výzkumných prací ústavu. Povolení ke vstupu se řídí zákonnými podmínkami pro vstup do zvláště chráněných území přírody. Veřejnost však tento zákaz nemusí mrzet, neboť vedle člověka mají do pralesa „zákaz vstupu" i divoká zvířata. Od roku 1991 Žofínský prales obepíná několikakilometrový plot z důvodu ochrany přirozeného zmlazení stromů proti okusu zvěří. Tomáš Vrška vysvětluje proč: „Stavy zvěře v naší krajině jsou nadměrné. Volně žijící zvěř se pohybuje v této krajině a přirozeně vyhledává místa, kde má klid, úkryt a přirozené zdroje potravy. Pralesovité rezervace se potom stávají magnetem, kde se zvěř kumuluje, protože zde nejezdí traktory, nevrčí motorové pily, a kde se zvěř cítí bezpečně. Kvůli absenci velkých šelem a kumulaci spárkaté zvěře dochází pak v rezervacích k nejsilnějšímu okusu přirozeného zmlazení dřevin." Tomáš Vrška dodává: „Jedině oplocením umožníme v rezervaci spontánní vývoj, kde si mohou všechny dřeviny přímo konkurovat bez vlivu člověka a blokování růstu zvěří."

KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO PRALESA

Mnoho lidí má velmi zkreslené představy o pojmech les a prales, protože prales se na první pohled od běžného hospodářského lesa zásadně odlišuje. Zásadní rozdíl spočívá v celkovém charakteru - zatímco v běžném lese většinou vídáme stromy o stejném stáří, prales oproti tomu nabízí kompletně uzavřený cyklus lesního života. V běžném hospodářském lese je také téměř nemožné spatřit stromové veterány, o které v Zofíně není nouze. Nejstaršími dřevinami jsou mohutné dožívající jedle a smrky, 350-450 let staré a 4050 m vysoké, které většinou značně přečnívají nad úroveň převládajícího bukového porostu. Titul „největší strom pralesa" donedávna držela tzv. Zofínská královna jedlí, která se zlomila při prudkém větru v lednu roku 1975. Měřila neuvěřitelných 51 metrů a stará byla 425 let. Z její původní velkoleposti zbylo dnes jen pramálo, stejně jako z jiného slavného stromu, tzv. Svícnové jedle. Bázeň vzbuzující a magický zároveň je pohled na staleté stromy tyčící se do obrovské výše a na podobné velikány, kterak je zpět pohlcuje zem a na jejich ostatcích vyrůstá nová generace mladých stromků. Na různé stáří stromů se váže také výskyt dalších živočichů, rostlin a hub.

Vletech 1989-90 zde bylo zjištěno celkem 44 druhů ptáků. K nejvýznamnějším patří čáp černý, datlík tříprstý, holub doupňák, lejsek malý, kulíšek nejmenší a datel černý. V roce 1997 byl proveden rovněž podrobný výzkum brouků. Celkem bylo zjištěno 163 druhů, z nichž značná část indikuje svou přítomností reliktnost a relativní nedotčenost přírodního prostředí pralesa. Žofínský prales je také jednou z nejvýznamnější bryologických lokalit v České republice, zaznamenáno zde bylo 181 taxonů mechorostů. Obdobně významný je prales i z mykologického pohledu, průzkum v letech 2004-2005 zde prokázal výskyt 430 taxonů makromycetů.

Unikátní jsou pak houby, které rozkládají dřevo vždy až v určité fázi jeho rozkladu, k čemuž v obyčejném lese kvůli těžbě nikdy nestačí dojít. SOUBOJE TITANU Člověk vnímá život lesa lidskou optikou a podle ní je les místo usedlé, poklidné, vhodné ke sběru hub a borůvek. Je to však jen zdání. „Prales má svůj rytmus, svoje výkyvy, ale rychlost růstu nemění - na rozdíl od naší společnosti. Stačí se zastavit a pozorovat," prozrazuje Tomáš Vrška. Pokud se alespoň na chvíli dokážete „vžít pod kůru" stromů, pochopíte, že ani Zofín není pouhou kulisou, ale přímo jevištěm dramat, kde dochází k uskokům i intrikám. V evropských temperátních lesích se bojuje hlavně o světlo, a různé druhy stromů volí různé strategie pro přežití, podobně jako bojující armády. Klíčovou schopností přitom je, jak dlouho vydrží jednotlivé druhy čekat ve stínu pod korunami velikánů ve stadiu malých stromků, a následovně jak rychle dokážou reagovat na disturbanci (uvolnění). Tou může být např. pád jiného stromu a narušení korunového zápoje v důsledku silného větru nebo nemoci konkrétního jedince. Při jeho pádu se otevře přísun světla a stromy soutěží nanovo. Už při vysemenění hraje klíčovou roli, zda budoucí strom dopadne na vývrat nebo do prohlubně. V prvním případě má vhodnou startovací pozici, ve druhém je jeho osud téměř zpečetěn. Stromy však spolu soutěží nejen o přežití, ale i v disciplíně „přehazování kamenů". Při vývratu mocné kořenové systémy buků, ale i smrků vytrhávají ze země tunové balvany, které obrostly jejich kořenovými systémy, a zvedají je do výše několika metrů, podobně jako vzpěrači na olympijských hrách. Na rozdíl od člověka však toto závaží udrží nad zemí i stovku let. Když pak vyvrácený kořenový systém shnije, kámen spadne a posune se dál, kde zůstane ležet do té doby, než ho opět obemknou kořeny stromů. Kdybychom měli k dispozici nějaké zrychlené video záběrů trvajících staletí, zjistili bychom, jak stromy neustále mění terén a přemisťují balvany.

NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ Naše exkurze se blížila ke konci a my jsme se dostali k polemice, zda veřejnost může pochopit význam pralesů, když do nich nemůže vstoupit podobně jako do klasického lesa, ale jen omezeně, např. naučnou stezkou vedoucí kolem známějšího Boubína. „Právě Boubín je příkladem, proč je velkým rizikem vést v malých rezervacích turistické cesty - dříve tam stezka vedla, ale když v roce 1970 padl Král smrků, protože 80 tisíc návštěvníků ročně doslova udupalo jeho okolí a tím zahubili jeho kořenový systém, byla stezka uzavřena a nyní vede po obvodu pralesa," vysvětluje Tomáš Vrška. „Proto mají velký význam národní parky a dostatečně velké jádrové části, ponechané samovolnému vývoji, kde lidé mohou divokost lesa zakusit na vlastní kůži. V lokalitách o větších plochách nehrozí škody, které mohou způsobit v maloplošných, zvláště chráněných územích i ukáznění návštěvníci, když jich je zkrátka mnoho." Je zde ale i další důvod, proč některé pralesovité lokality nejsou přístupné veřejnosti. Zákon o lesích sice říká, že vstup do lesa je na vlastní nebezpečí, výklady soudních sporů ale požadují po správcích pozemků, aby udělali maximum pro to, aby tomuto nebezpečí zabránili. „V případě pralesa by potom bylo zcela proti smyslu jeho ochrany, aby se u turistické stezky asanovaly odumřelé stromy, které hrozí pádem. To je taková malá ukázka komunistického dědictví v našem myšlení - lidé by tam chtěli jít, ale nechtějí vzít odpovědnost sami za sebe a za to, co se jim stane v místě, kde člověk nehospodaří - komunisti přece říkali, že vše za nás vyřeší všemocný stát, a my se o nic nemáme starat - a to je jeden z malých plodů této deformace společnosti," dodává Vrška.

PRALES JAKO KATEDRÁLA „Když vezmete středověk, tak jsme se v podstatě vymezili vůči lesu. Tehdy to bylo něco neznámého, byla tam strašidla, pohani, kulty... tedy do té doby, než jsme lesy totálně zkulturnili a zcivilizovali," vysvětluje Tomáš Vrška, kde se vzal náš zakotvený strach z temného lesa, doložený řadou lidových přísloví. K tomu vtipně dodává: „Jenže dnes je v běžném lese bezpečněji než před domem na křižovatce. Podvědomě v nás ale ten strach zůstává... dneska už nikoho v Beskydech nesežere vlk, ale pořád bude vítězit hysterie v novinách..." Význam pralesů pro naši společnost je nedocenitelný, už jen biologický význam by se dal popsat velmi široce. A co teprve ostatní důvody? Pralesy jsou totéž, co kulturní dědictví -proto ostatně UNESCO vytvořilo pro svůj světový seznam dvě kategorie - přírodní a kulturní světové dědictví. „I kdybychom v pralesích nic nezkoumali, tak mají obrovskou hodnotu z etického hlediska - jsou to místa, která nevytvořil člověk, děje se v nich něco, co nás přesahuje, jsou krásné svou nespoutaností. Pralesy vám nabídnou paletu zvuků, které jinde neslyšíte, vějíř vůní, které neznáte a pohledy které si zamilujete." Tomáš Vrška byl v Žofínském pralese již nesčetněkrát, přesto jej pokaždé překvapí něčím novým. „Prales žije velmi intenzivním životem, je v něm řada míst, která se z roku na rok zcela změní. Prales nás ale překvapuje i tím, co o něm zjišťujeme - s každým dalším výsledkem a vědeckým článkem mu vidíme víc a víc pod pokličku a nestačíme se divit. Když ho chcete dobře poznat, tak musíte splnit dvě podmínky - je to běh na dlouhou trať a hlavně to musí být láska na celý život!"

HRABECI POSELSTVÍ

JIŘÍ FRANTIŠEK AUGUST BUQUOY (1781-1851) se sice narodil v Bruselu, ale po strýci zdědil rozsáhlá lesnatá panství Nové Hrady, Rožmberk nad Vltavou a další majetky v severozápadních Čechách. ZABÝVAL SE MATEMATIKOU, praktickou mechanikou, chemií, medicínou, poezií a literaturou. Přátelil se s F. A. Gerstnerem, s nímž plánoval i PLAVEBNÍ PROPOJENÍ VLTAVY A DUNAJE. Na svém panství dal v letech 1811-18U podle vlastních návrhů zbudovatdva ORIGINÁLNÍ DŘEVĚNÉ PARNÍ STROJE, první svého druhu v Cechách. Jako zemský vlastenec se stavěl proti vídeňskému centralismu a v revolučním roce 1848 se OCITL V ŘADÁCH NÁRODNÍHO VÝBORU vedle Palackého a Riegra. Šlechtický rod hrabat Buquoyů je PŮVODEM Z FRANCIE, z vesnice Longueval, kde patřili mezi nízkou zemanskou šlechtu. Později byli povýšeni na barony z Vaux, v Cechách se usadili teprve roku 1618. Získali švamberská panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějice. V roce 1745 jim byl zkonfiskován prakticky veškerý majetek. PRÍRODNÍ LABORATOŘ VÝZKUMNÝ TÝM ODBORU EKOLOGIE LESA VÚKOZ, v.v.i.. (www.pralesy.cz) v Žofínském pralese aktuálně řeší projekt zabývající se dynamikou rozkladu tlejícího dřeva - tedy přeloženo - vědci zkoumají, jak rychle se ODUMŘELÉ STROMY různých druhů dřevin rozloží v různých podmínkách prostředí. A společně s vědci z Mikrobiologického ústavu AV ČR zkoumají složitost procesu rozkladu dřeva. V hledáčku vědců ..pralesního týmu" je také současný FENOMÉN INVAZE BUKU - pozorují např, jak se mění prostorové uspořádání bukových nárostů v průběhu jejich vývoje, v jakých okamžicích DOCHÁZÍ K SILNĚJŠÍ SELEKCI buků mezi sebou apod. Některé aspekty výzkumu jsou praktické a lze je následovně přenést do praxe pěstování lesů. Taktéž dlouhodobě běží projekt výzkumu VZÁJEMNÝCH INTERAKCÍ stromů a půdy- neboť oba tyto světy jsou propojeny a vzájemně se svou dynamikou ovlivňují - do současnosti se touto otázkou v Evropě nikdo pořádně nezabýval. Tyto projekty běží také díky spolupráci se SMITHSONOVÝM INSTITUTEM V WASHINGTONU - Žofínský prales reprezentuje kontinentální evropské lesy v globální síti pralesovitých rezervací http://www.forestgeo.si.eduA. Žofín není pouhou kulisou, ale přímo jevištěm dramat