V minulosti se na našem území příliš nedbalo na ochranu přírody a krajiny. Devastující vliv mělo hospodaření v zemědělství i lesnictví. Jen vodní erozí je v České republice potenciálně ohrožena téměř polovina zemědělské půdy. Krajina není schopna kompenzovat extrémní výkyvy počasí.
Na vybrané problémy ochrany přírody a krajiny a možnosti jejich nápravy s využitím evropských a národních dotačních programů se soustředila konference uspořádaná v aule České zemědělské univerzity v Praze. Více než čtyři stovky posluchačů téměř zaplnily přednáško -vý sál.
Zúčastnění měli možnost načerpat nejen teoretické informace, ale byli seznámeni i s množstvím zdařilých projektů z nedávné minulosti. K nim patřila například obnova jedle v Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, podpora příznivé druhové a prostorové skladby lesa v Národní přírodní rezervaci Božidarské rašeliniště, realizace územního systému ekologické stability a krajinotvorných prvků v intenzivně obhospodařované zemědělské krajině jižní Moravy, biocentrum Dynín, revitalizace řeky Stropnice nebo zkapacitnění toku Blanice přírodě blízkým způsobem v intravilánu města Vlašimi.
Za krajinu odpovídáme
Na současné nedostatky v české zemědělské krajině a možnosti jejich nápravy se ve svém vystoupení zaměřil prof. Ing. Petr Sklenička, CSc., z České zemědělské univerzity v Praze. Podle jeho slov se k problémům současnosti řadí nepříliš velká rozmanitost struktury krajiny, nepřítomnost drobných biotopů, neschopnost půdy vsakovat vodu a zadržovat ji v krajině, zhoršení kvality obhospodařované půdy nebo nevratné zabírání půdy. S tím souvisí také nižší estetická hodnota a obecné odcizení se člověka jak půdě, tak i krajině.
V současné době se na území České republiky často střídají období sucha s následnými povodněmi. S těmito klimatickými změnami je nutno počítat i v budoucnosti, počasí už nebude tak vyvážené jako dříve a musíme se připravit na zvládání extrémů.
Pomoci by mohla hustá síť retenčních a akumulačních prvků v krajině, ke kterým patří například poldry, mokřady, příkopy nebo malé vodní nádrže a další. Jejich vybudování však není levné. Podle profesora Skleničky by tato opatření mohla stát celkem kolem 250 miliard korun.
V České republice zemědělci vesměs hospodaří ve velkých podnicích. I když má zemědělská půda na našem území asi tři a půl milionu vlastníků, hospodaří na ní jen zhruba třicet tisíc uživatelů. Jedna parcela dosahuje průměrné výměry 0,4 ha. K nedobrému vztahu k půdě přispívá také to, že většina našich zemědělců nehospodaří na svém. Přibližně osmdesát procent půdy mají pronajatých.
Za výše uvedené situace musí podle názoru prof. Skleničky stát převzít odpovědnost za krajinu. Významným nástrojem státu, jak projevit odpovědnost za krajinu, je operační program Životní prostředí (OPŽP). V rámci OPŽP se klade důraz na polyfunkčnost opatření. Podporuje se především biodiverzita, obnova krajinných struktur nebo optimalizace vodního režimu krajiny.
Oteplování nesvědčí lesům
Prof. Ing. Josef Fanta, CSc., emeritní profesor univerzit v Amsterodamu a Wageningenu, svoji přednášku nazval Ekologická stabilita lesů v komplexu klimatické změny – druhová a prostorová skladba lesa. V úvodu upozornil na to, že nás klimatické změny nutí dívat se nejen dopředu, ale také zpátky.
Současné problémy mají kořeny už v konci sedmnáctého století, kdy byla v Čechách energetická krize spojená s nedostatkem dřeva. V návaznosti na krizi na začátku století osmnáctého došlo k zavedení cíleného lesního hospodaření. Od té doby se na našem území vysazovaly hlavně smrky a borovice, čímž se prakticky zlikvidovala biodiverzita lesů.
V devadesátých letech minulého století se u nás věnovalo lesnické strategii málo pozornosti. Pozitivum představovalo zřízení samostatných kateder ekologie lesa v Praze a v Brně, a to zhruba po padesáti letech.
V současnosti čekají české lesnictví závažné změny související s oteplováním. Klimatická změna představuje rizikový faktor. S nárůstem množství oxidu uhličitého v atmosféře stoupá teplota, konkrétně za deset let o 0,3 °C. Za sto let by se tak teoreticky mohlo oteplit o více než čtyři stupně.
Spolu se stoupající teplotou se mění i ráz počasí, které už není tak vyrovnané jako v minulosti. Přicházejí extrémy – přívalové deště se střídají s obdobími mimořádného sucha. V teple se daří škodlivému hmyzu a patogenním houbám, které napadají oslabené porosty lesů. Po hromadném napadení houbovými chorobami dřevo hnije.
V současné době je třeba věnovat mimořádnou pozornost druhové skladbě lesů. Přes polovinu jejich rozlohy v ČR zabírají smrkové monokultury a to je potřeba změnit. Podle názoru prof. Fanty ale přeměna smrkových lesů v lesy druhově pestré může trvat asi sto let. „V lese nejde jen o dřevo. Les je prostor mnohostranného veřejného zájmu," připomněl prof. Fanta.
