Jsou národní parky pro lidi, nebo pro uchování toho, co mají chránit? Ta otázka je prastará. Vznikla už v době, kdy ochranu přírody převzal stát (první federální parky v USA v 19. století). Dokud chránili přírodu britští aristokraté, činili tak na svém. Ale pokud ji chrání stát za peníze daňových poplatníků, tak ti by do toho měli mluvit. Nebo snad ne? Ta otázka se periodicky vynořuje stále znovu. Dobře ji znají na Šumavě ze sporů o pojetí národního parku, který zdědil „divočinu” od vojáků. Ale aktuální je i v Krkonoších, kde je národní park usazen už půlstoletí.

V Krkonoších, tak jako na Šumavě, se po roce 1945 vyměnila populace. Ale Krkonoše, na rozdíl od Šumavy, si ušetřily následné zadrátované hranice. Nebylo tam násilně přerušeno horské hospodaření ani pobývání turistů. Krkonoše jsou pro lidi už stovky let a moc na tom nezměnilo ani vyhlášení národního parku v roce 1963. Tak proč na tom něco měnit teď?

Protože předchozí odstavec hájí jen půl pravdy. Je fakt, že z hlediska počtu návštěvníků sev Krkonoších za poslední půlstoletí moc nezměnilo. Ale právě tak je fakt, že absolutní počet návštěvníků má jen omezenou vypovídací hodnotu. Mnohem důležitější je vývoj dopadů tohoto počtu. Kdo jezdil do Krkonoš v 60. letech, potkával na cestách možná víc turistů než dnes. Ale nepotkával cyklisty ani motoristy. Když už vzácně viděl auto, tak patřilo buď horské službě, nebo boudaři, který s ním jezdil pro zásoby. Dnes patří auta k provozu v národním parku, jakkoliv se je pravidla snaží omezovat. (A to nemluvíme o sjezdovkách a jejich technickém zázemí.)

Je národní park pro lidi, nebo pro přírodu? Řekni mi, co si myslíš, a já ti povím, koho volíš. Tak to dnes chodí. „Typický ódeesák” (ale i sociální demokrat či babišovec) odpoví, že národní park je pro lidi, kteří si ho platí ze svých daní a mají rozhodovat o jeho pravidlech. Ale „typický ódeesák” zároveň řekne, že je-li politik jednou zvolen, má svůj mandát k dispozici, aniž by mu do toho někdo kecal. Něco podobného by mělo platit pro národní parky. Ať se debatuje o jejich vyhlašování, ať se debatuje o zákonech řídících provoz v nich. Ale je-li národní park jednou vyhlášen, jeho prioritou musí být ochrana toho, kvůli čemu byl vyhlašován, ochrana přírody v něm, i kdyby to mělo omezit turisty. Jinak by to nebyl národní park a potomci dnešních lidí by splakali nad výdělkem.