V letošním roce si připomněla Chráněná krajinná oblast – Třeboňsko 35. výročí od svého založení a činnosti. K tomuto výročí uspořádala velmi zajímavou výstavu v prostorách třeboňského Městského muzea. Na fotografiích, dokumentech, obrazových materiálech a dalším měli návštěvníci možnost seznámit se s činností a výsledky organizace CHKO Třeboňsko. Sídlo této organizace je v Třeboni v ulici Na Valech, v prostorách jedné z dochovaných bašt městského opevnění. Je to objekt vedle známé a vyhlášené rybí restaurace Šupina, kde pracovníci CHKO Třeboňsko, ochranáři, sídlí.

Co představuje CHKO Třeboňsko?

Je to kraj rybníků, rybničních hrází se stoletými duby, rozsáhlých lesů, rašelinišť, podmáčených luk, vytěžených jezer po těžbě štěrkopísků na Chlumsku a Suchdolsku. Třeboňsko je světově uznávaným příkladem harmonického vztahu mezi přírodou a činností člověka. Proto byla tato CHKO Třeboňsko vyhlášená v roce 1979 a o dva roky později bylo toto území zařazeno mezi biosférické rezervace UNESCO v rámci programu Člověk a biosféra. Rozkládá se na ploše 700 kilometrů čtverečních a podstatná část leží v okrese Jindřichův Hradec, zčásti v okrese České Budějovice a Tábor. Třeboňsko má ve srovnání s většinou chráněných území v České republice i ve světě zcela odlišný charakter. Nerespektuje původní, člověkem minimálně narušenou krajinu, ale naopak je krajinou z velké části intenzivně přetvářenou od středověku. Přesto se v ní zachovala nebo činností člověka vznikla cenná přírodní společenstva. Na místě původních souvislých lesů a močálů vznikla během staletí pestrá mozaika rybníků, lesů, vodních toků, polních kultur a lidských sídel. Třeboňsko je ukázkou koexistence prosperujícího hospodaření s přírodou. Přesto však v minulých desetiletích se ani vyvážené krajině Třeboňska nevyhnuly některé negativní jevy vyvolané příliš vysokou intenzitou rybničního hospodaření, zemědělské velkovýroby a lesnictví, rozsáhlou těžbou štěrkopísků a rašeliny a také i nevhodnou výstavbou. V poslední době se situace v důsledku útlumu řady hospodářských odvětví podstatně zlepšuje. Problémem zůstávají střety mezi ochranou přírody a intenzivním rybářstvím a v některých lokalitách i nevhodná urbanizace a rekreační zátěž. Přesto je Třeboňsko stále příkladem krajiny, jejíž využívání je v přijatelném souladu s přírodními hodnotami.

Na území CHKO a Biosférické rezervace Třeboňsko se nacházejí dvě území zařazená do seznamu mokřadů mezinárodního významu a chráněných Ramsarskou konvencí. Jsou to Třeboňské rybníky, a to od roku 1990, a významná část Třeboňska Třeboňská rašeliniště od roku 1993.

Třeboňsko patří i mezi mezinárodně významná území z hlediska ornitologického. Je významným ptačím územím. Nejcennější částí Třeboňska jsou chráněny ve 32 maloplošných chráněných územích. Jsou to národní přírodní rezervace (NPR), přírodní rezervace (PR), národní přírodní památky (NPP). Některá z nich jsou přístupná veřejnosti, např. unikátní území NPR – Stará řeka s meandrujícím korytem řeky Lužnice, dále i soustava rybníků NPR – Velký a Malý Tisý u Lomnice nad Lužnicí, kdy se jedná o významné hnízdiště a tahová shromáždiště vodních ptáků, kdy právě Třeboňsko tak patří i mezi Významné ornitologické lokality Evropy. Je to i NPR – Červené Blato u Šalmanovic, kde se nachází naučná stezka s rašeliništěm. Stejně tak i rašeliniště Ruda na jižním břehu Horusického rybníka nedaleko Veselí nad Lužnicí. K přírodním rezervacím patří také i Novořecké močály v blízkosti rozvodí řeky Lužnice a Nové řeky.

Třeboňsko – krajina dvojího nebe

Třeboňská krajina a její okolí se také nazývá krajinou dvojího nebe. Hladiny rybníků provádí člověka na každém kroku. Na Třeboňsku existuje v současné době více jak 500 rybníků, kterými je pokryta jihočeská krajina. Od největšího 490 hektarového rybníka Rožmberk, až po desítky menších. Jejich celková plocha přesahuje 7200 hektarů, což je více než desetina plochy CHKO. Mezi další velikány patří rybníky Bezdrev(434 ha), Horusický (415 ha), Velký Tisý (342 ha), Dvořiště (337 ha) a celá řada dalších. Krajina je posetá vodními struhami, a to řekou Lužnicí, Novou řekou, Zlatou stokou a dalšími potůčky a rybničními stokami, zdobené typickými jihočeskými vesničkami. To vše je důvodnou výpovědí o pocitech a pokoře lidí tohoto kraje a dokladem toho, jak krajina ovlivnila člověka a člověk krajinu. Rybníky byly zřizovány hlavně na místech bažin a močálů. Jejich stavbou zde žijí druhy rostlin a živočichů a ty nejen že nevyhynuly, ale vznikem rozsáhlých ploch různě hluboké vody se objevilo vhodné prostředí pro množství dalších druhů, které se sem postupně rozšířily. Například charakterističtí ptáci Třeboňska, kteří neodmyslitelně patří k rybníkům, jako jsou volavky, kachny, husy a kormoráni. Také i populární orel mořský zde vlastně před příchodem člověka nežil. Rozšířil se až v důsledku jeho hospodářské činnosti.

Velký význam mají i řeky protékající Třeboňskem a CHKO. Osu Třeboňska tvoří řeka Lužnice, odvodňující převážnou část Třeboňské pánve. Druhá největší řeka Nežárka protéká severovýchodní částí oblasti a třetí řekou, podstatně menší, je říčka Dračice, charakteru spíše podhorského potoka. Vedle těchto přirozených toků byly na Třeboňsku vybudovány desítky kilometrů stok a kanálů.

Nejznámější je především 45 kilometrů dlouhá Zlatá stoka, která vytéká z řeky Lužnice a napájí celkem 29 rybníků na Třeboňsku. Unikátní vodní dílo stavitele a rybníkáře Štěpána Netolického. Dále je to umělý vodní kanál zvaný Nová řeka, který vybudovala společně s rybníkem Rožmberk Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Kanál Nová řeka odvádí přebytečnou vodu z řeky Lužnice do řeky Nežárky. Oba tyto umělé kanály působí dnes již zcela přirozeně.

Všechny řeky na Třeboňsku byly v minulosti více či méně regulovány, obhospodařovány byly i jejich nivy. Z přírodovědeckého hlediska je jednoznačně nejcennější řeka Lužnice. Některé její úseky mají dodnes charakter přirozeného toku, především Horní Lužnice mezi státní hranicí a městem Suchdol nad Lužnicí a dále některé úseky u obce Majdalena. Koryto zde meandruje, vytváří nová slepá ramena a tůně. Okolní niva díky extenzivnímu obhospodařování je tvořená pestrou mozaikou různých typů mokřadních biotopů, vlhkých luk, břehových porostů i solitérních stromů, především dubů. Pro své bohatství zdrojů podzemní vody je západní část CHKO součástí Chráněné oblasti přirozené akumulace vod Třeboňské pánve.

Za zmínku stojí i třeboňská rašeliniště. Tato patří mezi rašeliniště přechodová. Vznikla na místě depresí sycených vedle dešťové vody i výrony pramenů. Nejstarší vrstvy rašeliny vznikly na konci doby ledové a jsou staré až dvanáct tisíc let.

Černé zlato je chloubou Třeboňska

Největší ložiska rašeliny na Třeboňsku se nacházejí v blízkosti rybníků Záblatský a Horusický, v okolí Třeboně a dále u Šalmanovic, Hrdlořez a Mirochova. Celkem bylo na Třeboňsku zjištěno šedesát dva ložisek o celkové rozloze 7590 hektarů. Většina třeboňských rašelinišť je pokrytá souvislým lesem. K dalším nárůstům vrstev rašeliny zde dochází pouze na vytěžených a zaplavených plochách či v jiných zaplavených depresích.

Typickou dřevinou rašelinišť je borovice blatka. V jejich podrostu dominuje charakteristický keř rojovník bahenní. Vedle tisíciletých rašelinišť existují na Třeboňsku desítky podstatně mladších. Jsou na okrajích některých rybníků, v různých depresích či slepých ramenech. Část třeboňských rašelinišť byla či je těžena pro potřeby lázeňství, zemědělství a zahradnictví. Nejcennější dosud nezničená rašeliniště jsou chráněna na ploše přibližně 830 hektarů v samostatných rezervacích. Mezi nejvýznamnější patří především rašeliniště Žofinka, Červené blato, Ruda a Široké blato.

Rašeliny – slatiny se používá jako léčebné procedury při léčbě nemocí pohybového ústrojí, a to formou slatinných koupelí, zábalů a obkladů. Tato forma léčby patří mezi hlavní léčebné metody v třeboňských lázních Aurora a v Bertiných lázních. Rašelině – slatině se zde v lázních říká pro její léčebný účinek jihočeské černé zlato. Léčba rašelinou – slatinou zde má svou dlouholetou historii od samého počátku založení třeboňských Bertiných lázní od roku 1883. V loňském roce si Bertiny lázně připomněly 130. výročí svého založení.