Kvalitní příroda může existovat navzdory kategoriím. To by si měli uvědomit ti ekologičtí aktivisté, kterým se nelíbí záměry nového ředitele šumavského národního parku Jiřího Mánka.

Média mají jednu charakteristickou vlastnost. Potřebují kladné a záporné hrdiny. Z bývalého ředitele Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava Jana Stráského vyrobila dřevorubce zbroceného pilinami, který mění Šumavu v holé kopce, a z jeho zeleného předchůdce, který těžil ještě víc, jemného milovníka ptáků a kytiček. Holé kopce byly na Šumavě vyrubány dávno před Stráským, s laskavým svolením zelených ministrů. Tři roky před Stráského nástupem nastartovalo zelené vedení parku drastické těžby s pomocí molochů na těžbu dřeva, zvaných harvestory. Velké plochy lesa byly zničené hlubokými erozními rýhami, jedna vyvážecí souprava za druhou vyjížděla z parku. A to všechno po orkánu Kyrill, který měl podle slov ochranářů poskytnout odrazový bod k netěžení, k nefalšovanému národnímu parku, kde se ponechá příroda přírodě.

Zelení ministři sice mluvili o mezinárodně uznávaném národním parku, ale přitom nechali park drancovat. Je to něco podobného, jako když místo historické cesty z Březníku u Modravy na hraniční přechod Modrý sloup otevřel v roce 2009 propagátor šumavské divočiny a tehdejší ministr Ladislav Miko trasu vedenou oklikou nejchráněnější šumavskou divočinou, ve které se podle expertních posudků z roku 2005 nachází nejvíc chráněného tetřeva.

Obtížná cesta k dohodě Národní park Šumava, zařazený do II. kategorie podle IUCN (Mezinárodního svazu ochrany přírody) právě tak narychlo, jako byl v roce 1991 konstituován, pravděpodobně nemá opodstatnění pro svou vysokou kategorizaci. O tom hovoří experti od roku 1999. Kategorie II v zásadě požaduje, aby 75 procent chráněného území zůstalo bez zásahu, což v případě Šumavy jednoduše nelze a je docela možné, že se to neuskuteční ani ve „vzorovém” Národním parku Bavorský les – kvůli protestům veřejnosti. Pokud bude schválen zákon o Národním parku Šumava, stanoví bezzásahovost na 35 procent plochy parku během 45 let, což kategorii II podle IUCN neodpovídá. U nás jsou navíc další problémy: není odpovídající zonace rozdělující území parku na velkou bezzásahovou zónu a ochranný prstenec lesů kolem, kde se intenzivně zasahuje (jako v případě původní části Národního parku Bavorský les). Národní park Šumava, který je dvaapůlkrát větší než bavorský soused, nemůže bez vysokých těžeb ekonomicky přežít.

Další problém je v nemožnosti dohody. Experti IUCN dali v roce 2002 šumavským starostům a ochranářům ultimátum: domluvte se. Bez dohody mezi parkem a obcemi není existence národního parku možná. K této dohodě ani deset let po jejich misi nedošlo, i když jak Stráský, tak jeho nástupce Jiří Mánek mají u šumavských obcí zatím největší důvěru ze všech předchozích parkových šéfů. Mánek v roce 2004 připravil a v obcích projednal první skutečně konsenzuální zonaci parku, kterou přijali jak obce, tak vědci z různých vědních oborů, a dokonce i řada ekologů. Vlivem radikálních nátlakových skupin však tato zonace nikdy přijata nebyla.

Radikální ekologové svými utopiemi o okamžité bezzásahovosti cestu k dohodě na Šumavě uzavřeli.

Made in Mexico Místo dohody s obcemi začala zelená správa parku potichu pracovat na uskutečnění velké nepřístupné plochy, zvané Divoké srdce Evropy, v centrální části Národního parku Šumava a Národního parku Bavorský les. Divoké srdce mělo být záhy převedeno do nejvyšší ochranářské kategorie Ib podle IUCN, měly tu být zrušeny cesty a zamezeno přístupu turistům. Veřejnosti o tomto plánu nikdo neřekl. Plán na divočinu se probíral jen na vědeckých sympoziích a ve Straně zelených. Divočina kategorie Ib byla posléze roku 2009 schválena na Mezinárodní konferenci o divočině v Mexiku. Překategorizování směrem nahoru se však už ani u nás, ani v Bavorsku nepodařilo politicky protlačit. Šumavské kyvadlo se znovu rozhoupalo a dnes se nové vedení parku snaží najít rozumnou cestu ven. Cestu, která možná neexistuje.

Kvůli Národnímu parku Šumava docházejí ministrovi Tomáši Chalupovi protesty. Protestní dopisy sepisují ti, kdo Šumavu znají jen z rychlíku anebo tam vůbec nebyli (zelený poslanec z Mnichova Eike Hallitzky, bruselský komisař pro životní prostředí Janez Potočnik nebo úředníci Mezinárodního svazu ochrany přírody ze švýcarského Glandu). Jejich hlasy šumavský spor nevyřeší, protože místní obyvatelé jim nevěří. Místní mají šumavskou přírodu rádi, ale bez zásahů zvenčí. Obávají se změněné tváře šumavské krajiny, pokud odumřou další plochy smrkových porostů, obávají se nových zákazů vstupu a uzavírání cest. Kategorie ochrany přírody je pro ně abstraktní pojem.

„Žiju na Šumavě od narození a je mi jasné, že si přírodu musíme chránit sami a občas jí pomoct, abychom si ji zachovali a mohli ji rozumně využívat. Aby nebyla znovu zadrátovaná, abychom se na ni nemuseli dívat z výšky,” říká Jan Novák ze Železné Rudy, který má Šumavu prochozenou i projetou na kole křížem krážem. Názory většiny místních i turistů jsou podle něj podobné. „Měli bychom si umět rozhodovat sami, a nikoliv o nás bez nás. To už tady několikrát bylo, a jak to dopadlo. Rozhodnutí od bruselského nebo jiného vzdáleného stolu bývá často tristní a neodpovídá potřebám místních obyvatel.”

Kategorizace chráněného území je posvátná kráva v očích ekologů. Právě na ni lze dobře nasadit vizi divočiny korunované zákazy vstupu, o nichž ekologové sní nad šálky bylinkového čaje. Je to víc psychologický než faktický problém. Mnohem důležitější je nová zonace, která je zatím ve hvězdách. S trochou nadsázky lze říct, že Šumava může mít ještě víc přírodě ponechaných míst, i když bude v kategorii IV. Ať už bude Národní park Šumava ve dvojce, nebo čtyřce, les se tu bude muset pěstovat a zdokonalovat lidskou rukou a hlavně se tu bude těžit, i když bude u moci ministr zelený, nebo modrý. Pravděpodobně ale by snížení kategorie mělo psychologický dopad: znamenalo by konec iluzí o nepřístupné divočině. Šumava potřebuje vyváženost mezi zelenými sny a každodenní realitou. Příroda o tom, že má nějakou kategorii, neví.