Rozhovor Haló novin s Romanem Bystrickým, vedoucím Technologické odborné skupiny České lesnické společnosti
Sucho, kterým je přes deštivé počasí posledních dnů postižena prakticky celá republika, vede k zamyšlení o způsobu nakládání s vodou. Je známým faktem, že důležité pro hospodaření s vodou v krajině jsou lesy. Začněme výtahem ze zprávy ČTK, která je až symbolická:
Dvanáctého srpna vyschnul přítok k Pramenům Vltavy, které se nacházejí poblíž šumavské Kvildy. Starosta Kvildy Václav Vostradovský uvedl, že podle pamětníků nebyla tak katastrofická situace ani v poválečném období, kdy Československo zasáhla extrémně horká a suchá léta. Podle něho za vysychání může i to, že lesy nad Prameny Vltavy jsou uschlé. Způsobil to především kůrovec, kdy se v polomech po orkánu Kyrill po rozhodnutí tehdejšího vedení ministerstva životního prostředí nekácelo. »Teplota v zelených
lesích se zde v těchto dnech pohybuje kolem 30 stupňů Celsia. Teplota v uschlých lesích však v těchto dnech ve stejných místech dosahuje až 65 stupňů,« řekl starosta Kvildy. V roce 2008 uschl zbytek tamního pralesa. Prameniště Vltavy přestalo být chráněno. Jen vysoký, zelený a souvislý les plně zadržuje vodu a pozvolna ji uvolňuje. Takové lesy jsou zásobárnou vody i pro extrémně suchá období. Proto voda došla i tam, kde po staletí vždy byla.
* Jak tuto situaci vidí odborná lesnická veřejnost?
Výstižně tuto situaci komentoval předseda naší České lesnické společnosti Pavel Draštík. Jak uvedl, letošní letní epizoda, byť bude ještě bolestivá a drahá, nám ukázala, že lesní přírodní ekosystémy je třeba uvážlivě chránit a rozumně jim pomáhat tím, že je budeme lesnicky obhospodařovat, tak jak tomu již činí generace lesníků bezmála tři sta let. Obyvatelům Šumavy těžko pomohou průzkumy Hnutí Duha, kde v procentech vyčíslují, kolik našich obyvatel podporuje jejich úsilí za záchranu Šumavy, kterou předělávají k obrazu svému, jestliže v šumavských obcích bude ve studnách sucho. Vždyť oni, zadavatelé těchto podporovaných průzkumů, po příjezdu do místa svého bydliště otočí kohoutkem a běda, jestli mi nepoteče voda! Na boj o divočinu na Šumavě rychle zapomenou. Česká lesnická společnost již delší dobu aktivně poukazuje na nutnost zadržení vody v krajině. Skutečností je, že vědecké průzkumy o tom, co více zadržuje vodu v krajině, jestli les nebo bylinné patro, se příliš neliší, ale praktický výsledek je zřejmý a diametrálně odlišný. Bylinné patro pod suchými pahýly stromů zahubených kůrovcem nemůže nahradit vzrostlý zelený les. Určitě si nebudeme namlouvat, že sněhová pokrývka vydrží na jaře úplně stejně dlouhou dobu pod zdravým lesním porostem jako pod uschlým lesem, kam slunce dosáhne velmi snadno. Myslím si, že tento argument na pomalé zadržení jarní vody v krajině je nesmírně důležitý, ale v duchu potřeby a ospravedlnění nesmyslných činů a skutků provedených na Šumavě hodně opomíjený. Takový je názor České lesnické společnosti prezentovaný předsedou Draštíkem.
* Jak je možné, že národní bohatství, jímž Šumava je, ovládá skupina aktivistů, která nenechá lesnické odborníky hospodařit?
Současná doba je plná protikladů a rozporů. Společnost se oddělila od svého prostředí. Jsme daleko méně v kontaktu s přírodou, než tomu bylo dříve. Proto je pro mnohé kráva fialová a je považováno za samozřejmost, že voda teče z kohoutku. Na jedné straně se přeceňuje ekonomismus se svými různě strukturovanými ekonomickými teoriemi. Ty jsou zaměřeny na využívání přírodních zdrojů bez ohledu na budoucnost a jediným kritériem pro posuzování správnosti konání je zisk bez ohledu na důsledky pro přírodu, životní prostředí nebo společnost. Druhý extrém představuje filozofie ekologismu, která vychází z toho, že matka příroda je moudrá, a tedy všechno vyřeší za nás. Je nutné jí ponechat jenom prostor a ona vše zařídí, a tak to bude dobré. Úplným extrémem je teorie bezzásahovosti. Tyto přístupy se snaží člověka a přírodu od sebe oddělit a vnímat je jako dvě samostatné a nezávislé entity.
* To je závažný problém dnešní doby.
Oba výše zmíněné postoje nerespektují, resp. idealizují podmínky, ve kterých by je jejich zastánci chtěli uskutečnit. Ekologismus v Evropě -ale i ve světě - pracuje se strachem a nejistotami moderního člověka a jeho ztráty vztahu s přírodou. Lidé cítí, a někteří si i uvědomují, že zejména »západní« nebo »vyspělá« část světa žije nad poměry, že čerpáme víc přírodních zdrojů, než je únosné. Žijeme v krajině, jež je po staletí krajinou kulturní, je člověkem změněna a ovlivněna. Výše popsaný ekologismus zjednodušeně požaduje zastavení zásahů člověka do krajiny s tím, že příroda nejlíp ví, co je pro ni dobré. Ignoruje ale skutečnost, že naše prostředí již není původní a nezměněné. Tedy co to vlastně je ta původní krajina a z které epochy vývoje Země je ta správná? Pouhým nicneděláním nebo bezzásahovým režimem nelze dosáhnout vytvoření původní krajiny. Tento proces je velmi dlouhý a vzniklá nová krajina nebo třeba divočina nebude stejná, jako původní krajina před zásahy člověka. Vždy půjde jen o sekundární přírodní strukturu.
* A co obyvatelé takového »ekologizovaného« území?
Tragické je, že oba přístupy jdou na úkor života běžných lidí a nerespektují jejich potřeby a existující vazby. Při realizací svých záměrů vyžadují nebo si také přímo vynucují přispění a souhlas obyvatel, které v konečném důsledku poškodí nebo omezí jejich životní perspektivu a možnosti jejich obživy. Lesnictví již od devatenáctého století pracuje s vědeckými poznatky a fakty, na jejichž základě realizuje promyšlená a odpovědná opatření. Jedno rčení říká, že odborně správná řešení nemohou byt politicky nesprávná, proto by i politici měli odborným poznatkům lesníků naslouchat. Pouze odpovědný přístup založený na faktech, nikoliv ideologiích, zachová pro naše potomky plně funkční a stabilní krajinu. K tomu se snaží přispívat i Česká lesnická společnost pořádáním odborných akcí, kde se spojují nejmodernější vědecké poznatky s letitou praxí lesníků. Je důležité, aby se technické zásahy do krajiny nedémonizovaly a pohlíželo se na ně z pohledu účelu, který mají, což je také můj osobní názor, za kterým si stojím.
Jiří NUSSBERGER
