Rousínov – Ne vždycky vozila klády k vlakům těžká auta. Ještě v nedávné minulosti to byli koně, kteří plnili tuto funkci. Rád bych proto navázal na Rudolfa Klacka z Nemojan, který zavzpomínal, jak se klády dřív vozily pomocí koňských potahů až k vlaku, a přiblížil, jak to fungovalo v Rousínově.

I přes toto město jezdívali kladaři. Sváželi kulatinu – kmeny stromů z polesí kolem Olšan a Habrovan. Protože silnice z Olšan do Rousínova je ve spádu, vystačili si kladaři sami, bez přípřeže. Celou cestu šli pěšky po pravé straně vozu u šlajfy – brzdy. Koně by totiž na držácích – řetězech na konci oje náklad neudrželi. Výškový rozdíl mezi bodem státní nivelace před prahem kostela svaté Maří Magdaleny v Rousínově a Červeným vrchem u Olšan je téměř 300 metrů. Při jedné formance měli koňáci v nohách průměrně 6 kilometrů a koně navíc ještě cestu domů, kdy už se kočí na vozech vezli.

Kulatina se v Rousínově nevagonovala, ale zpracovávala. Rousínov byl známý rozvinutým nábytkářským průmyslem. Říkalo se: auta Ford, boty Baťa, nábytek Rousínov. Proto bylo v místě i šest pil na pořez kulatiny.

Nejstarší, největší a nejdéle provozovaná byla pila Tomanova, později Kadlecova, která byla postavená přímo u silnice na Habrovany, za domem Josefa Tomana s číslem popisným 24, původem z Kroužku, na pozemcích, kde Josef Toman začínal se skládkou kulatiny.

Z dalších, podle stáří i velikosti, to byly pily Viléma Jelínka, Jakuba Oharka a Martina Leznara, které ležely na území Rousínovce. A svůj vlastní pořez měly továrny na nábytek Richarda Osolsobě a Antonína Skarytky.

Jelínkova pila v létě roku 1922 do základů vyhořela; tehdy shořelo všechno skladované dřevo i obytné stavení. Po požáru byl provoz obnovený v menším rozsahu. Jeden z největších požárů v Rousínově zničil 11. srpna 1947 celou továrnu na nábytek Skarytka a synové, včetně pily, skládky řeziva a dvou rodinných domků. I spáleniště bylo v roce 1948 znárodněno, protože celý areál byl pojištěný na jeden milion korun československých. Z továrníka Antonína Skarytky se stal žebrák.

Pily Tomanova a Jelínkova byly parní, s generátorem na výrobu elektřiny a už v roce 1910 měly elektrické osvětlení. Pily Jelínkova a Oharkova měly stroje na loupání a krájení fornýry – dýhy a blindy – poddýžky. Po znárodnění po roce 1950 byly dýhárenské stroje, přes odpor Společenstva stolařů v Rousínově, demontované a odvezené do Bučovic. Jedině pila Kadlecova s třiceti zaměstnanci po znárodnění přešla pod národní podnik Středomoravské pily a její provoz byl ukončený až 30. září 1973.

Putovaly ke katru

Všechny pily byly na pořez kulatiny vybavené katrem, rámovou pilou se svisle zavěšenými pilovými listy, která připomínala mříž; odtud pochází název. Pro manipulaci s kulatinou byly na pilách polní kolejové drážky, po kterých se na vozících kmeny dopravovaly ke katru. A řezivo putovalo po pořezu zpět na skládku, kde se podle druhu a délky desky „štosovaly”, tedy skládaly do hrání prokládaných culóky – latěmi, aby řezivo přirozeně prosychalo na povětří. Kladaři pocházeli od lesa ze Šumic, Pozořic a používali koňské povozy na gumových kolech. Nápravy vozů, přední a zadní, byly spojeny rozvorou nastavenou podle délky kulatiny, nebo jen řetězy. Na vůz se kmeny navalovaly za pomoci lesních dělníků a svazovaly řetězem, který se napínal pružným bukovým kmínkem. Po posledním vyložení kulatiny, převážně na skládku pily v Habrovanské ulici, už s vozem bez rozvory kladaři projížděli Rousínovem a vraceli se do svých domovů. Pravidelná zastávka byla v pivnici U Zlatého jelena, kde byl výčepním rázovitý hostinský Emil Skalník. Přímo před vraty hostince bývala dřevěná ruční pumpa s pitnou vodou a poblíž studny stávaly dřevěné jesle na seno pro koně.

Ti už cestu dobře znali a před hospodou prý zastavovali sami. Před krmením se z brdečka, které bylo zavěšené na vahách, odepnul postranní řemen, a tak se koně uvolnili. Po dobu občerstvování povozníků dostávali obrok do většího režného pytlíku – ovesníku, který jim byl popruhem zavěšený na hlavu. Napájení byli vodou ze studny z kýblu, který se vozíval zavěšený na voze.

Koňáci po namáhavém dni zapíjeli vyškovským pivem chleba se špekem, okořeněným paprikou, která byla ve slánce na každém stole, nebo s olomouckými tvarůžky, které zrály na výčepním pultu pod skleněným poklopem. Pivo občas prokládali štamprlí režné. U dveří do sousední místnosti s kulečníkem bylo na podlaze kulaté, bíle smaltované plivátko a na stěně tištěná cedulka: Neplivejte na zem! Byla to jiná doba. Zdá se to neskutečné. Tak jako dřevěné jesle před hostincem, tak před Starou poštou na protější straně rousínovského náměstí, stával volně tragač a dvoukolák s náplatky, kterými se vozila balíková pošta na vlakové nádraží ve Slavíkovicích a zpět.

Nic z toho nebylo na řetězu, nic se na noc neschovávalo a nikdy se nestalo, že by se něco z toho ztratilo, bylo poškozené a že by někoho napadlo hodit něco z toho do potoka, který tekl napříč celého náměstí. Zdá se to opět neskutečné!

Vášeň v kartách

Večer se v oblíbené pivnici U Zlatého jelena scházeli štamgasti na partičku mariáše nebo taroků, v oblecích s vázankou. U jednoho hracího stolku sedávali řezník Karel Pásek, mlynář Vilóš Kleveta, zemědělec Slávek Zelený a odborný učitel Pepik Sedlmajer. Taroky byly jejich vášeň. Akdyž se některému z nich při karambolovém kulečníku povedl kopfštos, mluvilo se o tom hodně dlouho.

Někdo našel zalíbení v cyklostezkách, někdo v historii. Také se vám stává, že se setkáte s pojmem, který sice dobře znáte, ale nevybaví se vám, co přesně znamená? Několik dříve běžných výrazů jsem použil, mnohé další se bohužel už nevešly. Tak třeba příště.