ZBYNĚK PETRÁČEK
Dost lidí jásá, že s šéfem Národního parku Šumava Mánkem padla i poslední bašta ODS. Něco pravdy na tom i je, vezmeme-li v úvahu, že Mánek byl „mužem ministra Chalupy” a pražská bašta ODS padla už loni s nástupem primátora Hudečka. Ale jádro věci je přece jen trochu jinde.
To, že i přírodovědci, ekologové, lesáci a ochránci přírody mají své (různé) politické preference, je samozřejmé. A vůbec to neznamená, že pravičák krajinou pohrdá, zatímco levicový liberál si jí váží. Vždyť už výraz ochrana přírody (conservation of nature) odráží konzervativní vnímání světa.
Problém koření v tom, jak často se střídali šéfové NPŠ (nastupující Pavel Hubený je už desátý za třináct let). A hlavně v tom, že s nimi se střídaly i doktríny pojetí parku. Mění-li se doktrína třeba v Ústavu pro studium totalitních režimů, zuří emoce, ale – při vší úctě k historikům – týká se to jen jednoho domu na pražském Žižkově. Měnící se doktríny v NPŠ ovlivňují nejzachovalejší horský komplex v této zemi.
Celý spor se vlastně vede o výklad slova „nejzachovalejší”. Je to totéž co nejpůvodnější, bezzásahový, bez ohledu na kůrovce? Či to znamená dobře střežený? Mánek končí v době, kdy s kůrovcem je už dobojováno i za cenu holin. Je to chvíle k nazření faktu, že doktrína pro národní park musí být dlouhodobá – netýká se generací rychle se střídajících šéfů parku, ale generací vývoje krajiny.
