Rozhovor Haló novin s Vladimírem Krečmerem, odborníkem na lesnictví

* Jaké byly vaše odborné začátky?

Začínal jsem začátkem padesátých let jako vědecký aspirant a zajímal jsem se, jako vystudovaný lesník, o užitou metrologii a hydrologii. Na tomto základě jsem byl přijat do Výzkumného ústavu lesního hospodářství, tehdy to byl Výzkumný ústav lesní výroby. I ta změna názvu něco podstatného znamenala. Tam jsem působil až do odchodu do penze.

* Čím jste se konkrétně zabýval?

Zabýval jsem se náročnými a dlouholetými experimenty s bioklimatem obnovných sečí, zejména v rámci projektu z padesátých let, který měl název Přeměna lesních monokultur. Konkrétně první fází byla monokultura borovic na písečných půdách za Hradcem Králové. Tam jsme založili speciální experimentální plochu s různými obnovnými sečemi, a tři tisíce šest set padesát dní nepřetržitě se tam neustále měřilo, pozorovalo a zapisovalo. Výsledky byly publikovány ve vědeckých a odborných časopisech, samozřejmě i v zahraničí. Byl to základ mého poznání, protože mě vždy zajímalo, proč se něco má tak či onak dělat? Ne jak, ale proč? Druhá fáze poté pokračovala ve smrkových porostech, opět v monokulturách. Tam to bylo tři tisíce dnů nepřetržitého pozorování prostředí lesa. Poznatky z tohoto pozorování byly také, nejenom pro mě, velice cenné, i v tom, že stav lesů může ovlivnit i prostředí krajinné.

Třetí fáze začala v sedmdesátých letech, projekt se jmenoval Želivka. Tento projekt, který měl trvat dvacet let a byl navržen podle mezinárodních vzorů, byl bohužel po dvou letech zastaven. Věnoval jsem pak pozornost imisní lesní kalamitě. Nelíbila se mi už tehdy velkoplošná destrukce horských lesů, nelíbí se mi ani dnes, právě v souvislosti s tím, co se děje na Šumavě.

* Můžete být konkrétnější?

Národní park Šumava byl vyhlášen v roce 1991 vládním nařízením, které poměrně široce, ale přitom přesně vyjádřilo smysl a účel existence tohoto parku. Že bude postupně převáděn do stavu, kdy by zmíněné kulturní smrkové lesy měly být přenechány samovolnému vývoji.

Na Šumavě přece existuje 86 procent kulturních smrkových ekosystémů, zejména smrkových monokultur. Takže tento les není přírodní, příroda se naopak podle svých pravidel takovýto les snaží zničit, destruovat! Toto vše lze udržet pouze vkládáním určité energie a prostředků, které zná lesní hospodářství.

Pokud se tento způsob péče o původně hospodářské lesy opustí - kromě zmíněných 14 procent, což jsou však jen ty nejvyšší polohy - nastane ohromná destrukce stromového patra. Je nejasné, jak může někdo vůbec souhlasit s tak obrovskou destrukcí stromového patra, když toto stromové patro určuje charakter onoho biomu, čili charakter těch lokalit a jejich prostředí. Destrukcí se zásadně mění bilance záření, tepla a vody, proudění vzduchu, stav půdy, půdní procesy a podobně. To má zásadní vliv na charakter zmíněných biotopů. To už není les, jsou to trosky, které se postupně takzvaným sukcesním způsobem obecně vrací k lesu. Ovšem v podmínkách střední Evropy je návrat velmi pozvolný, trvá i stovky let. Opravdu to nejde urychlit a stihnout, například za deset, dvacet let, jak si to někteří, například ekologové i politici, představovali a představují. Možná nemají ponětí, či nechtějí ho mít, o rizicích pro krajinné prostředí i obyvatelstvo na desítky let.

* Čím je kauza Šumava zvláštní, čím je, podle vašeho názoru, charakteristická? Kauza Národního parku Šumava se vyznačuje "válkou" mezi dvěma krajními názory. Otázka ovšem je, na jakých faktech spočívají názory těchto dvou skupin?

Víte, to je vlastně střet mezi souborem standardních vědeckých poznatků a ideologickými představami o vzniku divočiny ve střední Evropě. Toto je důsledek toho, že někteří kolegové, zejména přírodovědci, ale i další nadšenci z jiných oborů, včetně státních úředníků, jsou zapouzdřeni ve svých názorech. A to pouze tou svou jedinou možnou pravdou, třeba svého dílčího vědního oboru. A další hlediska, která jsou nezbytná při zacházení s krajinou v tak velkých měřítkách, a to v kulturní krajině, nikoliv na Sibiři, na Aljašce, nebo v Kongu, prostě odmítají, někdy i přímo vášnivě. Bohužel se mnohdy odmítá i normální vědecká diskuse.

* Můžete uvést konkrétní případ jisté zapouzdřenosti u přírodovědce, případně u politika?

Zapouzdřenost můžeme vidět například u mykologa, který žádá, aby se na Šumavě nechávaly stromy stát suché v kůře, protože se tím poté, postupem doby, zvětší biodiverzita jeho milovaných hub. Jiné zapouzdření názorů, a to daleko horší, můžeme pozorovat například u bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka, který z vlastního rozhodnutí a na vlastní zodpovědnost nechal rozšířit první zónu NP Šumava i do zóny druhé, a to jenom proto, aby se rozšířil i kůrovec a destrukce stromového patra lesů Šumavy. Dokonce potom při projevu v Senátu jaksi převzal osobní a politickou zodpovědnost za Šumavu, ovšem kde je dnes on, kde je odpovědnost a kde je nyní Šumava? Nutno ovšem podotknout, že ministr jednal nikoli v rozporu, ale v souladu s legislativou jeho doby. Je to, dle mého názoru, smutný příběh, proplétající se vědami, politikou i legislativou a lidským faktorem všeho na Zemi.