Nadšení z dohody nad návrhem nového zákona o Národním parku Šumava pro jistotu nepropadejme. Sporná je už jen sestava těch, co ji uzavřeli. Zástupci šumavských obcí tvrdí, že přistoupili na nejzazší možný kompromis.

Nadšení z dohody nad návrhem nového zákona o Národním parku Šumava pro jistotu nepropadejme. Sporná je už jen sestava těch, co ji uzavřeli. Zástupci šumavských obcí tvrdí, že přistoupili na nejzazší možný kompromis. Jenže s kým, když ekologičtí aktivisté a vědci kritizující management Jana Stráského nad schůzkami u ministra životního prostředí Chalupy dávno zlomili hůl? Ostatně tábor enviromentalistů si již povzdychl nad údajným vítězstvím developerů a dřevařských firem nad turisty a ochranou přírody.

Popišme ale zcela konkrétní problémy. Zatímco v sousedním Bavorském lese zabírá přírodní zóna více než polovinu rozlohy a Světový svaz na ochranu přírody doporučoval ponechat v bezzásahovém režimu 30 až 40 procent území šumavského parku, ministerský návrh v nejpřísnější ze tří zón počítá s šestadvaceti procenty rozlohy. Nespokojeným odborníkům vadí též preambule zákona, která staví na stejnou úroveň udržitelný rozvoj obcí s dalšími cíli, tedy i s ochranou přírody. Celkem logicky přitom soudí, že v národním parku by hierarchie priorit měla vypadat jinak než ve zbytku republiky. A ze všeho nejvíc bije do očí zelená výstavbě lanovky k rakouskému lyžařskému středisku Hochficht. Nejedná se sice ani o vlek, ani o sjezdovku, což by bylo v přímém rozporu s regulemi, ovšem domnívat se, že role lanovky bude čistě dopravní a časem se na ni nezačnou nabalovat parkoviště, rekreační objekty či sociální zařízení, může pouze ten nejzarytější optimista.

Jistě se dá říct, že je lepší dohoda nějaká než žádná. Leč tentokrát se účastníci kulatých stolů na ministerstvu evidentně handrkovali o jednotlivé položky a obecnějším úvahám o smyslu a poslání národních parků se vyhýbali. To je vážná chyba, prošustrována totiž byla příležitost zauvažovat nad tím, kam všude může expandovat nenasytnost otrkaného druhu homo sapiens na úkor přírody, jež sama hlasovací právo nemá a bránit se nedokáže.

A když jsme u toho hlasování: konečné slovo bude patřit poslancům a senátorům. Už teď se dá předpokládat, že s lidovou tvořivostí sobě vlastní se do zákona pustí – a jen stěží to bude ku prospěchu přírody. Spíše se těšme na gejzír partikulárních zájmů, mnohdy prosazených neúnavnými lobbisty. Za nejsympatičtější čerstvou zprávu z Šumavy proto považuji tu, podle níž se národní park chystá nově vybudovat tři hasičské zbrojnice. Tak si říkám, že by nebylo od věci, kdyby jako první studenou vodou pokropily horké a ne vždy kompetentní hlavy tuzemských veřejných činitelů.