Rozhovor Haló novin s Petrem Martanem, poradcem v lesnictví

* Jak vznikla petice »Ne-35 procent prvních zón v Národním parku Šumava«, kterou jste inicioval?

Tato petice vznikla jako reakce na výsledek návrhu zákona ministerstva životního prostředí v lednu letošního roku, kdy se předtím uskutečnilo zhruba pět debatních kulatých stolů. Z těchto diskusí vznikl takový návrh zákona, který byl v mnohém dobrý, nicméně rozměry prvních zón NP Šumava, čili ten největší politický a odborný problém, správně nevyřešil. To je to, proti čemu se signatáři této petice prostě ve zmíněném návrhu zákona bouří.

Na jedné straně stolu seděli zastánci 75 procent prvních zón, čili suchých lesů, protože to jinak dopadnout nemůže, a s nimi jsou samozřejmě členové Strany zelených, ekologičtí aktivisté, biologové a ti, kteří za ekologickou katastrofu nesou spoluodpovědnost. Na druhé straně pomyslného stolu jsou lesníci, zástupci obcí, a ti by si přáli zmíněné zóny do 20 procent. U kulatého stolu se nezvažovalo, zdali ten který konkrétní les je tak vyspělý, aby prostě měl na to, být zařazen do nejvyšší ochranářské kategorie. Vznikl tam pouhý aritmetický průměr, to bylo výše uvedených 35 procent a to se signatářům petice nelíbí.

* Jak vnímají obyvatelé Šumavy tento problém?

Lidé na Šumavě jsou jednoduše naštvaní, dokonce při sběru podpisů pod zmíněnou petici jsem se setkal s lidmi, kteří již rezignovali a ničemu nevěří, proto petici třeba ani nepodepsali, ačkoliv s peticí souhlasí. Za dvacet let různých »aktivit« s Šumavou lidé prostě mnohdy nevěří ničemu.

* Pravděpodobně Šumavě neprospělo to, že se stala politickým tématem.

Ano, víte, pokud odborníci nejsou schopni dohodnout se na racionálním řešení, tak nastupuje politika. Napsal jsem několik knih o této problematice a snažím se vysvětlovat čtenářům, že to není, bohužel, jen odborný problém, ale i problém ideologický, který má podstatu v tom, že někteří lidé mají určité nadšení pro ideál a chtějí jej za každou cenu uskutečnit. Někdo má například ideál, že si příroda pomůže prostě sama. To se stalo na Šumavě. Místo toho, aby tito idealisté čekali na postupnou přeměnu lesů do podoby, aby mohly lesy samy o sobě existovat, bez zásahů člověka, tak nechtěli čekat osmdesát let a udělali to za dvacet let.

* Jaký další vývoj předpokládáte?

Myslím si, že s touto peticí pravděpodobně neuspějeme. Tlak na zvětšování prvních zón je veliký a může se stát, že vládní koalice toto podpoří. Poté chceme jít do boje s další peticí, a to za zmenšení NP Šumava. Budeme zpochybňovat velikost národního parku, je zbytečné, abychom jako malý stát obětovali tak velké území.

* Spolupracujete třeba s německými lesníky? Jak vypadá případná mezinárodní spolupráce?

V NP Bavorský les měli stejné problémy už před dvaceti lety. Napřed létal přemnožený kůrovec přes hranice k nám, to nám uškodilo. Již před rokem 1989 se vyvolávala mezinárodní jednání, lesníci se scházeli na zelené hranici z obou stran. Čeští lesníci apelovali na německou stranu s tím, že si nepřejí poškozování Šumavy. Po roce 1989 se nic nezměnilo a česká strana to německé »vrátila« po orkánu Kyrill v roce 2007, zejména v části Prášil. Tam rozhodnutím ministra životního prostředí Martina Bursíka (SZ) došlo k situaci, že se v této oblasti nechala obrovská oblast nezpracovaných polomů, v době, kdy polom napadl kůrovec. Samozřejmě, že to mohli lesníci zpracovat a zachránit. To se ale nestalo, úmyslně se tam polom nechal. Kůrovec se tam přemnožil a poškodil lesy na německé straně Šumavy, zejména na Falkensteině, což je národní hora bavorské části parku. Tam byly třeba i třistaleté stromy. To bylo vlivem kůrovce zničeno a historicky jsme jim, bohužel, vlastně vrátili to, co oni dali nám.

* Jak konkrétně tato spolupráce probíhá?

Navštěvujeme se, vyměňujeme si informace se Spolkem pro záchranu Bavorského lesa, například s panem Demelbauerem, předsedou spolku.

Vzorem pro Šumavu je, dle mého názoru, nová část Bavorského parku, část Falkensteinu, směrem k Železné Rudě. Tam se skutečně poučili a před 12 lety vyhlásili, že druhou půlku Bavorského parku přiřazují a zvětšují, ale problematickou první zónu a bezzásahovost odložili o dvacet let, do roku 2027. My poučeni nejsme, bohužel. Pokud bychom se poučili, tak výsledkem by musel být návrh zákona, který by říkal, že se počká 20 let a poté by se posuzovalo, jestli by se o nějaké procento první zóna zvětšila.

V České republice se však už nyní navrhuje zvýšení rozsahu zmíněných prvních zón, a to je jasný důkaz toho, že z tisícileté kalamity, která se stala na Šumavě, se člověk nepoučil.

* Jezdili v minulosti čeští lesníci někam pro poznatky, třeba tam, kde byly nedotčené lesy?

Za první republiky jezdili čeští lesníci a výzkumníci na Podkarpatskou Rus, do končin, kde skutečně byly nedotčené lesy, zejména ve smrkovém pásmu. Kraj to tam byl velice řídce osídlený. Tam se zjistilo, že pokud se nechá les být a nekácí se v něm, a to ani z důvodu nebezpečí přemnožení kůrovcem, usychá po hektarech, ale nikoliv po kilometrech. Na Šumavě usychá po kilometrech a ekologičtí aktivisté říkají, že je to normální. Není.

To jsem se snažil ukázat i v jedné ze svých knih, kde píšu o svědectví písemnictví. Za jeho tisíciletou existenci u nás se nezachovala zmínka o tom, že by se již někdy stalo to, co je na Šumavě dnes.

* Můžete tedy shrnout, co se, dle vašeho názoru, stalo v Národním parku Šumava?

Ano. Patnáct tisíc hektarů lesů je totálně suchých. Můžu to vyjádřit také v kilometrech, čili od Železné Rudy po Lipno je pruh území jeden až tři kilometry široký, 41 kilometrů dlouhý. Je to pruh suchých lesů, suchá opona Šumavy.

***

V ČR se navrhuje zvýšení rozsahu zmíněných prvních zón, to je důkaz toho, že z tisícileté kalamity, která se stala na Šumavě, se člověk nepoučil.

Od Železné Rudy po Lipno je pruh území, který je 41 km dlouhý. Je to pruh suchých lesů, který lze nazvat »suchou oponou Šumavy«.