Taková přímá úměra naštěstí neexistuje, aby platilo, že čím sušší země, tím sušší srdce. Alespoň v našich zeměpisných šířkách tomu tak snad není. Sice již byla suchá léta, i suché zimy, ale pak zase mokré.
Taková přímá úměra naštěstí neexistuje, aby platilo, že čím sušší země, tím sušší srdce. Alespoň v našich zeměpisných šířkách tomu tak snad není. Sice již byla suchá léta, i suché zimy, ale pak zase mokré. Když jde o ty suché, náhodně otevírám Velkou knihu o klimatu Zemí koruny české (autoři Jiří Svoboda, Zdeněk Vašků, Václav Cílek, vydala Regia 2003) a čtu: „Jako příklad mimořádných meteorologických situací si zaslouží uvést například roky 1289 a 1290. V anomálně teplém roce 1289 například ještě na Vánoce kvetly některé dřeviny a byliny a lidé chodili bosí a v roce 1290 se již v druhé polovině ledna navraceli tažní ptáci a kvetly některé ovocné dřeviny. Rovněž v roce 1294, který byl výjimečný extrémně kontinentálním vývojem počasí, začaly u nás žně již v červnu." A některé roky byly zase tak mokré, že obilí shnilo na polích. Ale to šlo opravdu o extrémy.
Členitou krajinu střední Evropy velké výkyvy tak moc nepoznamenají a můžeme být našim praotcům vděčni, že nemáme zcela odlesněno a tudíž ani odvodněno.
I když poslední dobou stále intenzívnější zemědělství, a zejména ty širé lány, aby na nich mohly manévrovat čím dál větší stroje, udržení vody v krajině vůbec neprospívá. A to nehovoříme o téměř neřízené až nezřízené výstavbě. Proto lze vítat množící se pastevní plochy pro dobytek, kde je sice také sklízeno, ale ovcemi, kravami, a na krátko, a není oráno. Nemluvě o přibývajících výbězích pro koně.
Když se však objeví problémy, i když třeba „jen" klimatického rázu, tj. povodně či sucha, ukazuje se, že lidská srdce suchá a okoralá nejsou. Ovšem jak dlouho jim to vydrží? Nejdřív přijde jednorázová pomoc, to je dobře, a posléze se dlouze hovoří o tom, že je potřeba něco dělat, aby voda do krajiny přicházející shůry jen tak zbůhdarma rychle neutekla. Aby se vsákla a obohatily se spodní vody.
A takovéto úvahy se nejvíce množí a publikují ex post, tj. tedy s křížkem po funuse. Po povodních se hodně mluvilo o protipovodňových hrázích, o vsakovacích poldrech, o vhodnosti meandrů, tj. klikatících se toků, místo betonových koryt. A leckde se to i za finanční pomoci různých dotací opravdu podařilo. Dnes, ač z jiné příčiny, není po povodních, panují zase sucha, se mluví opět o nutnosti budovat taková zařízení, která vodu v krajině udrží. Nejjednodušším a léty osvědčeným „zařízením" je mez, pokud možno osázená stromy a keři, nebo remízek. Vhodné je také střídání zemědělských plodin. Copak všude musí být lány řepky, které se sklidí ve stejnou chvíli a celé kopce jsou pak týdny a možná měsíce holé a krajina zbytek vody vydýchá? Nejsou to právě tito „hospodáři", jimž oschlo srdce?
Bohužel takovéto příklady jsou vidět i v okolí řady měst a obcí. Snad zodpovědným osobám dojde, že okamžitý dobrý zisk ze sklizně by se při používání takovýchto postupů a agrotechniky nemusel příští léta opakovat. Anebo se touží zapsat do dějin změnou rčení „po nás potopa" na „po nás sucho"?
Snad se nenajde nikdo, kdo by neobdivoval například v Toskánsku, tam asi nejvíce, že krajinu zkrášluje na kdejakém vrcholku kopce i kopečku několik borovic, pinií, anebo třeba jen jedna. Je třeba dodat, že nejen zkrášlují, ale i brání erozi. I u nás se chrání pamětihodné stromy, zachraňují se a opatřují tabulkou, napadá mě třeba dub na ostrožně mezi Stašovem a Kočvarami, který je vidět zdaleka (téměř z D 5 mezi Zdicemi a Žebrákem). Pravda, občas i v lánu obilí se nějaký strom vyskytne, ale je to spíš výjimka. Nebylo by špatné někde vysadit další budoucí pamětihodný, anebo jen obyčejně krásný strom? Třeba na obecním, nebo i na soukromém pozemku? Ale co si zaslouží pochvalu, to je obnova stromořadí kolem silnic a polních cest, i když škoda, že to už nebývají stromy ovocné. O jabloně je totiž třeba pečovat, švestky mají zase šarku, tak nakonec ten doubek nebo jeřáb také není marný. Za ty ozeleněné polní cesty by se mělo poděkovat, většinou sedlákům, ale mnohdy i obcím.
A co mohou pro udržení vody v krajině udělat „obyčejní občané", tj. ti, co nemají okoralé srdce? Není toho málo, jak by se někomu mohlo zdát. Například nebát se velkých stromů na zahradě či v sadu. Vysoký strom s velkou korunou dává stín, zabraňuje odpařování vody ze země, vytváří příznivé mikroklima. A pod ním není takové sucho jako na volném prostoru. Stačí se o tom přesvědčit.
