České Budějovice /ROZHOVOR/ – Narodil se v Plzni na Štědrý den roku 1940. Vystudoval filozofii i ekonomii. Pracoval léta v bankovnictví. Byl posledním premiérem československé vlády.

Vykonával i pravomoci prezidenta republiky, vystřídal dvě ministerstva, pracoval jako vrchní úředník Jihočeského kraje, je nejvýše postaveným turistou v Čechách, šéfoval radě Národního parku Šumava. Teď jako ředitel tomu parku velí. A hodně lidí Jan Stráský štve.

Při nástupu do funkce ředitele Národního parku Šumava jste si mimo jiné dal za cíl uklidnit vášně mezi starosty, ekology, parkem a nevládními organizacemi. Daří se vám to?

Tento úkol mi dal ministr. A kromě toho mi zadal zastavení kůrovcové kalamity a přípravu zákona o národním parku. Ptáte-li se na uklidnění situace, musím předeslat, že ještě před mým nástupem byly šumavské obce sjednoceny, měl jsem na své straně oba dotčené kraje a za mnou stojí turisté. Ale není jednoduché překlenout rozpory s vědci a nevládními organizacemi.

Zastavme se ještě u zákona o Národním parku Šumava. Údajně je zákon hotov, ale otálí se s jeho schválením.

Je to složitější. Národní park Šumava nevznikl před dvaceti lety zákonem, ale rozhodnutím vlády ČR. V minulých letech se pracovalo na mnoha verzích zákona, ale žádná nebyla přijata. Uznávám, že zákon by mohl přinést vyjasnění rolí. Tedy „rozdělit” Šumavu mezi vědce, kteří chtějí nechat přírodu samu sobě, ochranáře, ti mají širší záměr ochrany, obyvatele, kteří mají zájem v parku žít a pracovat, nakonec i návštěvníky, kteří mají pocit, že by Šumava v co největším rozsahu mohla sloužit poznání i relaxaci.

Co momentálně budí největší vášně, je kůrovcová kalamita. Hodně lidí neví, o co vlastně komu jde. Můžete to zpřehlednit?

Kůrovec byl, je a bude nebezpečím pro smrkové lesy. Věda a praxe lesníků má dostatek zkušeností, jak s kůrovcem zacházet. Lesní zákon platí v hospodářských lesích a je naprosto jasný. Pokud je v lese napadený strom, musí ho majitel pokácet a odstranit. V parku se rozhoduje podle toho, jaká je garnitura na ministerstvu a v čele parku. Pak se dostáváme do stavu, kdy se diskutuje a nekoná. Koncem 90. let byla výsledkem nedohod a diskuzí kůrovcová kalamita, která se zlikvidovala až v roce 2003. Byla zlikvidována lesnicky, tedy převážně těžbou. Dosáhlo se toho, že stav kůrovce byl v normě. Výsledkem bylo, že tehdejší ředitel Žlábek byl odvolán. Pak přišli dva ředitelé, kteří byli ke kůrovci smířlivější. Nicméně do toho přišla vichřice v roce 2007. Vinou Kyrilla stav akceleroval. Polomy jsou velmi příhodné pro množení kůrovce, se zdravým stromem má problémy, napadá hlavně oslabené smrky. Z rozhodnutí tehdejšího ministra Bursíka bylo kůrovci ponecháno na sedmi místech zhruba 140 000 kubíků neošetřených polomů. Odtud se kůrovec mohl šířit i přes masivní těžbu v okolí, k níž za ředitele Krejčího došlo. Jen pro srovnání. Jestliže za Žlábka se nejvíc za rok pokácelo zhruba 138 000 kubíků dřeva, tak jen v roce 2010 za Krejčího padlo do kůrovcové těžby 345 000 kubíků. A zároveň v tomto roce zahynulo půl milionu stromů, které uschly a nebyly vytěženy. Můžeme říct, že těžba možná nebyla dostatečná, ale určitě nebyla optimálně zvolena.

Ekologové i lesníci se shodují v tom, že na problémy nám zadělali naši předci, kteří po velké kalamitě kolem roku 1870 začali vysazovat na Šumavě pouze smrky. Vznikl monokulturní a stejně starý les, což je právě pro kůrovce ideální, zvlášť když přijdou do tohoto lesa polomy. Souhlasíte s tím?

Ano, ale v parku se generuje více problémů. První zóna není kompaktní celek, tvoří ji 135 menších i větších ostrůvků, pak chránit lesy v druhých zónách je komplikovanější. Vloni v říjnu ministr Drobil založil skupinu s cílem spojit co nejvíce úseků v první zóně v celek. Skupina se sešla čtrnáctkrát, byl jsem v ní za radu parku, nakonec jsme se shodli na spojení více než poloviny ze všech úseků, tedy že první zónu by tvořilo ne současných 13 procent plochy parku, ale 24,5 procenta. Bohužel už nedošlo k práci nad druhými zónami. Práce se přerušila. Loni bylo bez zásahu zhruba 30 procent území. Nyní ale podle plánu schváleného ministrem necháme bez zásahu 25 procent a i ve zbývajících pěti procentech zasáhneme. Pokácené stromy se ale v prvních zónách nechají ležet. Chápu, že malá území v prvních zónách jsou ve velkém tlaku svého okolí.

Zkusme kvíz: Kácet, nebo nekácet? A když kácet, tak v jakých zónách? A když pokácet, nechat, nebo odvézt? Sázet, nesázet...

Vím, kam míříte. Jestliže budeme respektovat všechny normy, nesmělo by se v 1. zóně ani nic vysazovat. Někteří se spoléhají na to, že nálet je dostatečný k obnově lesa. Ale je možný dvojí pohled. První: je to dostatečný a životaschopný nálet, místy se již ukazují podrosty a jsou dostatečné. Druhý pohled: i kdyby měli vědci pravdu ze sta procent, že nálet je dostatečný, pak budeme mít ze Šumavy farmu na vánoční stromky. A opět vzniknou smrkové a stejnověké lesy.

Vyčítá se vám, že volíte v parku lesnický postup jako v hospodářském lese. Co vy na to?

Ne běžná ochrana, ale boj s kůrovcem v dnešním rozsahu kalamity musí být veden víc s akcentem lesního přístupu. Lesnická věda hodně postoupila směrem k ekologii. Kdyby se volily lesnické postupy přeměny stávajícího převážně hospodářského lesa na les přírodě blízký (různověký, s odpovídající dřevinnou skladbou a tak dále) důsledně, trvalo by to možná dvě stě let, ale měli bychom les, který není tolik náchylný ke kůrovcové kalamitě. Teď jak vypadá situace na Šumavě, není výsledek jasný ani za více staletí.

Říkáte, že bychom měli znovu uvažovat o místu člověka a o modelu ochrany na Šumavě. Jak tomu máme rozumět?

Tak to je spíše filozofická otázka. Představa, že člověk by se neměl cítit pánem přírody, je velmi lákavá a zajímavá. Otázkou je, zda nejsme již otráveni svou pochybnou mocí nebo jsme línější. Možná ji už nemusíme využívat tak důsledně, i když po návštěvě chudých zemí si tím nejsem tak jistý. V praxi musíme připustit zásahy, v našem případě například při požáru. Chápu, že vyznavači ponechání všeho samovolným silám přírody bez zásahu člověka jsou zvědaví na výsledek, a já jejich zvědavost sdílím. Já říkám ano, najděme místa, kde budeme tyto experimenty zkoušet, je to určitě jeden z hlavních důvodů pro vznik národních parků. Ale v takovém případě musíme počítat s tím, že okolo těchto míst musíme zajistit takovou ochranu, aby se neničilo to, co je za hranicí těchto bezzásahových a člověkem nerušených míst – a podle mého názoru v případě člověkem založené kalamity – i bezzásahová území sama. V lecčems se lze poučit ze složitých a ne vždy úspěšných dějin chráněného Boubínského pralesa.

Končí tedy smrk na Šumavě?

To je naprostý nesmysl. V určitých nadmořských výškách nic jiného nejspíš neroste. Ale v nižších patrech se musí dosáhnout smíšeného lesa. Dříve před kalamitou v 19. století tvořil smrk zhruba 50 procent, zbytek byly jedle, buky, duby. Kůrovec pak nemá takovou šanci velkoplošně napadnout les.

Počítáte v parku s převody pozemků v majetku státu na soukromé osoby?

Dosud jsem neudělal v tomto směru žádné rozhodnutí. Je chyba a je to i neobvyklé, že na území parku je dvanáct procent plochy, která mu nepatří. Jejími majiteli jsou obce a desítky soukromníků. Jsou to vlastníci lesů i bezlesí. Myslím, že ještě nebyla zmíněna jedna věc. Bavíme se stále o lese, o stromech, ale cenná území jsou také právě v „bezlesí”. Šumava je zvláštní tím, že bezlesí vzniklo přirozenou cestou i lidskými zásahy. Nejcennější jsou rašeliniště a močály, ale i horské louky, na které je vázána bohatá fauna a flóra. A tady souhlasím s ekology, že musíme dbát o toto území. Když totiž nebudeme, zarostou stromy, divokými nálety. Park musí tyto činnosti zajistit samoúčelnou údržbou nebo vpuštěním hospodářů, kteří se budou šetrným způsobem o bezlesí starat. Je tam plno nájemců už nyní. S pracemi v parku souvisí i to, že takové hospodaření je dražší, náročnější. Nesmí se používat těžká technika a tak dále. Ale my víme, že nejsme úspěšní. Za dvacet let se bezlesí zmenšilo zhruba na polovinu. Způsob rozšíření péče o bezlesí vyvolává rovněž mnoho nevyřešených koncepčních otázek a již nyní řadu konfliktů.

Pomáhá vám v praxi ochrany prostředí věda? Zastánci zásahů do přírody hovoří často o ekologickém byznysu. Před čtyřmi lety se hodně naděje vkládalo například do houby Beauveria Bassiana, která měla kolonie kůrovců likvidovat.

Nechci tvrdit, že celá řada vědeckých prací není přínosná, ale tvrdím, že je rozporná. Oceňuji práce, které propojují vědu a praxi, především aplikace lesnické vědy při dodržování ochranných podmínek v parku. A k houbě: již předchozí vedení parku rozhodlo o tom, že tento experiment, který nebyl levný, je neúčinný. Co k tomu dodat. I za těch pár týdnů, co jsem v této funkci, jsem dostal několik nabídek na ověření dalších postupů, které budeme opatrně a experimentálně ověřovat.

Dotklo se vás, když jste slyšel, že na funkci ředitele parku nemáte odbornost. Nejste ekolog, jste „jen” turista.

Ekolog nejsem, ale v každém případě sleduji deset let dění v parku zblízka z pozice rady parku, šest let z toho na postu předsedy rady. Už jsem to říkal, ale za to, že jsem přijal tuto funkci, může trochu pan prezident Klaus. Když jsem si nabídku rozmýšlel, řekl mi něco ve smyslu: deset let se kolem motáš, pořád říkáš, jak se to má dělat, tak to ukaž. Ale víc než telefon od prezidenta v mém rozhodnutí hrálo roli to, že se podařilo získat podporu místních starostů, krajské samosprávy, i běžných občanů, mezi nimiž zde žiji.

Šumava není v dobré kondici, to asi vidí většina lidí. Je ještě cesta, jak jí pomoci?

Škaredý pohled se nedá zvrátit, Šumava potřebuje toleranci z obou stran sporu o ni. Potřebuje přinejmenším „výjimku” od ortodoxních představ. Zastavení kůrovcové kalamity není vůbec jistý podnik. Plán zastavit kalamitu do tří let je optimistický. Bohužel se realizace stále oddaluje a komplikuje. Můj plán obranných opatření v boji proti kůrovci neobsahuje nic jiného, než se používalo v minulých letech. Možná že ani chemie, která je skutečně krajním a nepříjemným opatřením, nebude třeba tolik, co vloni. Podstatou plánu je razantnější kombinace jednotlivých opatření. Začátkem června budeme mít k dispozici digitálně zpracované letecké snímky stavu šumavských lesů (poslední jsou ze srpna loňského roku), které ukáží současný rozsah škod a rizik. Podle optimistických odhadů je jedna třetina parku napadená kůrovcem, suchá nebo po napadení vykácená.

Kolik kilometrů jste po Šumavě nachodil za posledních deset let, kdy jste byl činný v radě parku?

Určitě pět tisíc kilometrů.

Jaká část Šumavy je podle vás nejcennější?

Největší celek původní přírody jsou Modravské slati mezi Luzným, Roklanem a Poledníkem, a to po obou stranách hranic. Říká se tomu „zelené srdce Evropy”, ale zelené už z větší části není. Z větší části není ani přístupné. Zde můžeme dlouhodobě pozorovat samovolné síly přírody.

A nejhezčí místo osobně pro vás?

Šumava je největší lesní komplex v Evropě. Za symbolické místo považuji Knížecí pláně. Dříve, a není to tak dávno, tam žila tisícovka lidí, dnes tu šlapeme po hrobech, a jiní hovoří o divočině... Tam se můžeme nejčastěji potkat.

Kdo je Jan Stráský

- Narodil se 24. 12. 1940, vystudoval filozofii a politickou ekonomiii na FF UK.

- Pracoval ve Státní bance československé a v Komerční bance. V roce 1991 spoluzakládal ODS.

- Od května 1991 do začátku července 1992 byl místopředsedou vlády ČR, poté do prosince 1992 předsedou poslední vlády ČSFR, od 20. 7. do 31. 12. 1992 vykonával pravomoci prezidenta republiky.

- V letech 1993 až 1998 byl postupně ministrem dopravy a zdravotnictví. Roku 1998 vystoupil z ODS a vstoupil do Unie svobody, téhož roku odešel do důchodu.

- V letech 2001 až 2006 byl ředitelem Krajského úřadu Jihočeského kraje.

- Ředitelem Národního parku Šumava je od 16. 2. 2011.