Co může být hřejivějšího než vědomí, že se najdou lidé, kteří nezapomínají na své bývalé spolupracovníky, s nimiž strávili velkou část produktivního života u jednoho zaměstnavatele. Patří k nim Miloslav Michalčík a Marie Ryšková, zástupce ředitele pro ekonomiku a personální pracovnice (oba už několik let na zaslouženém odpočinku) bývalého Lesního závodu Buchlovice. Ačkoliv v minulých sedmi letech byli iniciátory setkání technicko­hospodářských pracovníků lesního závodu, letos na něj pozvali všechny jeho bývalé zaměstnance, bez ohledu na jejich pracovní zařazení nebo funkce.

Na jejich pozvání se sjelo minulý pátek odpoledne k přátelské besedě do buchlovické restaurace U Páva sedmdesát někdejších pracovníků Lesního závodu Buchlovice, aby si společně zavzpomínali na radosti a starosti, veselé i smutné příhody, jak je život na lesních pracovištích od roku 1956 až do transformace lesního hospodářství v roce 1992 přinášel.

„Rozhodně se žádný z účastníků setkání nemá za práci v bývalém lesním závodě za co stydět. Les jsme následnické organizaci předali v dobrém stavu,” řekl Miloslav Michalčík, který vlastním nákladem vydal knihu Historie lesního závodu Buchlovice aneb Příliš krátký čas na nejúspěšnější život. On i jeho bývala kolegyně z ústředí závodu Marie Ryšková byli potěšeni tím, že se setkání zúčastnila řada bývalých zaměstnanců závodu, kteří mají na svých bedrech přes osmdesát let.

„Byl to kupříkladu třiaosmdesátiletý Zdeněk Stašek, lesník a kontrolor závodu ve výslužbě, jednaosmdesátiletá lesní dělnice Aloisie Procházková, ale také bývalý šestaosmdesátiletý lesník Milan Malík, všichni tři ze Starých Hutí,” nechala se slyšet Marie Ryšková.

„Do služeb Československých státních lesů – národního podniku jsem byl přidělen k ředitelství lesního závodu Buchlov v Buchlovicích 17. ledna 1950, a to jako manipulant dodávkové služby,” zavzpomínal na začátky své lesnické kariéry Milan Malík. V lesním revíru však začal pracovat ještě za druhé světové války. Vyzkoušel si vše, co bylo v lese třeba. Práci v lesní školce, při zalesňování holin po těžbě. Když dospěl byl i dřevorubcem. „Rád vzpomínám na všechny lesáky, zvláště ty, kteří už nejsou mezi námi. Škoda, že je nemůžu pozdravit tím naší pozdravem, lesu zdar, který byl pro nás povinností, důvodem k vnitřní spokojenosti a projevem sounáležitosti,” dal průchod pocitům Milan Malík, nejstarší účastník setkání. Ačkoliv vlasy bývalých zaměstnanců lesního závodu prokvetly stříbrem, jejich skráně se pokrývají vráskami, jejich srdce zůstala mladá.