Petr HARTMAN, moderátor

Spor o podobu Národního parku Šumava pokračuje. Tentokrát by se měl přenést do parlamentu, který by měl posoudit speciální zákon, týkající se této oblasti. Více už dodá Lída Rakušanová.

Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka

Jak má vypadat horský les uprostřed Evropy. Má být hustý a sytě zelený, anebo, jak to před více než stoletím popsal šumavský bart Karel Klostermann, plný tlejících, mechem potažených kmenů, z pod nichž raší  vřes a drobné stromky? Ani po jednadvaceti letech od vládního usnesení, kterým byl vyhlášen Národní park Šumava, neexistuje u nás v této otázce shoda. Teď poputuje tento spor do parlamentu, a to v podobě zvláštního zákona, podle něhož se má v budoucnu řídit ochrana přírody v největším národním parku České republiky, velkém přes 68 tisíc hektarů. Předloha, kterou by se měli poslanci od září zabývat, je kompromis, který údajně vznikl po půlročním vyjednávání mezi politiky, zástupci obcí, vědci, lesníky a ochránci přírody. Žádná z těchto skupin prý není s kompromisem úplně spokojena. Ale že si po loňských, často i násilných potyčkách při kácení kůrovcem nakažených stromů v lese Na Ztraceném dokázali sednout za jednací stůl, hraničí se zázrakem. Naděje, že se tenhle zázrak zopakuje i v parlamentě, a to v rozjitřené atmosféře před blížícími se krajskými volbami, je však stěží oprávněná. Největším kamenem úrazu se nejspíš stane záměr zvětšit bezzásahovou zónu na dvojnásobek z dnešních třinácti na šestadvacet procent celkové plochy parku. A to s tím, že se tato takzvaná první zóna, kde bude Šumava přenechána přírodě, má v průběhu dalších pětačtyřiceti let postupně navýšit až na pětatřicet procent. Na oplátku museli ale ekologové souhlasit s plánem šumavských obcí postavit uprostřed nejcennějších šumavských lokalit tříkilometrovou lanovku na Hraničník, která by měla z české strany vozit lyžaře do rakouského lyžařského areálu Hochficht a ušetřit jim třicetikilometrovou objížďku. Proti rozšíření první zóny ovšem protestují obyvatelé dvaadvaceti šumavských obcí, protože se obávají dalších kůrovcových pohrom a omezení ze strany národního parku. Podle starosty Modravy Šubrta si lidé, kteří si nemohou uprostřed uschlých lesů obstarat ani dřevo na otop, připadají jako obyvatelé Sahary, které by chtěl někdo přesvědčit, že došel písek. Obránci přírody se nicméně odvolávají na závěry Mezinárodního svazu ochrany přírody, jehož zástupci už před deseti lety při své tehdejší návštěvě Šumavy doporučovali rozšířit první zónu parku na třicet až čtyřicet procent celkové plochy, a to pokud možno souvisle a do roku 2008. Jak známo, je dnešních třináct procent rozkouskováno do neuvěřitelných 135 lokalit, což zásahy proti kůrovci značně komplikuje, jelikož normálně se v národních parcích v první zóně nezasahuje, ale za to se nakažené stromy kácí v druhé zóně, aby se kůrovec nešířil dál. Zástupci mezinárodního svazu ovšem tehdy také konstatovali, že z pěti kategorií, do kterých tato organizace zařazuje světová chráněná území, by realita na Šumavě nejspíš odpovídala čtvrté kategorii, čili takzvané řízené rezervaci s oblastmi ponechanými pro divočinu. V druhé kategorii, ve které jsou obvykle vedeny národní parky, bývá bezzásahová plocha až 75%. Podle současného vedení parku ale Šumava doposud žádnou kategorizaci od mezinárodního svazu neobdržela. Alespoň se prý o tom nenašel na ministerstvu životního prostředí jediný záznam. Kromě toho prý kategorie znamenají jen orientační pomůcku bez vlivu na intenzitu ochrany přírody i na eventuální dotace a dokonce i na název národní park. Podle šéfa Národního parku Šumava Jiřího Mánka jsou například Krkonoše vedeny v kategorii pět. A přesto nikomu nevadí, že užívají název národní park. Kdyby to ovšem bylo skutečně takto jednoduché, asi by vedení národního parku neuvažovalo o tom, že na podzim přeřadí Národní park Šumava z kategorie dvě do kategorie čtyři. Ladislav Mikl, expert na ochranu přírody v Bruselu, varoval totiž už v době, kdy krátce působil ve funkci zdejšího ministra životního prostředí v případě Národního parku Šumava před nálepkovým podvodem.