Lednová diskuse Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj byla věnována kategorizaci zvlášť chráněných území, byť se panelisté i diskutující omezili na pokračující spor o kategorizaci národních parků. Totiž, Světový svaz ochrany přírody (IUCN) již mnoho let diskutuje o změně kategorizace zvlášť chráněných území a podle všeho si s tím neví rady. To ale nebrání některým ekologickým aktivistům, jako panu Bláhovi z Hnutí Duha, dožadovat se jejich okamžitého zavedení a uplatňování bez výjimek v ČR. Jeho směska pravd, polopravd a nepravd ostře napadla i existenci obcí na území národních parků. Podle jiných panelistů problém obcí na území národních parků není zásadní. Je prý mnohem menším zlem mít obce v národním parku než území národního parku děravé jako ementál v důsledku vyjmutí území obcí z národního parku.

Bývalý dlouholetý ředitel Národního parku Bavorský les (NP BL) Dr. Hans Bibelriether, který po nezvládnutí regulace kůrovce v jím řízeném národním parku začal razit bezzásahový režim, což vedlo k rozsáhlé destrukci smrkových monokultur kůrovcem nejen v NP BL, podle svého vyjádření je se svou prací a stavem NP BL spokojen. Že např. pod horou Falkenštejn dlouhodobě zůstává asi 1000 ha velká holina, která se nechce a nechce sama zalesnit, o bezohlednosti postupu vůči sousednímu Rakousku a Česku nemluvě, se nezmínil.

Problémy kategorizace národních parků IUCN

Zásady kategorizace národních parků IUCN přiblížil známý ochránce přírody RNDr. Jan Čeřovský, CSc. Zvlášť chráněná území jsou jednoznačně geograficky vymezené prostory, určené ke speciální ochraně přírody. Jejich první kategorizace je z roku 1956. Jejich kritéria se často mění. Existuje mezi nimi velká nejednotnost. Původně byla stanovena především pro komparaci, dnes spíš pro klasifikaci jednotlivých národních parků. Kategorizace IUCN je problematická a již mnoho let se zatím bez výsledku přehodnocuje. Je třeba rozlišovat zonaci národních parků legislativní a podle předmětu ochrany přírody – zonaci managementovou.

První, nejvyšší a nejpřísnější kategorie zvlášť chráněných území je »přísná přírodní rezervace,« ponechaná výlučně přírodním procesům. Zná ji zákon o ochraně přírody a krajiny na Slovensku. Pamětníci si pod ní mohou představit někdejší sovětský »zapovědnik« či národní park v pustinách neovlivněný člověkem. Podmínky pro takový národní park v Evropě ale prakticky chybí. Druhý nejvyšší stupeň kategorie charakterizuje »bezzásahový« režim. Uplatňuje se asi v pětině národních parků světa, vesměs mimo Evropu. Nejnižšímu, pátému stupni kategorizace zvlášť chráněných území odpovídají např. národní parky Anglie či Krkonošský národní park u nás.

Anglický národní park Exmoor zahrnuje obří vřesoviště, rozsáhlé pastviny kolem, méně již lesy a říčky. V ČR by asi byl chráněnou krajinnou oblastí, jádrové vřesoviště (národní) přírodní rezervací. Národní park Dartmoor je převážně obří pastvinou na slatině, byť se tam najdou i lesíky a říčky. Jako chráněná krajinné oblast, natož národní park, by v ČR těžko prošel. To je také důvod, že Angličané zásadně odmítají jakoukoliv jednotnou kategorizaci zvlášť chráněných území.

Krkonošský národní park i po převedení velkých obcí ze svého území do svého ochranného pásma v roce 1992 zápasí se silným znečištěním ovzduší (byť dálkové znečištění se výrazně snížilo), neefektivní dopravou (železnice do Krkonoš i nadále prakticky nevedou, takže jsou doslova zaplaveny značně znečišťujícími auty a autobusy) a s trvajícím živelným rozvojem cestovního ruchu a s ním spjatou záplavou ne vždy ukázněných rekreantů. Z páté kategorie zvlášť chráněných území IUCN se jen tak nedostane. Podle jeho bývalého ředitele prof. Josefa Fanty kromě území odpovídajících národnímu parku (jde zejména o hlavní hraniční hřeben Krkonoš), má i území značně problematická. Stačí se podívat na imisemi a intenzivním cestovním ruchem vážně narušené často nepůvodní krkonošské smrčiny. Bylo by vážnou chybou se snažit jeho kategorizaci zlepšit. Podle bývalého dlouholetého ředitele odboru ochrany přírody ministerstva životního prostředí RNDr. Petra Rotha zařazení národního parku do 5. stupně kategorie ochrany přírody IUCN není ostuda.

Petr Roth připomněl, že kategorie IUCN zná reálně málokdo. Jejich základní snahou je porovnat neporovnatelné. Nemají odrážet skutečnou míru efektivnosti managementu zvlášť chráněných území. Totiž, u stovek zvlášť chráněných území není znám cíl ochranářského managementu, což je smutné. Kategorie IUCN závazné nebyly a nebudou. Alespoň v to věří rozumní ochránci přírody. Nemá smysl je stanovovat pro maloplošná zvlášť chráněná území. Čím menší zvlášť chráněné území, tím víc je ovlivněno negativními vlivy z jeho okolí.

Pohled praxe

Nejvíce se v ČR daří Národnímu parku Podyjí. Jeho jádrem je hluboký hraniční kaňon Dyje, porostlý převážně listnatým lesem přirozeného různověkého druhového složení. Jeho management je tudíž poměrně jednoduchý a málo rozporný. Přesto se i zde uplatňuje např. regulační pastva ovcí a koz k údržbě vybraných skalních stepí, usměrňuje se cestovní ruch ad. Jeho ředitel Ing. Tomáš RothrĹ‘ckl má relativně jednoduchou situaci v tom smyslu, že v národním parku nemá velká narušení z minula. Pravda, i v první zóně lze místy najít invazní trnovník akát a borovici černou, s jejichž odstraněním podle mého názoru není důvod otálet.

Národní park České Švýcarsko zdědil na svém území rozsáhlé porosty nepůvodní invazní borovice vejmutovky, nepůvodní druhotné smrčiny ad. Jejich postupnou konverzi jeho správa plánuje na celá desetiletí. Je to velmi rozumný přístup, rážné řešení »ponechat vše na přírodě« by znamenalo zhoršování stavu, zvláště další rozšiřování invazních vejmutovek a ničení jimi zabraných stanovišť. Vážným fenoménem jsou časté lesní požáry. Ty se sice v přírodě vyskytovaly vždy, leč původci těch v Českém Švýcarsku jsou vesměs neukáznění návštěvníci, kterým je národním park lhostejný. Pro širokou veřejnost jsou nepřijatelné, podobně jako likvidace smrkových lesů v Národním parku Šumava kůrovcem, otvírají cesty erozi půdy aj.

Zástupce ředitele Národního parku České Švýcarsko Ing. Handrij Hartel, Ph. D. popsal strategii rozvoje NP ČŠ jako velmi pomalé, ale důsledné zavádění bezzásahového režimu z výchozího 1-2 % na cílových asi 75 % během řady desetiletí.

Některé nezodpovězené otázky kategorizace IUCN

Především, tzv. bezzásahový režim by měl být vyloučen při výskytu nepůvodních druhů invazního charakteru, neboť tyto invazní druhy likvidují původní druhy a ekosystémy, jež příslušné zvlášť chráněné území má chránit. Není přitom podstatné, zda se tam rozšířily přirozenou cestou či zda je tam zatáhl člověk, což je dnes obvyklá příčina problémů. Nestačí přitom jen příslušné území a jeho okolí od invazních druhů vyčistit před vyhlášením bezzásahovosti. Nutné je invazky potlačovat i při režimu bezzásahovosti.

Speciální otázkou je ochrana ekosystémů, které se udržely jen díky určitým lidským aktivitám, například pastvě. Příslušné orgány ochrany přírody musí rozhodnout, zda přednost mají mít přírodní procesy (bezzásahový režim) nebo ochrana příslušných ekosystémů (aktivní management, určitý typ regulačních zásahů). Jednotná šablona pro všechny případy může být jen v hlavách ekologických dogmatiků.

Vážnou otázkou je znečišťování ovzduší, jež zpravidla nectí hranice všeho druhu. V 60.–80. letech 20. století nám exhalace (imise) narušily mnoho zvlášť chráněných území, podobně působila vysoké znečišťování vod. Dnes je sice úroveň imisí podstatně nižší a spíš dále klesá, ale zesilující změny klimatu mají rozporuplný dopad na naši přírodu a její ekosystémy. Oteplování provází invaze panonské flory a fauny a tím i rozvracení dosavadních ekosystémů. Pro ochrany přírody vzniká zásadní otázka, jak na měnící se situaci reagovat. Není to rozhodování vůbec snadné. Žádné bezproblémové řešení není.