Šestinásobný český mistr v dřevorubeckých sportech Jan Svoboda z Liptálu bude v neděli ve svém rodišti patřit k hlavním hvězdám dřevorubeckého soutěžního klání

Liptál – Řev motorových pil, rány dopadajících seker a vůně dřeva a spáleného benzínu zaplní v neděli přírodní amfiteátr v Liptále na Vsetínsku. Uskuteční se tady jedinečný závod v dřevorubeckém sportu Mistrovství České republiky Stihl Timbersports.

Valašsko bude mít také své horké želízko v ohni. Do soutěže se zapojí šestinásobný český šampión, pokračovatel dřevorubecké tradice v Liptále a místní rodák, pětadvacetiletý Jan Svoboda.

* Přes svůj mladý věk máte na kontě řadu významných úspěchů. Kdy jste s dřevorubeckým sportem začínal?

Dřevorubecký sport dělám od roku 2004. Tehdy jsem začínal ještě jako sedmnáctiletý, se svolením rodičů jsem se zúčastnil prvního tréninkového kempu v Harrachově v Krkonoších. Bylo to díky tomu, že jsem studoval střední lesnickou školu v Hranicích. Vybrali mě jako vhodného adepta na reprezentaci školy. Dá se říct, že to bylo štěstí.

* Co rozhodlo, že právě vy jste byl vhodný adept?

Určitě to bylo na základě fyzických proporcí. A částečně i na základě talentu, co se týká práce s motorovou pilou a prací v lese.

* Soutěžním dřevorubcem se tedy může stát každý, kdo má fyzičku a ovládá práci s pilou a sekerou?

Funguje to tak, že před každým mistrovstvím je čtyřdenní tréninkový kemp. Přihlášky na něj jsou k dispozici na internetu na stránkách firmy Stihl nebo Timbersport. cz. Noví zájemci vidí soutěže v televizi i jiných médiích, kde jsou odkazy právě na zmíněné stránky. Přihlásí se na kemp a v případě, že je vybrán, může se zúčastnit mistrovství.

* Jak takový tréninkový kemp vypadá?

Dělí se na základní a intenzivní. V základním, první dva dny, je to opravdu o základech a technikách sekání a práce s motorovou pilou. Poté rozhodčí a trenéři hodnotí jednotlivé uchazeče a vyberou postupující do intenzivní části kempu. Tady přibudou náročnější disciplíny jako sekání z prkna ve výšce nebo řezání extrémně silnou motorovou pilou.

* Vzpomněl jste některé z disciplín, kolik jich je celkem a které to jsou?

Je jich šest, vlastně takový dřevorubecký šestiboj. První se jmenuj spring board. Při ní má dřevorubec vyjma sekyry také dvě prkna se speciálním ocelovým zakončením. Odehrává se na kmenu, který má dvě části. Jedna je v kůře, má 2,74 metru na výšku a nahoře je připevněný špalek o průměru sedmadvacet centimetrů.

* Můžete popsat, co při ní musí soutěžící zvládnout?

Po pokynu rozhodčího závodník nejprve vysekává takzvané kapsy, do kterých vráží prkna s ocelovým zakončením. První je zhruba v metru, druhá asi o metr výš. Jakmile se dřevorubec dostane na druhé prkno, teprve přesekává špalek nahoře. Disciplína vychází z dob, kdy se kácely opravdu přesílené stromy hlavně na severu amerického kontinentu. Díky prknům si dřevorubci zjednodušovali práci, dostali se do vyšších pozic, kde kmen nebyl tak objemný a strom se porážel „jednodušeji”.

* Co další disciplíny?

Další je stock saw. Je to řezání kmene o průměru čtyřicet centimetrů sériovou pilou s padesáti centimetrovou lištou. Řežou se dva kotouče a závodník na to má deset centimetrů na kmeni. Kotouče musí být kompletní a linii deseti centimetrů naznačenou rozhodčím nesmí dřevorubec překročit. Pokud do čáry zasáhne nebo je kotouč nekompletní, následuje diskvalifikace. Třetí disciplínou je standing block chop neboli přesekávání kmene ve stojanu. Simuluje dřívější běžné kácení stromu. Seká se kmen o průměru třiceti centimetrů. Závodník nejprve seká z jedné strany zhruba do poloviny nebo mírně za půlku. Pak dosekává z druhé strany. Disciplína je naoko jednoduchá, ale technicky náročná. Další z disciplín je řezání jedno mužnou ruční pilou, někdo říká kaprovkou. Odehrává se na kmeni, který má průměr 46 centimetrů. Odřezaný kotouč musí být opět kompletní. Při disciplíně může mít dřevorubec pomocníka, který vráží do řezu mezi kotouč a zbylý kmen klín a maže pilu silikonovým olejem, aby šla v řezu lehčeji. Poslední disciplínou se sekyrou je sekání kmene pod nohama, v angličtině underhand chop. Závodník si před disciplínou připraví plošky na stání, takzvané footholds. Seká se obdobnou technikou jako u standing block chop. Opět se seká zhruba do půlky a dosekává z druhé strany.

* To už máme pět disciplín, která je ta poslední, šestá?

Říká se jí hot saw, v překladu horká pila. Jedná se o speciální pilu dělanou výhradně pro tyto závody. Není omezená ani výkonem ani objemem. V Evropě používáme nejčastěji rakouské pily o obsahu dvě stě padesát kubických centimetrů, s výkonem dvaašedesát koní a váhou kolem třiceti kilogramů. Motor je původem ze závodního, pravděpodobně motokrosového, motocyklu. Řetěz obíhá při plných otáčkách motoru obvodovou rychlostí zhruba 240 kilometrů v hodině. Nemá to žádnou spojku, žádné silentbloky, žádné odpružení rukojeti. Závodník má při této disciplíně za úkol z kmene o průměru šestačtyřicet centimetrů odřezat tři kompletní kotouče. Má na to patnáct centimetrů kmene. Linii opět nesmí přesáhnout, nicméně se to velmi často stává, protože udržet tu pilu v řezu v plných otáčkách je někdy opravdu oříšek.

* Z vyjmenovaných parametrů mi připadá, že hot saw je divácky zřejmě nejatraktivnější...

Dá se říci, že ano. Pila řve, voní čerstvě spálený benzín, je to akční. Pro závodníka je to ale největší hazard, protože při této disciplíně může přijít velmi snadno diskvalifikace a citelná bodová ztráta. Další velmi atraktivní disciplínou je první jmenovaná – spring board, která je pro závodníka technicky nejnáročnější.

* Která je vaše nejoblíbenější?

Já mám rád právě spring board. Tedy sekání ve výšce. Možná je to dáno tím, že z výšek nemám strach. Profesí jsem stromolezec. Je ale pravdou, že pro člověka není přirozené stát na dvaceticentimetrovém prkně zhruba tři metry nad zemí, udržovat rovnováhu a do toho ještě sekat a vydávat kinetickou energii celého těla. Je to hodně náročné, nicméně já tuto disciplínu mám rád. Myslím, že v ní nejsem špatný. Potvrdil jsem to při posledním sobotním závodu v Plzni, kde jsem z Čechů svým časem skočil hned za Martinem Komárkem, který je držitelem evropského rekordu a přeborníkem nejenom v této disciplíně.

* Co to bylo za závod?

Jmenoval se Euro Challenge. Sešli se zde zástupci devíti evropských zemí. Všichni jsme jej vnímali jako malé mistrovství Evropy, které už od roku 2008 postrádáme, protože bylo zrušeno. Koná se už jen mistrovství světa, tedy taková malá olympiáda. Tady se sjedou ti nejlepší dřevorubci ze světa, ale z každé země jen jeden. I ze začínajících zemí. Takže rozdíly ve výkonech jsou velké. Plzeňské klání pro nás bylo příjemným překvapením.

* Jak se vám v evropské konkurenci dařilo?

Skončil jsem na pátém místě, což považuji za svůj velký úspěch. Ve dvou disciplínách jsem si zlepšil osobní rekordy. Konkrétně ve standing block chopu dokonce o šest vteřin, což pro mě bylo doslova šokující. Většinou se zlepšení objevují po půlvteřinách, maximálně vteřinách.

* V neděli vás čeká další velký závod, tentokrát mistrovství ČR ve vašem rodišti, v Liptále. Jak se stalo, že zrovna zde?

Už od začátku roku 2004 se přípravný kemp a následné mistrovství koná vždy na jiném místě. Koluje po republice. Loni bylo obojí v Mikulově, předtím v Plzni, Praze, Ostravě, Brně, na přehradě Orlík a Lipno a v Harrachově. Nicméně, proč Liptál. Máme velmi pěkný přírodní amfiteátr s velkým pódiem, vhodným pro závod. Po krátké diskuzi se na amfiteátr vloni v létě přijel podívat člověk z agentury, která má závody na starosti, a místo se mu zalíbilo. Český i německý Stihl to odsouhlasil a díky tomu je soutěž letos tady na Valašsku.

* Také liptálskému dřevorubeckému klání bude předcházet přípravný kemp. Kolik se jej zúčastní lidí?

Nevím přesné číslo, ale vždy na začátku bývá v kempu kolem pětatřiceti lidí. Z toho pětadvacet opravdu nových. Základní kemp je určen právě hlavně pro ně. Do intenzivního mají možnost se hlásit i pokročilí a rádi se jej účastní. Každý rok míváme trenéra většinou ze zámoří, což je obrovská zkušenost. Třeba vloni v Mikulově jsme měli několikanásobného mistra světa a několikanásobného vítěze americké série, která je považována za vrchol tohoto sportu, Novozélanďana Jasona Wynyarda. Dokázal nám předat hodně nových věcí. Pro ty, kteří je dokáží vstřebat rychle a předat je opravdu na sekyru a dřevo, to znamená obrovský přínos.

* V červenci oslavíte „teprve” šestadvacet let, přesto patříte dlouhodobě do české špičky. Připomeňte vaše úspěchy.

V současné době jsem šestinásobným mistrem České republiky. Za jeden z nejcennějších titulů rozhodně považuji zlato, které jsme získali jako česká týmová štafeta na posledním mistrovství Evropy v roce 2008. Rok poté jsem vybojoval druhé místo na otevřeném mistrovství Rakouska. Skončil jsem za rakouským mistrem asi jen o jeden bod. Následující rok mne pozvali znovu a to už jsem suverénně vyhrál.

* Připravoval jste se nějak speciálně na nadcházející nedělní závod. Třeba proto, že to bude doma?

Můžu odpovědět, že ano. Příprava byla opravdu jiná. Od začátku roku pracuji ve Francii, těžím v horách přesílené stromy. Co se přípravy týče, spolupracuji se čtyřnásobným francouzským mistrem. Měl jsem možnost být i čtyři dny s francouzskými závodníky v Savojských Alpách pod americkým trenérem. To byl letošní netypický, ale hodně přínosný zážitek.

* Dřevorubecký sport je náročný nejen fyzicky či z hlediska techniky, ale také finančně. Je to pravda?

Jednoznačně. Není jednoduché shánět sponzory. Veškerý materiál a vybavení přitom závodník mít musí. V České republice jsme na tom tak, že si je mezi sebou i půjčujeme. Finanční náročnost na výbavu je velká. Vše jsou speciální výrobky jen pro závody. Já mám v současné době do deseti seker. Sekyry většinou pocházejí z Nového Zélandu. Dle aktuálního kurzu vychází jedna i s topůrkem zhruba na deset tisíc korun. Dva metry dlouhá závodní ruční pila šplhá ke čtyřiceti, padesáti tisícům korun. Velká pila – hot saw – se pohybuje úplně jinde, zhruba kolem šest tisíc eur. A to není vše.

* Soutěžíte s jako břitva ostrými sekerami, extrémně silnými pilami. Přesto nebývá příliš slyšet o úrazech...

Stávají se opravdu málo, jsou to spíše nešťastné náhody či úrazy z nepozornosti, na tréninku. Pokud se nemýlím, tak v České republice se při závodě ještě nikdy nic nestalo. Nicméně existuje rčení, že každý dřevorubec si za svou kariéru alespoň jedno zranění způsobí. Já jsem si při jedné exhibici pilou poranil dlaň, tak už jsem si to snad vybral.

* Na bezpečnost se tedy kladou vysoké nároky?

Bezpečnost je vždycky na prvním místě. Nutností jsou ochranné pomůcky. Při práci s motorovými pilami ochrana očí a sluchu. Nosí se též kalhoty s neprůřeznou vložkou. Tyto věci jsou povinné a nikdo na ně závodníka neupozorní. Pokud závodník nastoupí na disciplínu a některou z pomůcek nemá, je diskvalifikován. Ve všech sekyrových disciplínách máme zase jakési drátěné ponožky či podkolenky. Materiál je podobný někdejší rytířské kroužkové zbroji, opravdu speciální ocel. To pro případ, že by sekyra sjela tam, kam nemá. Aby bylo zachráněno na nohách co nejvíc. Sekyry jsou totiž tak špičkově nabroušené, že skutečně holí.