Adolf Slonek vyrobil první lyže v roce 1896. Tradice žije v rozvětvené rodině dál, o odkaz slavné značky pečuje hlavně pravnuk mistra truhláře Milan Slonek.
NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ / Doma má tolik párů historických lyží, že se mu ani všechny nevejdou do jeho soukromého muzea. Má je vystavené na schodišti i v garáži. Pětapadesátiletý Milan Slonek toho ví o lyžích a lyžování tolik jako málokdo. A pokud se o Novoměstských říká, že se rodí s běžkami na nohou, o Slonkových to platí dvojnásob. Jeho pradědeček Adolf byl vůbec první, kdo na Novoměstsku začal lyže vyrábět.
Pravnuk mistra Slonka se dřevem také umí a navíc staré lyže sbírá. A to nejen ty od Slonků. Úctyhodná je také jeho kolekce vázání a další skvosty. Expozice je přístupná v otevírací době prodejny v novoměstské Soškově ulici nebo po předchozí domluvě.
* Máte vůbec spočítáno, kolik přesně lyží máte?
Přesné číslo nevím, ale sto párů mám určitě. Občas někdo přijde a něco mi nabídne. Už to nemám ani kde vystavit. Mám i sbírku krásných vázání, celkem asi 130 modelových typů. To dával dohromady už můj táta, zažil ještě éru před válkou. Nic se nevyhazovalo, spíš schraňovalo. Stejnou sbírku má Horácké muzeum. Druhý kus do páru táta vždy dával muzeu, mají to schované v depozitáři.
* Ve vaší sbírce převládají jasanové lyže, ale vidím také exempláře z buku nebo jilmu. Používalo se ještě jiné dřevo?
Také se vyráběly z kanadského ořešáku zvaného hickory. Takové dřevo se přepravovalo přes moře do přístavu v Hamburku, kam jej jezdil vybírat děda Adolf nebo jeho bratr Anton. Nakoupili nějaké množství dřeva, po řece pak dojelo do Mělníka nebo do pražských Holešovic, kde se dřevo přeložilo na dráhu a přijelo až do Nového Města.
* Jak vás tak poslouchám, není v každé lyži jen kus pokáceného stromu, ale také příběh...
To ano. Ale nejčastěji se dělaly z běžně dostupného jasanu. Děda chodil po dědinách a dřevo vykupoval. Našel jsem v jeho poznámkách, že nakupoval klády například v Telecím a jinde v okolí.
* Měli při výběru nějaké speciální požadavky, například na stáří vybraných stromů?
Stáří dřeva není důležité, strom musel být hlavně zdravý a mít rovně rostlý kmen. Ne nějak stočený, aby se lyže nekroutily. Naši předci byli stolaři, ještě před válkou šli bratři Adolf (syn Adolfa I.) a Anton na zkušenou do Vídně. Dělali nábytek, proto se naučili dělat i krásnou povrchovou úpravu lyží.
* Dá se i po letech vypátrat původ lyží, které nejsou označené štítkem?
Štítky jsou na málokterých lyžích. Někdy se původ dozvím od těch, kteří mi je přinesou, něco se dá dohledat podle čísel. Byly různé tvary, ale je těžké identifikovat výrobce. V Novém Městě dělávali lyže Špinar, Rohlík a Chroust, Mokrý a další. V okolí se dělaly lyže v Roženeckých Pasekách, Blatinách, Svratce, Sobiňově nebo v Krucemburku. Podle starých ceníků jsem schopný dohledat, co kdy kolik stálo včetně například stoupacích vosků.
* Nejstarší lyže mají často „nos" na špičce. K čemu sloužil?
Hlavní účel je ten, že se lyže přes léto napínaly, protože byly dělané z jednoho kusu dřeva, při tvarování se napařovaly a ohýbaly. Špice má totiž snahu se vracet zpátky. Další účel byl ten, že se na „nos" dal připnout tulení pás, tehdy dělaný opravdu ještě z tuleňů. Turisté s pásy chodili do kopců. Vývoj těchto těžkých lyží pak dospěl k tomu, že od roku 1936 lyže slepovali a jejich jádro začali dělat z měkčího dřeva. Horní plátek a skluznici z tvrdého dřeva lepili s jádrem do tvaru přímo na modelu, ohýbali už jen špici.
* Ve svém muzeu máte i dobové reklamy. I z nich je poznat, že Slonkové byli na špičce a dávali o sobě vědět.
Firma bratří Slonků mívala mezi válkami obchod v Brně. Reklama se promítala v brněnském kině před filmy nebo v přestávce. Horácké muzeum má originál reklamní, oboustranně popsané lyže, se kterou chodil najatý tovaryš po Svoboďáku. Nosil ji na rameni a fungoval jako chodící reklama. Já už mám jen její repliku. Svého času byly lyže luxusním zbožím a byla na ně uvalena přepychová daň, zrušená byla v roce 1930, čímž se lyže staly dostupnější pro širší vrstvy. Už tehdy byl sortiment široký – lyže ploché, profilované, závodní, skokanské, školní. Z dřeva hickory byly lyže o padesát procent dražší než jasanové.
* Připnete si občas staré jasanky a vyrazíte do stopy?
Dělali jsme při Zlaté lyži k nějakému výročí prvních novoměstských závodů v roce 1910 vzpomínkový závod se stejným počtem účastníků. Před dvěma lety jsme měli závod na Studnicích. Jsou tu lyžníci, kteří jezdí i na mistrovství republiky, ale jsem tak zapřažený ve své firmě a při závodech jako rozhodčí nebo pořadatel, že času moc nezbývá. V sezoně jsou závody téměř každý víkend.
* Byl jste úspěšný jako závodník?
Lyžoval jsem jako každý Novoměšťák. Chodil jsem do sportovní třídy na základní školu. Když jsem nastoupil na dřevařskouprůmyslovku, moje kariéra skončila. Moji předci dokázali ve skromných podmínkách něco velkého, já se snažím to připomínat v autentických prostorách. Začínali sice v roce 1896 v nedalekém Rokytně, ale brzy přesunuli výrobu do Nového Města, kde v roce 1913 koupili dům a kam přesunuli výrobu. Cítím takovou povinnost tradici udržovat.
* Pro setkání Nových Měst z celé Evropy jste před lety vyrobil obří sedmimetrovou lyži, která je vystavená před hotelem Ski. Dokázal byste udělat na zakázku repliku historické lyže?
Jako doplněk mimo zimní sezonu mám truhlářskou dílnu. Ale poptávku na repliky jsem zatím neměl. Tvarově by to nebyl problém, horší by bylo lyže napařit a ohnout.
* Na kolik peněz by výroba takového páru vyšla?
Tím, že to není standardní, by to na nějakou tu tisícikorunu vyšlo.
* Soukromému podnikání komunisté vůbec nepřáli. Jak se Slonkovi vyrovnali se znárodněním po změně režimu?
V roce 1950 byl založen národní podnik Sport, který pohltil i všechny ty místní výrobce. Mého tátu udělali vedoucím, protože výroba pokračovala u nás. Později odstoupil, ale ve Sportu dělal dál a podílel se na vývoji. U nás trvala výroba asi do roku 1970, pak vznikl závod na zelené louce u Pohledce, pozdější Sporten.
* Nechali vás po znárodnění alespoň bydlet ve svém?
Ano, bydleli jsme tady, ale museli jsme ve svém celé roky platit nájem. Táta to těžce nesl. Údržba budov veškerá žádná, když jsme je dostali v roce 1990 zpátky, museli jsme je spravovat.
* Slonek je na Novoměstsku hodně známé jméno. Vím o vás, že děláváte také velké rodinné srazy. Kolik vás bývá?
Když se podíváte na seznam, je nositelů příjmení Slonek v celém Česku pouze 83. Ale jak říkáte, tady na Novoměstsku je to známé jméno a zdá se, že je nás moc. Na posledním srazu nás bylo 139, ne všichni už mají toto příjmení.
* Jak coby pravověrný lyžař a novoměstský patriot snášíte, že v posledních letech válcuje klasické lyžování biatlon?
Už jsem to skousl. (směje se) Hlavně že se tu něco děje, máme tu velký moderní areál, který je využitý i v létě. Jsem členem novoměstského sportovního klubu, svazu lyžařů i biatlonu, i při Světovém poháru jsem pomáhal na střelnici jako rozhodčí.
***
Lyže se vyráběly také z kanadského ořešáku (hickory). Dřevo se přepravovalo z Ameriky do Hamburku, kde jej Slonkové nakupovali. První lyže od Adolfa Prvního byly pro hostinského Koska Když se fryšavský revírník Rudolf Gabessam přišel k hostinskému Koskovi na Studnické Paseky pochlubit novými lyžemi z Norska (nebo Štýrska), hospodského zaujaly natolik, že si chtěl stejné lyže vyrobit. Ale protože si sám nevěděl s tvrdým dřevem rady, šel v Rokytně za vyhlášeným truhlářským mistrem Adolfem Slonkem (na snímku vlevo) a ten je podle vzoru vyrobil. Tak se v rodině Slonkových už přes 120 let traduje příběh prvních lyží z roku 1896. Jejich špice tehdy Slonek, v rodinné historii označovaný jako Adolf I., k nelibosti své ženy napařoval v hrnci na plotně v kuchyni, aby je pak mohl ohnout na kole od vozu. O Adolfu Slonkovi se říkalo, že umí vyrobit vše – od kolíbky přes mlýnské kolo až po rakev. Měl deset dětí, jedno brzy zemřelo. O pokračovatele neměl nouzi, měl totiž sedm synů. „Tři se vyučili stolaři, jeden tesařem, jeden strojníkem, jeden knihařem, jeden se stal učitelem. Všichni se nějak podíleli na chodu firmy. Adolf pak s pomocí rodiny koupil v Novém Městě na Moravě domek v místě, kde pak začali sériovou výrobu lyží," líčí pokračovatel dynastie Milan Slonek, pravnuk zakladatele. Rozvoj firmy poznamenala první světová válka, ze které se Adolf junior jako ruský legionář vrátil až po šesti letech. Výroba lyží pak začala naplno, bratři Slonkové nakupovali speciální dřevo hickory (na snímku z archivu Milana Slonka) až v Hamburku. „V srpnu 1928 obytné stavení i ruční dílna vyhořely, strojovna však přečkala bez újmy. Díky pomoci obětavých sousedů postavili do zimy nový patrový dům," vzpomíná Milan Slonek. Během hospodářské krize byla na lyže uvalena přepychová daň, až její zrušení v roce 1930 umožnilo rozšíření lyží mezi širší vrstvy. V krizi pomohlo firmě i to, že Adolf jako legionář získal zakázku na lyže a vojenské bedny pro armádu. Firma se slonem ve znaku se však ve své dlouhé historii proslavila i jinak než lyžemi – vyrobila lavice pro novoměstský evangelický kostel nebo okna a dveře pro místní nemocnici. Milan Slonek dnes provozuje obchod s lyžařským vybavením a živí se také truhlářskou výrobou.
