Před pěti lety, na počátku září 2008, poprvé pronikl na veřejnost plán přeměnit část současné Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko v národní park.

Od té doby proběhla řada bitev mezi příznivci a odpůrci nápadu, vyměnilo se osm ministrů životního prostředí a národní park stále zůstává na papíře.

Skryje, všední srpnový den kolem poledne. Navzdory počasí jak stvořenému k výletům stojí na parkovišti pro turisty v centru obce jen dvě auta. Ves u Berounky, která je ideálním východištěm pro výpravy do západní části chystaného národního parku Křivoklátsko – vedou odsud značené cesty ke zřícenině hradu Týřov a také k nejnavštěvovanější přírodní atrakci oblasti, Skryjským jezírkům s vodopádem –, působí velmi ospalým dojmem. Zahrádka před místní restaurací zeje prázdnotou a také prodavačka v malém koloniálu zákazníky jen vyhlíží. „Mám otevřeno jen od června do září,” říká Milada Grillová. „Na ceny supermarketů v Rakovníku a Berouně se nemohu dostat a těch pár místních, kteří si u mě kupují housky, by mě neuživilo.”

Na otázku, co ve Skryjích říkají plánu na zřízení národního parku, který by začínal kus za obcí, paní Grillová odpovídá: „Lidé jsou rozděleni, ale asi převažují ti, co to nechtějí. Většina se bojí, že už nebudou moci levně kupovat dřevo na topení.” Dvě stě metrů od hlavní silnice je v budově bývalé školy malé muzeum Joachima Barranda, francouzského paleontologa, jehož objevy Skryje v 19. století proslavily ve vědeckém světě. Také v muzeu kromě pokladní a jejích kamarádů nikdo není. „Chodí sem tak padesát lidí denně,” říká Barbora Šrubařová, studentka z Rakovníka, která zde přes léto vypomáhá. Otázka, co říká chystanému národnímu parku, ji viditelně zaskočí. „Zda by sem kvůli parku přišlo více lidí, to opravdu nevím,” přemítá. „Pokud budu moci jezdit na koni volně po lese jako teď, tak je mi to úplně fuk.”

U Skryjských jezírek v romantickém kaňonu Zbirožského potoka dva kilometry nad vesnicí lze potkat rodinu turistů z Plzně. Proti národnímu parku nic nenamítají, „když to regionu něco přinese”. „Ale zase kdyby tu kvůli tomu byly davy lidí, tak to by asi nebylo ono,” říkají.

S myšlenkou národního parku se dosud nesmířila většina místních, proti je také současné vedení Středočeského kraje, své pochyby mají i někteří přírodovědci. „Křivoklátsko je precedens inflace pojmu národní park, protože pak by mohlo být národním parkem třeba České středohoří, které je v řadě ohledů o něco hodnotnější,” říká botanik Jiří Sádlo. Park naopak prosazuje ministerstvo životního prostředí, k němuž se po počátečním nesouhlasu státního podniku Lesy České republiky připojilo i ministerstvo zemědělství. Ministerstva argumentují unikátní geomorfologií a vysokou biodiverzitou území. Co je tím myšleno, lze nejlépe pochopit během pěší túry skrze centrální oblast plánovaného parku. Údolím Úpořského potoka Turistické značky centrum křivoklátských lesů obcházejí, takže ten, kdo se tam chce vydat, musí být buď trochu zálesák, nebo mít s sebou jako my satelitní navigaci. Jen s její pomocí se dá odhalit, která z lesáckých cest vede naším směrem a která jen velkým obloukem obkrouží kopec, aby se po několika kilometrech vrátila do výchozího bodu. Zpočátku je však orientace velmi snadná, od silnice sestupujeme do údolí Prostředního potoka a po jeho proudu se noříme do hlubokého lesa. Podle přírodovědců se na Křivoklátsku vyskytuje 52 lesních typů – rozlišit je od sebe dokáže jen odborník, i laik si ale brzy všimne, že zdejší lesy jsou na rozdíl od většiny těch, které zná odjinud, převážně listnaté.

Po několika kilometrech míjíme ceduli oznamující, že jsme na hranici Národní přírodní rezervace Týřov a že dál už se nesmí, pěšky ani na kole. Právě jedenáct maloplošných chráněných území o rozloze necelých tisíc hektarů by mělo tvořit jádro budoucího národního parku a spolu s dalšími zhruba dvěma tisíci hektary patřit do jeho první zóny s bezsáhovým režimem a omezenou možností pohybu návštěvníků. V Týřovské rezervaci začíná ta pravá divočina. Mizí paseky a další doklady činnosti lesníků. Pod soutokem s Úpořským potokem se cesta mění v pěšinu, která se ztrácí v bující vegetaci. Procházíme dnem strmého a vlhkého kaňonu, okolo jsou patrné stopy nedávné velké vody. Přelézáme spadlé stromy, kde nejde jinak, brodíme se potokem. Ticho, které kromě zvuku tekoucí vody občas narušuje jen ptačí zpěv, působí až tísnivě. „Údolím pod hradem teče dlouhý a ponurý potok Oupoř, název má od slova úporný,” popsal atmosféru, kterou potok vytváří o zhruba kilometr a půl níže, pod Týřovem, spisovatel Ota Pavel ve své povídce Fialový poustevník.

Až k Týřovu ovšem nepůjdeme, vydáme se pěšinou podél jednoho z přítoků, který ani na nejpodrobnější mapě nemá žádné jméno, nahoru z kaňonu. Les se velmi rychle mění, mizí vysoké kapradiny i kameny a kmeny porostlé mechem, citelně se otepluje. Dvě stě výškových metrů rozdíl a jsme zase v úplně jiném lese, lesníky několika generací „vychovaném” – s mýtinami, mysliveckými posedy a proti zvěři oplocenou mladou výsadbou. Půldenní putování končí v Karlově Vsi, jediné obci, která by měla být uvnitř národního parku. Navigace nám sděluje, že jsem ušli sedmnáct kilometrů. Aza celou cestu jsme nepotkali jediného člověka.

„Je tu krásně” Karlova Ves nevypadá na to, že by se kdy mohla stát turistickým centrem Křivoklátska. V obci, která má 116 stálých obyvatel, není obchod ani restaurace. K pronajmutí je jeden apartmán. Občerstvit se lze přes léto ve stánku, který nahrazuje hospodu. Obyvatelé jsou v otázce národního parku rozděleni, části je to lhostejné. „Papaláši si postavili v lesech haciendy, ty už jim nikdo nevezme,” stěžuje si jedna z občanek. „Lesy tady daly na všechny cesty závory, ale klíče od nich má kdekdo.”

Z Karlovy Vsi jsou to tři kilometry po silnici do Branova, který leží na vyvýšené terase v meandru Berounky. Pokud sejdeme prudkým kopcem až do osady V Luhu, dostaneme se k přívozu, který proslavil ve svých povídkách Ota Pavel. V převoznickém domku Karla Proška má dnes Ota Pavel pamětní síň, vstupné je dobrovolné. Přívoz stále funguje, dnes převáží přes řeku studentka z Rakovníka Eliška Vosátková. Na otázku, co říká vzniku parku, odpovídá: „Nevím, co by to přesně znamenalo. Ale kdyby díky tomu přišlo více lidí, tak by to bylo super. Je tu krásně.” Ano, je tu krásně. Berounka tu teče tak líně, že v zimě zamrzá. „Máma minulou zimu přešla řeku na běžkách až k Rozvědčíkovi,” říká převoznice a zapichuje bidlo do vody. Pramice se pomalu blíží k druhému břehu a člověk má pocit, že se veze proti proudu času.

Berounka je jedna z posledních českých řek, jejíž střední tok není – nepočítáme-li několik starých jezů, které sloužily místním mlynářům – regulován. Mezi Skryjemi a Křivoklátem teče v přirozené říční nivě, pod Týřovem, Čertovou skálou a Nazabudickými skalami se údolí zužuje a řeka zrychluje, jinak plyne spíše pozvolna. V případě velké vody se volně rozlévá do okolních luk. Následky červnových povodní nejsou po deseti týdnech téměř patrné, nepočítáme-li řadu podemletých a vyvrácených stromů. Na rozdíl od Sázavy, jejíž romantické údolí je na dolním a středním toku obestavěno chatami, je přítomnost člověka v údolí Berounky spíše diskrétní. Jednou z příčin, proč se zde tolik nestavělo, byly paradoxně plány vybudovat u Křivoklátu velkou přehradu, která by svým vzdutím zasahovala až k Plzni. V oblasti, která měla skončit pod vodou, se proto celá desetiletí nesmělo stavět, megalomanský plán byl definitivně opuštěn až po roce 1989.

Kilometr od přívozu proti proudu řeky stojí od poloviny třicátých let legendární výletní hostinec U Rozvědčíka, který patřil bývalému legionáři Jaroslavu Fraňkovi, popravenému za druhé světové války nacisty pro odbojovou činnost (v nedalekých Nezabudicích má pamětní síň). Zeptat se zdejších štamgastů a projíždějících vodáků na to, co říkají národnímu parku, však není kolem šesté hodiny všedního letního dne možné: kromě personálu tu sedí již jen štáb České televize, který se vrací z natáčení. „Jak v pondělí pršelo, tak to zabilo celý týden,” říká číšník rezignovaně. „Co říkají místní parku? Asi před dvěma měsíci se to tu nějak řešilo. Vodákům už teď vadí, že nemůžou spát, kde chtějí, a po vyhlášení parku se prý někde nebude smět ani vystupovat na břeh.” „Nebudeme moct chodit na houby” Od hospody U Rozvědčíka je to na Křivoklát po silnici asi sedm kilometrů, my si ale trasu prodloužíme a vezmeme to přes Velkou Bukovou. Nad obcí byla před čtyřmi lety postavena rozhledna, z jejíhož ochozu má návštěvník pod sebou celé Křivoklátsko jako na dlani, a když je dobrá viditelnost, dohlédne na opačné straně až na Krušné hory. Vyhlídková věž byla stejně jako většina nových českých rozhleden vybudována z velké části za peníze z projektů Evropské unie. „Park tu nikdo nechceme,” říká žena, která prodává na rozhlednu vstupenky. „Pak už nebudeme moct chodit ani do lesa na houby.” Kdo my? „My všichni z Bukové,” říká žena, která však své jméno uvést nechce.

Městys Křivoklát (689 obyvatel) je díky stejnojmennému hradu přirozeným centrem turistiky celého regionu. Zvláště jeho spodní část Budy působí ale dost omšele. Přestože bývalý královský hrad navštívilo loni více než sto tisíc lidí, v celém městysu jsou jen dvě turistické ubytovny a pět penzionů, kde se dohromady nemůže ubytovat ani 120 lidí. Místní prodejna Coop připomíná svým sortimentem předlistopadové jednoty.

Celé Křivoklátsko včetně budoucího národního parku leží v oblasti, která bývá označována jako „vnitřní periferie”. Charakterizuje ji řídké osídlení (chystaný park se může „pochlubit” hustotou 1,5 obyvatele na kilometr čtvereční, což je méně než v Mongolsku) a nadprůměrná nezaměstnanost. Zdejším obyvatelům chybí nejen „občanská vybavenost”, ale i běžné civilizační výdobytky jako kanalizace nebo vodovody. Blízkost Prahy – od jejího západního okraje se lze k hranici dnešní CHKO dostat autem za dvacet minut – má na Křivoklátsko paradoxní vliv: pro 80 procent turistů je zdejší region cílem jednodenních výletů, takže nestimulují poptávku po ubytovacích ani stravovacích službách. Mohlo by to vyhlášení národního parku změnit? Podle socioekonomické analýzy, kterou si nechala v roce 2010 vypracovat správa CHKO, by vyhlášení národního parku spolu s jeho marketingovou podporou vedlo k nárůstu návštěvnosti v řádu desítek procent. Zatímco dnes na Křivoklátsku téměř nepotkáte cizince (92.5 procenta návštěvníků jsou podle studie Češi), vyhlášení národního parku by mohlo výrazně stimulovat návštěvy zahraničních turistů: když někdo z průvodce zjistí, že v České republice je pět národních parků a jeden z nich je půl hodiny cesty od jeho pražského hotelu, možná zatouží se tam podívat.

Většina obav místních je dost iracionálních: pro houbaře či vodáky vyhlášení parku nic nezmění, levné dřevo bude dál na prodej. Polepší si i přilehlé obce, které snadněji dosáhnou na dotace. Podle studie Roberta Zemana, místostarosty Prachatic, mají obce v Národním parku Šumava dvojnásobné a vyšší příjmy na hlavu než obce regionu mimo park.

Park začne masakrem Naše putování ukončíme ve Zbečně, kde sídlí Správa současné Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, která je oproti navrhovanému parku šestkrát větší a zahrnuje přes 600 kilometrů čtverečních od Rakovníka a Lán na severu po dálnici D5 na jihu. Ředitel CHKO Petr Hůla vypadá přesně tak, jak si lze profesionálního ochránce přírody představit: příjemný vysportovaný padesátník v neformálním oděvu, který se ve volném čase rád potápí a plachtí. O Křivoklátsku dokáže mluvit s velkým zaujetím a plán na vznik národního parku považuje trochu za své dítě. Vzpomíná, jak před pěti lety, poté co z ministerstva unikly plány na zřízení parku do médií, musel čelit vlně výtek místních, že je neinformoval jako první, jak slíbil. „Jestliže máme vyhlašovat národní park, tak musíme být v konsenzu se všemi, kterých se to týká, jinak dopadneme jako na Šumavě,” říká. S obcemi se nakonec dohodl tak, že všechny s výjimkou zmíněné Karlovy Vsi leží vně parku. Několik let vedl vysvětlovací kampaň a musel čelit odporu dvou mocných lobby – myslivců a lesáků.

Základní rozdíl mezi chráněnou krajinnou oblastí, kterých je u nás 25, a národním parkem je ve způsobu lesního hospodaření. VCHKO hospodaří ve státních lesích podniky Lesy ČR a Vojenské lesy a statky, které se přirozeně řídí zejména kritériem zisku. „Ochrana přírody dnes může činnost Lesů ovlivnit jen formou vyjádření stanoviska k lesním hospodářským plánům,” říká Petr Hůla. S výjimkou maloplošných chráněných území tak ochranáři nemohou mluvit do toho, jakým způsobem a kde se bude do lesa zasahovat. Národní park naopak hospodaří v lese ve vlastní režii a nemusí brát ohled na to, kolik vytěžené dřevo vynese.

Druhý rozdíl mezi CHKO a národním parkem je v organizaci myslivosti. Dnes Lesy ČR pronajímají jednotlivé honitby soukromníkům, kteří jsou sice vázáni plány lovu, jež jim musí schválit pronajímatel a orgán myslivosti, ale praxi nikdo moc nekontroluje. „Situace se zvěří je neúnosná. Stavy jsou proti normovaným stavům řádově osm až desetkrát vyšší,” říká Petr Hůla. Myslivcům jde totiž jen o samčí trofejní kusy, a aby jich měli v honitbě co nejvíce, zašetřují si samice a mladé. V národním parku se honitby nepronajímají ani se neorganizuje povolenkový lov, takže by dnešní pronajímatelé o své honitby přišli. Není divu, že ze strany myslivců byl proti národnímu parku největší odpor, jeden z nich proti němu zorganizoval petici, kterou podepsalo 14 000 lidí. Bude-li národní park vyhlášen, a vše nasvědčuje tomu, že bude, začne v něm ochrana přírody paradoxně masovým vybíjením přemnožených jelenů, muflonů a divokých prasat. Jen tak lze podle Petra Hůly ochránit přírodní hodnoty, kvůli kterým národní park vzniká.

***

S myšlenkou národního parku se dosud nesmířila většina místních, proti je také současné vedení Středočeského kraje, své pochyby mají i někteří přírodovědci Jestliže máme vyhlašovat národní park, tak musíme být v konsenzu se všemi, kterých se to týká, jinak dopadneme jako na Šumavě Petr Hůla ředitel CHKO Křivoklátsko Většina obav místních je dost iracionálních: pro houbaře či vodáky vyhlášení parku nic nezmění. Polepší si i přilehlé obce, které snadněji dosáhnou na dotace.