Až do 19. století kryla šindelová střecha většinu budov. Dnes je to rarita.
VIKÝŘOVICE / Kdysi vyráběli lidé šindele jenom v zimě. Šlo o klasickou sezonní práci. Jiná totiž v zimních měsících – především v horských oblastech – nebyla.
Martina Mikliše z Vikýřovic a jeho zaměstnance však stejná práce zaměstnává celoročně.
Na výrobě šindelů postavil své podnikání a je velmi úspěšný. Je největším výrobcem v republice. „Zaměstnávám třináct lidí a měsíčně vyrobíme asi čtvrt milionu šindelů," říká Martin Mikliš.
- Kdy jste začínal s podnikáním a bylo to hned s výrobou šindele?
S podnikáním jsem začínal před 17 lety. Pustil jsem se do obchodování se dřevem, ale brzy jsme s kolegou založili malou firmu na výrobu šindele. Začínali jsme v garáži. Po pár letech jsme se rozešli a firma je od té doby pouze moje.
- Jaké dřevo používáte?
Nejvíc šindele vyrábíme z modřínu, ten dělá zhruba šedesát procent výroby. Obsahuje totiž spoustu pryskyřice, takže je také nejtrvanlivější. Smrk tvoří zhruba třicet procent a zbytek patří dalším dřevinám, především jedli. Vždy používáme jen to nejkvalitnější dřevo. Jezdím na přejímky po celé republice a pečlivě si vybírám. Musím říct, že vybrat kvalitní dřevo je u nás stále větší problém. Také proto, že spousta se vyváží v nezpracovaném stavu.
- Kam všude vaše šindele vozíte?
Řadu let dodáváme hlavně velké rakouské obchodní firmě.
- A ta rakouská firma s vašimi výrobky dále obchoduje?
Ano, obchoduje se šindelem po celém Rakousku, ve Švýcarsku, ale i v Itálii. V tuzemsku prodáváme jen malou část naší produkce.
- Jmenujte zajímavé stavby, na kterých je vikýřovický šindel.
I když doma příliš neprodáváme, dodávali jsme šindel například na střechu zámků ve Velkých Losinách a Javorníku, nebo na opravu dřevěných kostelů v Maršíkově a Žárové. Naše šindele jsou i na historických stavbách v Českém Krumlově.
- A v zahraničí?
Kam směřují v zahraničí, se dozvíme až zprostředkovaně od našich zahraničních obchodních partnerů. Našimi šindeli se pokrýval významný zámek ve Vídni, rozhledna ve tvaru kříže, hodně šindele „spotřeboval" olympijský dům v Turíně.
- U nás prodáváte své šindele vlastně velmi málo.
V Česku se používá především takzvaný valašský šindel, který má perodrážku. My se specializujeme hlavně na šindel tyrolský. Památkáři však u nás jiný než valašský šindel nechtějí. Na moderní stavby se u nás – na rozdíl od Rakouska – používá jen minimálně.
- Proč?
Zřejmě je to proto, že šindel se ničím nenatírá. U nás to lidi odrazuje, protože chtějí mít dům barevný. V Rakousku se dřevo vesměs nechává v přírodním stavu. Velkou roli hraje i jeho cena, protože ta je pro náš trh poměrně vysoká.
- Z fotek „vašich" staveb je zřejmé, že se šindel používá jak na střechy, tak na obklady stěn. Střechy vedou?
Možná to je překvapivé sdělení, ale většina šindele se dnes nespotřebuje na střechy, ale na obklady. U moderních staveb v Alpách jsou šindele jako obklad velmi žádané. Rakouští architekti je pořád rádi používají.
- Jak vidíte budoucnost vaší firmy a máte v rodině nástupce?
Co se týká zakázek, strach nemám, protože už teď jedeme na 150 procent. (smích) S nástupnictvím v rodině to je ale horší. Syn se živí hokejem v Praze, takže nevěřím, že by šel tohle řemeslo někdy dělat. Dcera má teprve sedm let, takže se nedá říct, co ji bude zajímat. Nemyslím si, že by to byla práce, kterou se moje firma zabývá.
