Kdysi skutečně byla doba, kdy ještě byla šance vytvořit bezzásahovou Šumavu. Na tuto šanci jsem věřil také, určitě roku 2005, ze kterého mě Vladimír Just (Každý má nárok na vývoj. Ale na kotrmelec?, LN 9. 8.) cituje. A určitě i dřív, hlavně v druhé polovině devadesátých let, kdy se v parku ve velkém těžilo zdravé dřevo spolu s kůrovcovým, někdy dokonce pomocí helikoptér.

Pak, po dřevařském řediteli Žlábkovi, nastoupil ekologický ředitel Pavlíčko, který problémy s kůrovcem neměl. Asi díky tomu, že Žlábek kůrovce důkladně vyrubal, kritizován od všech, včetně mě. Ale pak se, zhruba po čtyřech letech, vrátilo všechno do starých kolejí. Přijímaly se dohody za zády obcí (Divoké srdce Evropy), mlžilo se, vyhazovali se lidi ze správy parku kvůli přesvědčení, zaměstnanci se báli říct svůj názor. Začalo se myslet a pracovat v duchu padesátých let. Na státní hranici se po Schengenu začala za peníze z evropských fondů důmyslně vytvářet zelená opona, takže česká Šumava zůstala ve své centrální části dodnes neprůchodná, téměř jako za socialismu. A přešlapy pokračovaly.

Roku 2009 schválil ekologický ředitel správy parku Krejčí (nikoli jeho nástupce Stráský, vydávaný ekology za ničitele Šumavy) celoroční lanovku na Hraničník k rakouskému areálu Hochficht. Zas se začalo těžit zdravé dřevo spolu s kůrovcovým, jak mi v lese názorně ukazoval bývalý vedoucí sekce Péče o ekosystémy NP, kterého si na správu přivedl ředitel František Krejčí. Byla to velká odvaha, o holinách se totiž nesmělo oficiálně mluvit. Sousední NP Bavorský les začal těžit holiny v jádrové zóně nové části parku, a to dokonce pomocí helikoptér. Taky se o tom nesmělo mluvit. Tehdy bylo jasně vidět, že jsme opět na stejném místě, že sen o šumavské divočině bez zásahu člověka je nereálný, že na tuhle cestu prostě nemáme, že na ni nejsme zralí. Přece jen tu ale rozdíl byl: správa sousedního bavorského parku si nedovolila jednat tak okatě za zády místních obyvatel, na rozdíl od správy NP Šumava.

Nesmělo se mluvit o tom, co bylo jasné Po Kyrillu v roce 2007 správa národního parku nevyužila šanci, kterou jí dala příroda, a začala usilovně rubat obrovské holiny právě v bezprostředním okolí bezzásahových zón. Samozřejmě za pomoci harvestorů. Nastaly pokusy vyčlenit obce z jakéhokoli rozhodování o Šumavě. S ředitelem Aloisem Pavlíčkem, slušným člověkem, jsem se už dříve dohadoval právě kvůli tomu.

Za dalšího ředitele Františka Krejčího přituhlo a začal postupný návrat do starých kolejí pod pláštíkem divočiny, bezzásahovosti a ekologie. Na tiskové konferenci jsem jako mluvčí parku například nesměl promluvit o tom, že turisté nesmějí jít historickou cestou z české strany na Velký Roklan, magickou horu Šumavy (pro Němce přístupnou). Zcela zjevná pravda, ale nesměla se říkat. A že monitoring perlorodky ukázal, že v Teplé Vltavě žádná perlorodka není, že se tam musí napřed uměle vysadit, aby tam nějaká byla a vodákům se mohlo zakázat splouvání.

Navzdory zákazům jsem o těchto věcech mluvil.

Pan Just by v téhle situaci také nezměnil názor na původně krásné ekologické iluze? Pochybuji. Místo toho dnes recykluje staré známé pravdy. Divím se, že tentokrát nepoužil Stoiberovo „Dívejte se dolů, ne nahoru”, tedy slova o bujném zmlazení dole a suchých stromech nahoře. Užíval je léta a nějak nepochopil, že během let se měnila situace.

Ekologický experiment ztratil opodstatnění, protože se stal experimentem ideologickým. Věda na Šumavě selhala. A teď čeká nového ředitele parku obtížná cesta ven a obyvatele Šumavy všechno zase od začátku.

„Patnáct let hledání správné cesty”, nazval situaci NP Šumava ředitel Pavlíčko, když bylo Národnímu parku Šumava patnáct let a na jednáních se pila tzv. kůrovcová patnáctka. Dnes je to jedenadvacet let a správná cesta dosud nalezena nebyla. „Místní obyvatelé přišli o práci, turisté o část přírody, všichni o příslovečný zádumčivý šumavský klid,” napsal před několika dny starosta Modravy Antonín Schubert. „Nebylo lepší ten národní park nechat tehdy raději zprivatizovat? Vždyť šlo jenom o peníze. Vždy jde především o peníze! Je tu sice pár hlupáků, kteří se domnívají, že nejde o peníze, a tak s údajnou čistou myslí pomáhají těm, komu o ty prachy jde.”